Konkrétní příklady jak popularizovat vědecký výzkum

11. 8. 2009 / Věra Říhová

Takto by to mělo vypadat. Není to první zpráva z oboru archeologie, kterou jsem slyšela, takové zprávy dostáváme často i z oboru astronomie a některých dalších, nejvíce z oboru lékařství.

Informace na ČT2 zaujala minimálně mne, neboť je historie mým celoživotním koníčkem. Ale třeba zaujme i některé výrobce hraček a vedle brontosaurů začnou vyrábět i plavuně, čímž rozšíří obzory malým dětem, nebo filmové umělce, kteří natočí film o hrdinské přesličce.

Pro ty, kteří nemají smysl pro humor, mohu nabídnout například spolupráci s podnikateli a s obecními či městskými úřady. Znáte někdo město, které se na svých internetových stránkách chlubí nějakým výzkumem? Třeba jenom poukázáním na existenci výzkumného pracoviště či výzkumné lokality na turistických informačních poutačích?

V ČR je i přes ekonomickou krizi dost občanů i firem, kteří-které mají dostatek až nadmíru finančních prostředků a hledají zajímavý projekt, jehož finanční podpora by zvýšila prestiž jejich či firemního jména. Na tomto principu je založena reklama i humanitární projekty.

Fotbal a hokej již nejsou to, co bývalo, firemního jména by si na vědeckém výzkumu všiml obchod, média i občané. Podnikatelé rádi podpoří kdeco, pokud se mohou zviditelnit, neboť je to vizitka jejich úspěšného podnikání. Proto podporují i malé místní akce, podporují stavby, sportovní kluby, kulturu, dokonce i školy a jiné.

Mnozí se snaží vylepšit kredit slova podnikatel a odstranit z něho nálepku nepoctivosti zejména z doby obnovy soukromého sektoru. Věda by jim navíc mohla dát přidanou hodnotu inteligenční odlišnosti. Za pokus oslovit podnikatele a soukromé firmy by to jistě stálo, třebaže všude to možné samozřejmě není.

Druhý

Dobře se prodává časopis 100+1. Poslední číslo 15/2009 mimo jiné píše v článku "Třetí vlna" o biotechnologii a stručně vysvětluje, o čem výzkum je, co byla první i druhá vlna, v čem je výzkum významný a co může do budoucna přinést.

Praktický příklad nizozemské firmy DSM o výrobě enzymů do sýrů a omega 6 mastné kyseliny do dětské stravy může být pro mnohé čtenáře dalším impulzem ke zvýšenému zájmu o složení potravin a postup jejich výroby. Již dnes se o své zdraví zajímá mnoho lidí.

Mne nejvíce zaujal článek "Rozhodující měsíce" o novém vědeckém odvětví zabývajícím se programováním lidského zárodku během prenatálního období. Článek zmiňuje vědce z londýnské Imperial College a popisuje výzkum o vlivech, které mohou výrazně změnit genetické predispozice dítěte.

Po přečtení tohoto článku si můžeme klást zatím hypotetické otázky, co to pro ženy i pro společnost může do budoucna znamenat. Dokážeme-li alespoň v malém množství zabránit těžkým celoživotním chorobám, znamená to nejen kvalitnější život pro děti, ale také nemalé úspory ve zdravotnictví i v rodinách.

Můžeme se dále ptát, zda jsme schopni ve společnosti uchránit těhotné ženy před škodlivými vlivy na plod a tím na budoucího občana společnosti, a jakým způsobem by to bylo možné.

Můžeme se zamyslet nad tím, zda žena může někoho žalovat za poškození dítěte, pokud bude schopná pomocí vědy takové poškození prokázat. Například otce dítěte za nepodílení se na zdravé výživě těhotné matky, nebo zaměstnavatele za stresové vytížení na pracovišti.

Kdysi základní výzkum DNA pomáhá dnes nejenom vědcům, ale také kriminalistům v odhalování pachatelů i občanům při určení otcovství. Zatím je výzkum prenatálního vývoje v základní fázi a nikdo neví, kam až nás výsledky dovedou. Nápaditosti se ale meze nekladou.

Třetí -- prokazatelné protiargumenty

Vědci v základním výzkumu by bez praktiků byli ztraceni. Každý vědec není tak šikovný jako nizozemský obchodník Anton van Leeuwaholoeck, který si sám r. 1674 zkonstruoval mikroskop, nebo Galileo Galilei, který si sám vylepšil a zkonstruoval hvězdářský dalekohled (kromě jiného).

Není pravda, že základní výzkum není s praktickou výrobou spojen. Jeden pracuje pro druhého a jeden bez druhého by existovat nemohl. Proto argumenty obhajující výlučnost základního výzkumu od občanského života jsou projevem povýšenosti. Vědecké podrobnosti výzkumů pro občany nebo obhajobu vědeckých prací před veřejností přeci nikdo nevyžaduje.

