Po nás potopa...

31. 8. 2009 / Ladislav Žák

Možná by bylo zajímavé, kdyby se některý z novinářů, kteří mají přístup k našim nevoleným vyvoleným, odvážil zeptat na to, zda cítí nějakým způsobem odpovědnost za budoucnost země a jejich občanů. Zda jim dochází, že již dnes je jasné, že první možná legislativní opatření mohou nabýt účinnost nejdříve k 1. 7. 2010 a že to už bude zřejmě na leccos pozdě. Zdá se totiž, že je pro ně důležité všechno možné a nikoliv to, zda se celá posametová společnost sesype nebo nesesype jako domeček z karet.

Povšimněme si toho, že zabývají tím, zda o nich někdo něco napíše nebo nafotí, zda po nich někdo něčím hodí nebo nehodí, ale to, že naše země pomalu ale jistě směřuje k bankrotu, to je tak nějak nevzrušuje. Možná je to tím, že jsou ve své většině za vodou a že už jim je celkem úplně jedno, zda se lidé v této zemi budou mít dobře nebo špatně. Zdá se, že si vůbec neuvědomují, že se život nezastaví jenom proto, že si z vlastní hlouposti a arogance moci zařídili na říjen volby. Jejich neschopnost vnímat klíčové problémy země je natolik zarážející, že se zdá, že se k nám vrátili po dvaceti letech jen trochu přelíčení Jakeš a spol.

Je v každém případě skvělé, že se ve sdělovacích prostředcích věnuje tolik pozornosti výročí sametové revoluce a můžeme v různých retropořadech na vlastní oči vědět, jak se tehdejší elita chovala ke klíčovým společenským, ekonomickým i politickým problémům, jak je systematicky ignorovala a jak radostně se vybíjela v čemkoliv, co jí umožnilo mluvit o něčem jiném, např. o Slovenském národním povstání nebo zahájení nového školního roku.

Bylo by skutečně nešťastné, kdyby se měla situace opakovat. Nikoliv proto, že by ti dnešní nevolení vyvolení zmizeli, ale proto, že tato země je v současné době, na rozdíl od té z před dvěma desetiletími, prostě plajte a hlavně nemá v záloze žádné nadšení lidí pro změnu. Tenkrát lidé chtěli změnu, doslova jakoukoliv, a byli ochotni a schopni pro ni něco udělat, ba i obětovat. Po zkušenosti, kterou udělali v této zemi především v posledních letech, se od nich nedá žádná iniciativa nebo dokonce oběť očekávat.

Pokud tedy nedojde k nějaké relevantní geopolitické změně, nepohne se v naší zemi ani nahoře ani dole ani myš. Klíčovým heslem zůstává to, že vše děláme dobře, a kdyby nebylo komunistů a Rusů, dařilo by se nám ještě lépe, a ze všeho nás vytáhne konjunktura v Německu. Je smutné, když se ve dnech, kdy si připomínáme po sedmi desetiletích smlouvu Molotov -- Ribbentrop, nedokážeme zamyslet nad reálnou současnou hodnotou vztahů Ruska a Německa a nad jejich dopadem do české reality.

Známe úsloví, že loď se potápí a na palubě se tančí. To vychází z toho, že se nakonec utopí všichni, byť ti rozjásaní nahoře o něco později. Dnešní doba přináší spíše obraz toho, že loď se potápí v Čechách, ale paluba je v Toskánsku...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 31.8. 2009