Lhostejnost vůči fašismu není na místě

31. 8. 2009 / Jiří Dolejš

Mezi první a druhou světovou válkou uběhlo jen 21 let. Jak je možné, že po tak hrozném ničení vypukla tak brzo válka ještě ničivější? Zjevné je, že se po roce 1918 lidstvo málo poučilo. Apetit velmocí byl silnější, než zájem po reálpolitice v mezinárodních vztazích. Předně to byl Versailleský systém (28. 6. 1919), který nevytvořil pevné základy pro budoucnost. Byl založen na mocenské převaze vítězů, mocností Dohody a jejich spojenců. Vyvolával nespokojenost nejen poražených. Potvrdila se nefunkčnost Společnosti národů jako garanta mezinárodního práva, poválečné demilitarizace a prevence před dalšími válečnými konflikty Společnost národů nedokázala zvládnout italskou agresi v Habeši (říjen 1935) či expanzi militaristického Japonska do Číny (od roku 1932). Německo vstoupilo do Společnosti národů v roce 1926 a vzápětí požadovalo změnit statut, tak aby nebyl vázán na vinu z I. světové války. Nakonec v roce 1933 hitlerovské Německo ze Společenství národů vystoupilo, stejně jako Japonsko, a v roce 1937 vystoupila také Itálie. Nakonec se Společenství rozpadlo.

Velká hospodářská deprese po roce 1929 společenské rozpory po světové válce z let 1914-1918 jenom zesílila. Jednou z odpovědí na ekonomickou depresi a s ní spojenou sociální frustraci bylo posílení autoritářských ideologií a investování do válečné ekonomiky. Pro tuto politiku byly velkokapitálem řady zemí zneužity extrémní politické síly nacionalismu a fašismu mající prostřednictvím sociální demagogie širší oporu v části středních vrstev, dělnictva a lumpenproletariátu.

Často bývá začátek války líčen jako konflikt dvou totalitních systémů, hitlerovského Německa a stalinského SSSR. Zdaleka ale nešlo o demokracii a totalitu, jednotliví hráči vznikajícího konfliktu spíše hledali různé výhody a zkoušeli, kdo koho přechytračí. A obětování byli, nejdříve jen při štábních cvičeních, ale nakonec doopravdy, ti malí a slabší – bez ohledu na společenský systém, který v té či oné zemi byl.

Válce v Evropě už předcházely jiné vojenské operace, jako např. „Unternehmen Otto“ při které vpochodovali Němci do Rakouska při tzv. anšlusu (11. 3. 1938). Dveře agresi Hitlera na východ otevřela mnichovská konference, která nadiktovala Československu odstoupení pohraničních území (30. 9. 1938). Již předtím Německo připravovalo válečnou operaci s krycím názvem „Fall Grün“, plán na násilné obsazení ČSR. Svých cílů ale Německo dosáhlo dohodou s Francií a Britanií v Mnichově. Za necelých půl roku pak došlo k obsazení i zbytku Československa (15. 3. 1939).

V širších souvislostech také vyhlíží jinak vojenská operace s krycím názvem „Fall Weiß“, která v 4:45 ráno 1. 9. 1939 spustila po „napadení“ vysílačky v Gleiwitz invazi nacistického Německa do Polska. Anglie a Francie kvůli Polsku vstoupily do války, ale bez reálného efektu. 17. 9. 1939 pak vstoupily na polské území také sovětské jednotky a obsadily východní část země (Vilnius, Lvov). Bývá to označováno jako čtvrté dělení Polska mezi Německem a Ruskem (ty první proběhly v letech 1772, 1793 a 1795). Přitom v červenci 1932 podepsalo Polsko se SSSR smlouvu o neútočení a v lednu 1934 podobnou smlouvu podepsalo s Německem. Přesto bylo obětováno – hned na začátku Velké Války.

V rámci mocenské logiky jednotlivé velmoci realizovaly taktické usmiřování protivníka, prováděli politiku tzv. appeasementu. Snažili se tak získat čas a vyčerpat protivníka jinými konflikty. Jestliže v září 1938 slavil smutný triumf cynický appeasement Británie a Francie v Mnichově, v srpnu 1939 to byl zase neméně cynický appeasement stalinského SSSR, které uzavřel pakt Molotov-Ribbentrop. Účelově vyzdvihovat jenom jeden tento pakt by zastíralo podstatu a cenu tohoto usmiřování. Na jedné straně bylo obětováno masarykovské Československo, na druhé straně bylo obětováno nacionálně katolické Polsko, které m. j. v souvislosti s Mnichovem požadovalo po Československu odstoupení Těšínska.