Nejčastějším argumentem ve financování vědy byla náhoda při výzkumu. To ale není argument důstojný vědců. Na to by se dalo najít spoustu stejně primitivních protiargumentů, které mezi občany kolují. Například, že za penicilín vděčíme nepořádné uklízečce, že zákonu o gravitaci vděčíme jablku a povalování pod stromem.

Čtvrtý - pracující inteligence kontra občané

V době socialismu jsme se dostatečně naposlouchali vět typu: Co si to dovolujete? Nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte. Vy nám nevěříte? Do toho, co my děláme, vám nic není. Myslela jsem si, že už je ta doba za námi.

Pamatuji si na počátek 90.let, kdy se občané - rodiče začali zajímat o kvalitu výuky na základních školách a vyvolalo to obrovský poprask. Sedávala jsem tehdy na výboru SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), a mám tedy osobní vzpomínky na to, jak se majoritní výchova dětí dostávala postupně z rukou učitelů do rukou rodičů.

V průběhu 90.let se rozhořely debaty o lékařích, první pacienti se odvážili nekvalitní práci lékaře žalovat u soudu a domáhat se odškodnění za poškozené zdraví. Pacienti se začali domáhat přístupu ke zdravotním kartám.

Vyvolalo to mnohem větší pozdvižení a rozsáhlé debaty v tisku, televizi, v rozhlase i mezi občany. I tehdy jsme byly svědky argumentů, že pacient nemá lékařské vzdělání, a tudíž nemá právo číst práci lékařů, protože tomu nemůže rozumět. Práva pacientů jsou již dnes nezpochybnitelná.

Dostat vědu do většího kontaktu s občany není nemožné. Občané nejsou takoví hlupáci a nejsou zaměřeni pouze na konzum, sex a hry. O vědu se zajímají, samozřejmě každý v rozsahu své inteligence a možností. Samozřejmě se nezajímají všichni.

Občanům základní informace úplně stačí. Chtějí například vědět, jestli je česká věda ještě v dnešní době pro Českou republiku užitečná více nežli pro zahraniční firmy. Co vědci konkrétně dělají za naše daně pro nás a co my můžeme z vědy zužitkovat.

Kdo má hlubší zájem o některý obor, samozřejmě si informace najde tak, jako to dělám já. Mluvila jsem ale o celospolečenském uplatnění a hlavně o informovanosti. Všem těm, kteří mne sdělili, že nevím, co to Akademie věd vůbec je, mohu odpovědět, že internetové stránky AV sleduji. A na to, co tam nenajdu, se mohu někoho zeptat.

Na můj druhý článek mi napsalo dost čtenářů BL. Bohužel mi přišly i takové e-maily, ve kterých mi vědečtí pracovníci dost neurvale sdělovali, že jsem hloupá ženská a nemám se plést do věcí, kterým nerozumím.

Byla to reakce na informaci, že pocházím ze selského rodu, což se některých vědeckých pracovníků hluboce dotklo. Uvedla jsem tuto informaci záměrně. Chtěla jsem prokázat její funkčnost.

Není to lež, já opravdu ze selského rodu po babičce pocházím a nevím, proč bych se za to měla stydět, ale některým unikl fakt, že dnes už žádní sedláci a selky nejsou. Zlikvidoval je socialismus, dnes mluvíme o zemědělcích a to i soukromých.

Navíc jsem jasně uvedla, že jsem střídavě výrobní ekonomka a účetní v oblasti daní a mezd. Sama musím často čelit poznámkám o kancelářské myši a před dělníky si nedovolím postěžovat na pracovní únavu nebo tvrdit, že mě bolí záda od sezení na židli.

To bych se s nimi moc nedomluvila. Respektuji jejich těžkou fyzickou práci i životní starosti a nepovyšuji se nad ně. Oni mi to vrací svým přátelstvím a častou praktickou radou.

Setkala jsem se osobně s jedním vědeckým pracovníkem, který mi nabízel svou knihu. Vysvětloval mi, že se nemohu s vědeckými pracovníky bavit na úrovni sedlák kontra vědec. Musím citovat z knih uznávaných lidí a pak se mnou budou seriozně mluvit. Musím dodržovat úroveň.

Nepochopila jsem, proč bych si měla kupovat knihu, která mi nic nového nepřinese, jenom proto, abych z ní pak mohla opisovat své vlastní myšlenky či mým podobné a říkat tomu citace.

Na Wikipedii si můžeme přečíst citát Galileo Galileie : "Nikdy jsem nepotkal člověka tak hloupého, abych se od něj nemohl něčemu naučit." To je citát hodný vědce.

Vzdělanost teoretická a praktická

Překvapilo mne, kolik vědeckých pracovníků nedokáže přečíst tak primitivní text, jaký jsem napsala, a to proto tak, aby to pochopili i méně chápaví. Přišlo mi alarmující, že se najdou vědci, kteří nerozumí psanému textu a nedokáží ho analyzovat. Vyvolalo to ve mně otázku, zda jsou vůbec kompetentní vykonávat své povolání, protože co mohou vyzkoumat lidé, kteří neumějí číst.

Několik e-mailů si zaslouží zamyšlení.

