Komunisté fanaticky archivovali každou maličkost

11. 8. 2009 / Věra Říhová

Důkazní materiály byly pojistkou i zbraní, obojí stmelovalo funkcionářské kolektivy, ve kterých se jeden bál druhého. Důkazní materiály byly jedním ze základních kamenů funkčnosti a stability totalitní moci. Jejich funkčnost ztratila svou sílu v době, kdy soudruzi funkcionáři sami měli zájem na novém rozdělení moci a funkcí - tedy po Listopadu.

Dokladem toho je již 20 let připomínání umělcům, že hráli v nějakém propagandistickém socialistickém filmu nějakou soudružskou roli. Předtím se umělci kritizovali, že hráli role s protistátním zaměřením. Mnoho herců nemohlo po Listopadu vůbec hrát, nebyli vidět v televizi ani slyšet v rozhlase, nevysílaly se jejich filmy. A pokud ano, tak jako připomenutí jejich "hříchu" neboli "špíny". Bylo tomu proto, že se několik umělců dostalo za OF do parlamentu, lidé jim věřili, protože jako jediní měli pojem o morálce a byli schopni ji dodržovat. Byli nebezpeční.

Důkazní materiály byla tedy taková pojistka pro možné budoucí vydírání a byla vysoce účinná. Mnoho lidí se takových důkazních materiálů opravdu bálo. V tomto směru se změnilo pouze tolik, že důkazy aktivní účasti na budování socialismu už nikoho nezajímají, většinu občanů už nezajímají ty staré filmy. Já osobně si myslím, že umělci jsou jakýmsi zrcadlem zobrazujícím skutečný občanský zájem. Víme, že průzkumy mezi občany jsou zmanipulované a nejsou schopné ukázat sebemenší pravdu. Avšak reakce občanů na herce je reakcí občanů na politiku. V dnešní době se prakticky oproti minulé době vůbec nic nezměnilo.

Druhým důvodem pro archivování všeho byla nejistota funkcionářů a nedůvěra ve věčné časy, které byly stabilizační pohádkou pro dělnicko-rolnickou třídu, aby měla klid na práci. Mnozí funkcionáři měli po celou socialistickou dobu doma uschované listiny o majetku svých rodičů a prarodičů. Nikdy se nevzdali myšlenky možného návratu kapitalismu, asi jako Němci se nikdy nevzdají naděje na návrat majetků ze Sudet.

Po Listopadu se velmi rychle rozvinula vlna restitucí především ve sféře živnostnické a obchodní. Mnozí byli překvapeni, kolik důkazního materiálu se mezi lidmi uchovalo. Rodiny si předávaly materiály jako relikvie z generace na generaci. Moc se o tom nemluví, protože socialismus nebyl v žádném případě takový, jaký se dnes popisuje. Těžko se vyrovnat s minulostí, když nikdo nechce znát pravdu.

Třetím důvodem byla funkce důkazního materiálu jako "návnada". Sama jsem měla na střední škole problémy kvůli zápisu jedné knihy do čtenářského deníku, nejenom že jsem musela zápis vytrhnout a spálit do popelníku před češtinářkou, aby neexistoval důkaz proti ní jako napomahatelce při likvidaci důkazu, ale ještě jsem byla poučena, že ohrožuji své rodiče, když podávám důkaz o tom, co máme v rodinné knihovně, a domluvili jsme se, že vždy předem oznámím, jakou knihu hodlám mimočítankově číst a uvádět do čtenářského deníku.

Tehdy mi češtinářka obšírně vysvětlila pojem důkazních materiálů. Tehdy jsem se poprvé setkala s tajnou podporou některých profesorů i s otevřenou nenávistí jiných. Doufám, že paní profesorka už nežije nebo alespoň neučí, protože právě dnešní doba "krizová" je dobou návratu špehování, shromažďování důkazních materiálů, vyhazování nepohodlných lidí. Jeden vědecký pracovník mi při osobním setkání popsal praktiky na jejich pracovišti, takže se už strachu vědců nedivím.

Také já od doby nástupu ODS do vlády pociťuji návrat totalitních metod na sobě. Nejen tím, že občas narazím na osobní informaci tam, kde bych její přítomnost nikdy neočekávala. Zničením důkazních materiálů by byla zničena i jejich návnadová funkce.

Vytisknout