Dnes už je všeobecně známo, že součástí paktu Molotov–Ribbentrop byl tajný dodatek, jehož součástí bylo rozdělení zájmů Německa a SSSR v Polsku, ale i v Pobaltí a Besarabii. Znamenalo to ránu rodící se protihitlerovské koalici, ale svůj vliv měl i váhavý postup Británie i USA ve vztahu ke spojenectví se SSSR. A tak zatímco západní Polsko obsazovaly německé jednotky, východ se dostal do rukou sovětským jednotkám.

Vrchní velitel polských ozbrojených sil maršál Edward Smigly-Rydz dal sice rozkaz k tomu s Rudou armádou nebojovat, ale mnohé jednotky neposlechli. Do ruského zajetí přitom padlo asi 15 tisíc válečných zajatců a další tisíce rezervistů zajatých mimo bojové operace. V roce 1940 pak došlo ke známému katyňskému masakru těchto zajatců, který byl předmětem propagandistické války mezi Německem a SSSR. Sovětské vedení přiznalo vinu NKVD na masakru polských vojáků až v roce 1990.

Dodnes spory o tehdejší viny žijí, a jsou využívány v propagandě. Pracuje se při tom s mechanickým ztotožněním fašismu a komunismu. Naposled tomu bylo, když poslanci Evropského parlamentu dokonce přijali usnesení o svědomí Evropy a totalitě, s návrhem 23. srpen určit dnem obětí dvou totalit. Nelze však přehlížet, že hodnotová východiska fašismu a komunismu jsou rozdílná a že při odhalování procesů totalitarizace společnosti je třeba důkladněji rozlišovat. A že nakonec byla účast SSSR a komunistického hnutí v protifašistickém boji přínosem, možná dokonce rozhodla o výsledku a že se jim dostalo oprávněné podpory od obyvatelstva řady zemí.

Omezená mocenská logika chování SSSR a stalinských elit je dnes zřejmá a mocenské deformace této ideologie jsou předmětem oprávněné kritiky. Absurdní byl boj Komunistické internacionály s údajným sociálfašismem sociálních demokratů, zjevné jsou omezené mocenské ambice SSSR v Pobaltí či ve Finsku. Německo-ruský pakt zaskočil i komunistické hnutí formované pozitivní zkušeností jednotné lidové fronty proti fašismu. Mluvit o „podpoře“ dělníků z fašistických zemí proti anglofrancouzskému imperialismu je ukázkou odtržení od reality bez ohledu na potřeby nějaké taktiky.

Autoritářský systém jako byl ten stalinský ukázal schopnost rychle soustředit síly, i za cenu neefektivních ztrát. Po válce si tím upevnil na čas nebývale autoritu. Existuje dokonce hypotéza, že bez II. světové války by systémová krize sovětského systému z 80. let možná přišla o čtvrt století dříve (srv. např. Z. Mlynář: Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi, 1991). Válka v každém případě vyústila v nespokojenost s dosavadním světem. Koncem války je proto zřejmý moment přerůstání demokratické, národně osvobozenecké revoluce v řadě zemí do boje za jinou podobu sociálního uspořádání.

Lze souhlasit s požadavkem na otevřenou a důkladnou diskusi o totalitě a mocenských represích Nelze ale souhlasit s mechanickým ztotožňováním fašismu a komunismu a přehlížením složitého historického kontextu. Po roce 1945 byla zahájena samostatná epocha koexistence dvou společenských systémů, které se vzájemně ovlivňovaly. Dnes jsme dál a jde o témata bezpečné budoucnosti světa. Hodnoty poválečné mírové stability v Evropě stály u zrodu evropské integrace i helsinského procesu. Dnes se střetávají tendence multipolárního světa s unipolaritou USA. Chaos v mezinárodních vztazích v době světové hospodářské krize narůstá. Odpovědnost mezinárodního společenství v čele s OSN znovu vzrůstá.

Šanci má jen svět, odpovědný a tolerantní k různorodosti soužití, který se vyhne riziku extremizace společnosti a vzestupu totalitních ideologií. Nedávný výrok předsedkyně Národní strany Petry Edelmannové „Islamisté, komunisté a Kocáb, to jsou nepřátelé demokracie“ by byl směšný, kdyby ho neprovázela šířící se neúcta k minulé historické zkušenosti, kdyby se i v českých v ulicích znovu neobjevovaly pochodující paramilitantní útvary politických stran, které se zhlédly v militantním a slepém národovectví a obdivující témata jako „Endlösung“ sociálních a etnických minorit. Vlažnost a lhostejnost není na místě.

Každý fašismus začíná slovy, ale může končit vraždou.

Vytisknout