Cvekovy nepravdy o komunismu

31. 8. 2009 / Jiří Beránek

Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to mj. i to, že tzv. komunismus by byl neměnným systémem, takže by pan Cvek popíral dynamiku společenského vývoje. Tak tomu v teorii ani v praxi ale nebylo. Určitá část komunistů nejen kritizovala "svůj" režim když byl u moci - jinak by nedošlo např. u nás k pražskému jaru 1968. Koneckonců takovou revizí byl už i Leninův koncept NEPu, Tengovy reformy v Číně, atd.

Zvláště taková kritická analýza proběhla po pádu komunismu a prohře SSSR ve studené válce. Koneckonců i ti bílí farmáři z Jihu se museli smířit se svou porážkou v občanské válce.

Nejsou pravdivé ani teze o primitivním materialismu, ani o zahleděnosti do minulosti. Komunisté se vždy dosti starali o "ideovou nadstavbu", možná paradoxně více než o "materiální základnu", což patrně stálo i za pádem jejich moci. Vždy si ale uvědomovali důležitost vzdělání, vědy a ideologie, včetně ideového působení umělecké kultury. I dnes můžeme číst stať od komunistického autora "Kultura v socialismu -- socialismus jako kultura". I Stalin ve své "genialitě" mluvil do vysokého umění např.skladateli Šostakovičovi. Koho z dnešních vládců tyto otázky zajímají?

Co se týče výhledů do budoucnosti, mám např. k dispozici sborník "Socialismus pro 21. století", který vydalo TAP při ÚV KSČM (Praha 2008) a většina z těchto příspěvků se týká skutečně perspektivy socialismu jako alternativního systému ke kapitalismu.

A řada těchto příspěvků je velice střízlivých a kritických, poukazujících na problematičnost této cesty. Např. Josef Suchánek ve stati "K otázce přechodu k socialistickému vlastnictví" zkoumá teoreticky tři modely přechodu od kapitalistického vlastnictví k socialistickému samosprávnému vlastnictví.

Jde o 1) klasickou cestu vyvlastnění kapitalistických podniků a jejich převedení do socialistického vlastnictví pomocí znárodňovacích dekretů; 2) cestu zavádění zaměstnanecké samosprávy do stávajících kapitalistických podniků při vybavení této samosprávy pravomocí rozhodovat o rozdělování a užití kapitálem přivlastněné nadhodnoty; 3) cestu zakládání socialistických podniků metodou "prvotní socialistické akumulace nadhodnoty" prvotně přivlastněné kapitálem, odčerpávané státem do investičního fondu státního rozpočtu a investované do podniků v samosprávném socialistickém vlastnictví.

Všechny cesty jsou problematické, protože buď zůstávají převážně na půdorysu kapitalismu, resp. sociálního státu (zaměstnanecká participace, která se tak jeví spíše formou připojištění), nebo nemají dost kapitálových prostředků (socialistická akumulace), nebo nemusejí splňovat postulát ekonomické efektivity, byť se mohou jevit jako humánnější (klasické vyvlastnění). Všechny tyto cesty však narazí na odpor kapitálu. Rehabilitace celospolečenského vlastnictví se tak posouvá do budoucnosti a souvisí též s objasněním místa socialistického vlastnictví v historickém vývoji typů vlastnictví.

Dále je nepravdivé tvrzení, že s fyzickým zánikem určitých lidí zaniká současně i jejich ideologie. Nevím, zda si je toho pan Cvek vědom, ale jeho argumentace je v podstatě stalinistická: Njet čelověka, njet problema. Někdy naopak paradoxně může dojít k opaku: tak upálením Mistra Jana Husa nezaniklo husitství, ukřižováním Ježíše Krista nezaniklo křesťanství a atentátem na Martina Luthera Kinga nezaniklo hnutí proti rasové segregaci.

Ta ideologie ale skutečně vyplývá z materiální podstaty věci, kterou je zkrátka konfliktní povaha vztahů mezi prací a kapitálem, obecněji mezi třídami vládnoucími a ovládanými. Pokud tyto rozpory budou přetrvávat - záleží též i na jejich povaze - tak bude vždy existovat jednak ideologie, která takový stav bude ospravedlňovat např. jako stav lidské přirozenosti, a jednak bude existovat ideologie snažící se tento stav změnit ve prospěch méně privilegovaných. Mezi tím pak budou existovat různé varianty třetích cest, snažících se o konvergenci a smíření krajních postojů.

Jistý druh smíření ale může předpokládat i marxistická koncepce: stát je sice "organizovaná forma násilí jedné třídy nad druhou", zároveň ale působí jako prostředí, kde se tyto antagonismy mohou obrušovat, kultivovat, stát se vzájemně komplementárními...

Zdá se tedy, že pan Cvek zde vystupuje v intencích výroku známé socioložky Jiřiny Šiklové: "Je lepší mýlit se s Amerikou, než mít pravdu s Putinem."

Já si naproti tomu myslím, že je nejlepší pokud možno nemýlit se vůbec. Problém je totiž v tom, že po nějakém velkém americkém (či jakémkoliv jiném) omylu už také nemusí na Zemi zůstat nikdo, kdo by byl nadán schopností dále se mýlit...

Vytisknout