Komunisté nejsou jen stranou starých nostalgiků a obdivovatelů Stalina a Gottwalda

11. 8. 2009 / Miroslav Pořízek

Například o současné KSČM stále ve společnosti a to především kvůli jejímu téměř jednostranně negativnímu vymezování ze strany médií převládají zjednodušující útržkovité zkratky ve stylu "několik desítek převážně starých komunistů si přišlo poplakat ke hrobu vraha Gottwalda", "komunisté opět oslavili v minulosti ideologicky zneužitý svátek MDŽ", "před rokem 1989 jsme žili v bídě za ostnatým drátem oddělujícím nás od vyspělého světa". Tyto často velmi zjednodušené a českými novináři hojně rozšiřované názory však v žádném případě nemohou přispět ani k poznání naší minulosti ani jako podklad např. pro výuku naší moderní historie na našich školách.

I v Britských listech se pravidelně opakují některé zjednodušující fráze, které jejich autoři uvádějí dílem z vlastní předpojatosti či neznalosti, dílem pak pravděpodobně ze setrvačnosti ovlivněné právě sdělovacími prostředky. Například text B. Cveka z 5. 8. 2009 "KSČM je reliktem nechutné minulosti a tmářství", může sloužit jako malá ukázka tohoto zjednodušování. "KSČM je reliktem nechutné minulosti a tmářství, jež odřezalo Československo na 40 let od vyspělého světa ostnatým drátem." Nebo "...velké části voličů i členů KSČM se nejspíše stýská po normalizaci." Podobné zjednodušení lze nalézt i v textu M. Daniela z 6. 8. 2009 "Koho volit? CZ" "Z původních členů (KSČM) zůstali zejména ti, kteří jsou přesvědčeni o správnosti své volby, minulé chyby sice připouštějí, ale relativizují...Za nás prostě bylo líp."

Stárnoucí ale stále disciplinovaná členská základna a vlastní stranický deník

Rád bych zde popsal činnost KSČM poněkud z jiného úhlu pohledu. Jako nestraník patřící k mladé generaci, jsem minulý režim zažil jen málo, v roce 1989 mi bylo 10 let. Tuto stranu však sleduji několik let, včetně jejího fungování, vystupování jejich představitelů, zejména na regionální úrovni a myšlení či aktivity mladých členů této strany. Byl jsem přítomen i několika stranickým akcím a mohl tak nahlédnout poněkud hlouběji pod povrch. Možná tak dílem přispěji k popisu fungování této strany v době, kdy uplynulo 20 let od pádu minulého režimu.

Je skutečností, že komunisté se dlouhodobě potýkají se silně stárnoucí členskou základnou, která paralyzuje jejich aktivitu, brání zachytit podstatné společenské jevy a procesy, zejména jejich dynamiku a snižuje tak jejich otevření se novým lidem, sympatizantům, obohacení programu a využití moderních metod komunikace i vnitřní stranické práce.

To vše jsou objektivní skutečnosti. Na druhou stranu však komunisté stále mají největší členskou základnu ze všech našich parlamentních stran, přibližně polovina členů je v produktivním věku, mají stále velmi hustou a dobře organizovanou síť základních organizací po celé republice a tedy i na další léta zřejmě zajištěnou pozici třetí nejsilnější strany u nás.

Ovšem důležité je tady slovo zatím. Ve srovnání s lidovci (ti mají podobně jako komunisté většinu svých členů ještě z doby před rokem 1990) , kteří mají také poměrně starší členskou základnu, jsou na tom komunisté lépe, jelikož jejich podpora napříč regiony je s určitými výchylkami mnohem více vyrovnaná. Lidovci jsou na tom o poznání hůře, když v posledních volbách viditelně oslabují zejména v českých krajích a drží s jistými ztrátami pozice hlavně ve svých tradičních moravských baštách jako je Jihomoravský a Zlínský kraj. Ostatně o tom, že si lidovci nevěří, svědčí i jejich těsné předvolební spolupráce se stranou paní Hybáškové, tedy typický sňatek z rozumu. Podobně účelový jako spojení strany TOP 09 se Starosty pana Gazdíka.

Komunisté se tedy stále mohou spoléhat na voličskou disciplínu, zázemí a strukturuzákladních organizací, tedy na trvající jistoty, které však rozhodně nejsou na věčné časy, stejně se jeví i vydávání jejich stranického deníku Haló noviny , který se dlouhodobě potýká s nízkým nákladem a neschopností zaujmout více čtenářů, tedy zejména levicově orientovaných, o mladé generaci ani nemluvě.

