Jedinou odpovědí na nenávist je lidskost

18. 8. 2009

V hromadě pošty, která na mě čekala doma po dovolené - většinou účty - byla malá obálka. V ní rukou psaný dopis vylíčil prastarý příběh jednoduchými slovy, píše v deníku Independent Yasmin Alibhai-Brown.

Mladá britská Palestinka se slepě, zoufale zamilovala do syna amerických sionistických přistěhovalců v Tel Avivu. Seznámili se loni v létě v jednom londýnském parku, dali se do řeči a od té doby spolu tajně chodí. On se má vrátit po ukončení svého postgraduálního studia domů a ona má myšlenky na sebevraždu, uvažuje-li o tom, že ho má ztratit a neztratit. Jednou se narodili jako nepřátelé, musejí zemřít jako nepřátelé.

Je to tragédie Blízkého východu. Její přítel sám střílel na palestinské děti, kteří házeli kamením po izraelských vojácích. Její otec, člen organizace Fatah, by svou dceru zabil, kdyby se to dověděl.

Bude taková láska možná v roce 2050? 2090? 3001? Jak dlouho potrvá ta nenávist, která vznikla teprve před 60 lety? Konflikt začal r. 1947, kdy Valné shromáždění OSN hlasováním učinilo určitou část Palestiny novým židovským státem. Částečně to Evropa udělala, aby odčinila holocaust, a částečně to bylo cenou pro militantní sionisty, kteří vedli vražednou teroristickou kampaň za vlast, o níž byli přesvědčeni, že jim právoplatně patří.

Do té doby žili křesťané a muslimové na Blízkém východě a v severní Africe většinou pospolu. To nahradilo nenávist, politická neústupnost a drsné, trvalé násilí. Většina muslimských Arabů je dnes instinktivně protižidovslká a většina Izraelců má intenzivní protimuslimské předsudky. Muslimové mají demografický náskok, takže se nenávist šíří široko daleko; Izraelci se považují za supervelmoc, schopnou muslimský svět zničit, a očekávají, že si smějí dělat, co chtějí, bez ohledu na mezinárodní právo či na vlastní dlouhodobé zájmy.

Gaza je zlikvidované ghetto, lidé tam žijí na kolenou. Vůbec mě nepřekvapuje, že se mladí muži a chlapci, kteří jsou nuceni žít bez základní životních předpokladů, lehce svedeni ideology al Kajdy, jichž tento týden v městě Rafah Hamas několik usmrtila. (Najednou je organizace Hamas silou dobra.)

Monty Python Michael Palin zveřejnil po návratu z Palestinského literárního festivalu na Západním břehu Jordánu v deníku Independent dopis. Na mírného Angličana byl necharakteristicky přímý: "Palestinci jsou nuceni cítit se jako druhořadí občané. Vládnou samopal, hlídková věž, náhodné prohlídky a dělicí zeď, která rozbíjí staletí staré komunity a odřezává zemědělce od jejich půdy. Znemožňuje lidem v oblasti, Židům i Palestincům, aby se jakkoliv dali dohromady či jakkoliv si vyměňovali zkušenosti. Lidský kontakt je doslova zakázán, tak je těžko si představit, že by mohlo dojít k politickým změnám."

Můj dobrý přítel Tom Eisner, nadaný houslista Londýnské filharmonie, přišel v sobotu na večeři. Je to syn nadšeného sionisty a neúnavně bojuje za práva Palestinců. Řekl mi o své návštěvě v Gaze, kdy ucítil, že se vaří dobré jídlo a byl pozván na večeři mužem z domu, kde se vařilo, o němž se ukázalo, že je členem organizace Hamas. "Řekl jsem mu, že jsem Žid. Odpověděl: 'To je jedno. Prosím, pojďte dál.'"

Takoví lidé jsou po celém Blízkém východě i jinde ve světových konfliktech: lidé, kteří vidí a jsou schopni pojmenovat nespravedlnost a odvážně se distancovat od skupinové či národní loajality.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.8. 2009