Jak vážné téma uniká v pavlačové diskusi

18. 8. 2009 / Bohumil Kartous

Politická aféra může být dobrým příkladem toho, jak se skutečnost v přímém přenosu proměňuje a co ji vlastně tvoří. Případ "Toskánsko" zaznamenal v médiích zajímavý vývoj.

Pozitivně bylo dokázáno, že politické, hospodářské a zprostředkovatelské špičky spolu tráví dovolenou, a že tedy dochází k jejich velmi úzkým kontaktům. Otevírá se celá řada otázek souvisejících s tím, co taková míra provázanosti elit znamená pro demokracii.

Obyčejný občan by v takovém okamžiku mohl získat představu o tom, do jaké míry je to běžná a historicky prokazatelná vlastnost politických systémů a do jaké míry je to míra politické a sociální patologie. Podle většiny informací z médií ale okolo takové kauzy obletují zajímavější otázky.

Média proto nyní víc vzrušuje, proč ředitel civilní rozvědky uspořádal tiskovou konferenci než to, co asi vede politické, lobbistické a hospodářské elity k tomu trávit společnou dovolenou, co se asi na takové dovolené děje a do jaké míry je to slučitelné s praktickým naplňováním demokracie.

Místo toho, podle mediálního zájmu, je pro demokracii daleko důležitější, zda ve zpravodajských službách dochází k individuálním porušováním stanovených pravidel dané zpravodajské služby. Na to lze dostat asi stejně "překvapivou" odpověď jako na otázku, jestli se mezi policisty krade a mezi zdravotníky fetuje.

Ani při relativně nízké znalosti reálií problému nelze odpovědět jinak, než že se to vyloučit nedá a že k individuálním případům pravděpodobně dochází.

Ještě se pak vedou spekulace o tom, jak je to vlastně s časovou sousledností jednotlivých "kauz" se zájmy za nimi stojícími, které zaměstnávají novináře jako samotné podstaty mediálního dění. Hezký důkaz degenerace následkem spolupůsobení několika faktorů: toho, když se člověk ponoří do toku informací a začne je svým přispěním tvořit a předávat, a toho, když se pak ocitne pod tlakem vytvářet a předávat informace určitým způsobem.

Tento převodní sociálně ekonomický mechanismus, na němž je možno znázornit posun informací v médiích velmi dobře, stojí mezi skutečností těch, kdo k ní mají (z hlediska ideálního pojetí) nejlepší přístup a kdo ji předkládají ostatním, a mezi tím, co se vlastně o skutečnosti dozvídáme a jak si ji máme teprve sami možnost dekonstruovat.

"Kauza Toskánsko" je pojímána také z hlediska politické soutěže. Hodně současných politruků koketujících s myšlenkou ovlivňovat myšlení lidí podle svých vlastních představ vyloženě agituje ve prospěch konkrétních stran a snaží se čtenáře absolutizujícími výroky přesvědčit o správném politickém smýšlení. V Lidových novinách například vyšlo tohle:

"Pak už si lze vybírat jen mezi normálním, demokraticky smýšlejícím člověkem, nevolitelnými komunisty, pro drtivou většinu českého ateistického obyvatelstva stěží přijatelnými lidovci a TOP 09. A i to je vlastně, Karel Schwarzenberg promine, jen stará parta s novým názvem, které dodává důvěryhodnost právě a jen knížecí důstojnost jejího lídra. Což zřejmě bude stačit na vstup této strany do sněmovny, ale v žádném případě ne na vystřídání mocenského tandemu občanských a sociálních demokratů."

Tento odstavec navazuje na přehled korupcí a klientelismem zasažených ODS a ČSSD. Stojí za povšimnutí, že podle autora jsou normálními a demokraticky smýšlejícími lidmi pouze ti, kdo nespadají do skupin voličů dále uvedených stran. Autor také předpovídá, jak dopadnou volby a že se TOP09 dostane do sněmovny. Dále ještě autor tvrdí:

"A že, snad kromě Schwarzenberga, není nikdo, komu by šlo dát hlas, dnes vidět? To v Polsku před pár lety také nebyl. A teď? Kdo ví, co dělá expremiér Leszek Miller, který v čele SDL získal ve volbách v roce 2001 jedenačtyřicet procent hlasů."

Čtenář se z textu dozvěděl, že tu vlastně kromě Schwarzenberga není vidět nikdo, komu by šlo dát hlas. To je čistá propaganda těžící z problému, který rozkrývá závažné souvislosti s praxí demokracie. Ty jsou ale pominuty a veškerá pozornost se urputně soustředí na okrajové jevy. Tak může lehce dojít k tomu, že se budeme opakovaně divit, jak to, že nedošlo k odhalení sociálně patologických jevů dříve, když jsme je měli takto transparentně předloženy.

Ještě mě při této situaci napadá jedno přirovnání. Blábolení v médiích o okrajových souvislostech dané problematiky je stejně paradoxní, jako kdyby po autonehodě přítomní záchranáři stáli nad autem s těžce raněnými a zaníceně diskutovali o tom, jak je možné, že se nehoda stala, kde došlo k pochybení, jaké faktory se na nehodě podílely a jak dalším nehodám zabránit.

Na závěr snad ještě jeden mediální paradox, který je svou podstatou komický. V jednom ekonomicky zaměřeném týdeníku vyšel komentář, v němž se praví, že "mediální kauzy" typu Toskánsko "prakticky vytlačily všechna seriózní volební témata z médií".

Komičnost paradoxu spočívá v tom, že si na "vytlačování seriozních volebních témat" stěžuje samotný novinář, tedy reprezentant těch, kdo to "vytlačování" zařídili. Ale možná jsou novináři schopni považovat se za oběti podvodu, protože jim nikdo neřekl, o co vlastně se mají zajímat...:)

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.8. 2009