Praktický argument přinesla Alice Valkárová, která píše:

Mne to škola učit nemusela, naučili mě to rodiče, ale ve škole umělo hledat "informace a řešení" i nemálo žáků sotva školou procházejících. O opisování studentů, profesorů i vědců bylo napsáno již mnoho článků.

Jeden konkrétní příklad za všechny najdeme na adrese: ,

který našel na internetu svou vlastní práci a ve kterém mě nejvíce zaujalo prohlášení :

a konec článku:

Mě naštěstí škola naučila mnohem více teorie i praxe, která byla na zemědělských školách povinná do té míry, že mám i řidičský průkaz na traktor.

Když se chce, tak to jde

Ještě bych se ráda vrátila k některým konkrétním argumentům vědeckých pracovníků. Nikoliv proto, abych je zesměšnila nebo kritizovala, pouze tyto argumenty poskytuji k zamyšlení.

Nebudu nikoho jmenovat kromě těch, kteří publikovali přímo v BL, těch si vážím přinejmenším za jejich odvahu vyjádřit svobodně svůj názor a podepsat se pod něj. Není to pro každého samozřejmost, jiný vědecký pracovník mi na otázku, proč volil osobní setkání a nenapsal mi, odpověděl, že nejvíce se bojí zveřejnění a zesměšnění před svými kolegy. Další mi zase vyprávěl o potížích na pracovišti.

Rozpor trochu vidím v příspěvku "Současná popularizace vědy" od Vladimíra Wagnera (který tímto nekritizuji). Píše:

Zároveň ale sám uvádí návrh, jak je to možné učinit, cituji:

Dále doporučuji k přečtení : www.avcr.cz/data/aktuality/kompromis_rozpocet.pdf . Je to důkaz, že když se chce, jde to.

Mrzí mne pouze ty příspěvky, ve kterých mne sice autor či autorka kritizují, ale sami nic nenavrhují. Polemizovala jsem soukromou poštou i při osobních setkáních o medializaci vědců. Několikrát jsem se setkala s názorem, že hlavní média píší o celebritách a nikoli o vědcích.

To je pravda, ale celebrity jsou známé svými skandály a ještě si takové zprávy někdy sami zaplatí, stejně jako politici. Touto cestou by u vědců jistě nikdo jít nechtěl. Trvám na to, že problém neznalosti jmen českých vědeckých kapacit není na straně občanů, znalost jmen závisí na publikaci pro veřejnost a o tu se musí vědci sami postarat. Způsoby si jistě najdou.

Idiotství

Jeden vědecký pracovník mi položil otázku, jak ze sebe můžu takhle dělat idiota. Nu, já prezentaci svobodných názorů obyčejných občanů, byť méně vzdělaných, za idiotství nepovažuji. Považuji to za jejich právo.

Nevzdělaných občanů je v naší republice, stejně jako jinde, hodně a jsou to svéprávní voliči, stejně jako vědci. Na kvalitě občanských názorů stojí vývoj naší země a stojí za úvahu, proč si stále stěžujeme na výsledky.

Na posměch, urážky a ponižování jsem jako žena téhle společnosti po celý život zvyklá. Bohužel. Nelíbí se mi to, ale neumím s tím dělat nic jiného, nežli se tomu bránit nebo to ignorovat. Pár konkrétních příkladů :

Když jsem se rozhodla pořídit si řidičský průkaz, první věc, kterou jsem se v autoškole dozvěděla, bylo, že ženská nepatří za volant. Dnes řídí ženy i nákladní automobily. (I v ČR je zjištěno statisticky, že ženy jsou podstatně bezpečnějšími řidičkami než muži; na Západě mají ženy z tohoto důvodu levnější pojištění; pozn. red.)

Když jsem absolvovala svůj první konkurz na manažerku, vysmáli se mi, že ženská nemůže řídit kolektiv, protože ještě žádná ženská nepostavila katedrálu. Dnes ženy řídí celé firmy a nikomu to divné nepřipadá.

Když jsem se rozhodla rekonstruovat svou panelákovou umakartovou koupelnu, všichni se mi smáli, že jsem hloupá ženská, která neví, že to nejde. Pak se ke mně chodili dívat na výsledek a dnes rekonstruuje více lidí.

Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna a ještě by se mnozí přidali se svými zkušenostmi. Výsměch je v naší zemi bohužel oblíbenou zbraní i zábavou. Kdo se bojí znemožnění a posměchu, nemůže si stěžovat na nezájem ostatních.

To, co dnes někomu připadá nemožné, ba idiotské, se může v budoucnu změnit na prestiž. Je ale těžké předem vědět, zda se v budoucnu nezmění na ještě větší pitomost, nežli byla ta původní. Je to riziko, ke kterému někdo odvahu mě a jiný ne.

Trochu humoru na závěr

Bolek Polívka v jednom filmu v roli faráře říká: "Když se něco přežije, má se to nechat zajít." Říkávala to i moje babička. Myslím si, že nekomunikativnost mezi vědou a občany je přežitek.