Mnozí členové strany jsou velmi kritičtí k vesměs jednostranně zaměřeným komentářům pánů Kojzara, Jumra nebo Věrteláře a čtení stranického tisku nechávají raději jiným. Ostatně i řada členů KSČM raději pravidelně čte Právo s kvalitní publicistikou Jiřího Hanáka, Petra Uhla, Jiřího Fraňka nebo Martina Hekrdly či donedávna i Pavla Vernera, který již bohužel zemřel. Haló noviny mají v tomto směru na levicově orientované voliče jen malý dosah. Chybějí jim i novinářské osobnosti, včetně těch mladších, a střední generace. A i přes dílčí grafické a obsahové úpravy zatím tyto noviny nemají reálnou šanci, jak vytvořit větší kvalitu a získat přitažlivost a další nové čtenáře.

Jako jediná politická strana v ČR provozují komunisté ve všech regionech síť bezplatných právních poraden, vesměs s kladným ohlasem veřejnosti. Navíc se ve volebních kampaních snaží lépe pracovat s vlastní prezentací, tak aby byla pro širší veřejnost více přitažlivá.

Například angažování zpěváků Martina Maxy a Jany Kociánové ve volební kampani k eurovolbám se ukázalo jako dobrý tah. Některé sdělovací prostředky se samozřejmě ihned do obou pustily se snahou vyvolat umělou senzaci. Tyto pokusy vesměs vyzněly do ztracena, senzace se nekonala -- oba jmenovaní vystupovali ve volební kampani na základě běžné komerční smlouvy. A jejich kladné vyjádření na adresu některých kandidátů KSČM v eurovolbách lze vnímat jako osobní zkušenost či prostě názor, který prezentovali sami za sebe a dobrovolně.

Strana má osobnosti a pevné zakotvení na komunální úrovni

Podíváme-li se do regionů, tak si strana dlouhodobě udržuje svou tradiční podporu v severní části republiky. Ostatně díky solidním výsledkům v Karlovarském a Severomoravském kraji se poprvé od vzniku krajů dostali komunisté do jejich vedení, mají v nich členy rady i náměstky hejtmanů, hejtmanovi Jaroslavu Pallasovi z ČSSD dělá náměstka například otec nejmladší české poslankyně Kateřiny Konečné Karel Konečný.

Není pak žádným překvapením, že se jej pravicová opozice, která si ještě nezvykla na svoji novou roli, již pokusila neúspěšně odvolat. Není třeba připomínat hysterii některých sdělovacích prostředků po krajských volbách o návratu komunistů k moci, a tedy návratu totality.

Tento nesmysl samozřejmě nemůže nikdo soudný brát vážně. Komunisté po 20 letech v opozici dostali šanci ukázat, zda umí spravovat významné funkce ve vedení několika krajů.

Nic více, nic méně. Komunální volby v roce 2002 byly pro stranu mimořádně úspěšné, když dokázala zvítězit hned v několika okresních městech a získala posty primátorů v Karviné a Havířově. V roce 2006 však své pozice opět ztratila, přesto má své starosty v desítkách menších měst a obcí, stejně jako místostarosty a radní.

Komunisté jsou i ve vedení velkých měst jako Most, Havířov, Tachov či Frýdek -- Místek. A v regionech mají osobnosti s nemalou autoritou, jako je starosta J. Vondrášek v Rožmitálu pod Třemšínem, nebo lékař Vojtěch Adam v Ivančicích, který v roce 2002 jako nestraník na kandidátce KSČM převzal vedení silně zadluženého města po předchozím velmi špatném spravování ze strany ODS. A své role se zhostil velmi dobře, když o 4 roky později svoji pozici ve vedení města suverénně obhájil. Ne náhodou byl opět zařazen jako již ve volbách v roce 2006 na volitelné 3. místo jihomoravské kandidátky za veterány poslaneckých lavic právničku Rujbrovou a expředsedu strany Grebeníčka.

Co je pro stranu důležité na komunální úrovni, je schopnost přitáhnout na kandidátky nestraníky, především díky nim si na této úrovni drží solidní pozici podobně jako lidovci. A mnohdy mezi nimi najdeme i mladé kandidáty či středně generaci. Pro příklad lze uvést Jemnici v kraji Vysočina, Morkovice -- Slížany ve Zlínském kraji, Hranice u Aše nebo Rudoltice v Čechách.

Podobných míst je celá řada, a může to být do budoucna právě komunální úroveň, díky které strana dokáže přežít horší časy, které pravděpodobně s přirozeným úbytkem členské základny přijdou. Z dnes stále ještě středně velké strany se může stát v průběhu příštích deseti let strana malá, pravděpodobně stále s parlamentním zastoupením. Současnou pozici může udržet s jistotou jen pokud integruje některé menší subjekty, může to být například SDŽ Jany Volfové a podobné malá uskupení.

Za Ransdorfem zatím velká mezera, dogmatici ani nostalgikové stranu při životě neudrží

Česká politika nemá mnoho osobností typu Miloslava Ransdorfa, člověka obdivuhodné paměti, obrovského přehledu ve společenských vědách, zdatného rétora a publicisty. Takové osobnosti si každá strana hýčká a snaží se vychovávat a hledat nové. Asi nejvýraznější český europoslanec zaujal právě před volbami v rozhovoru pro jeden webový server svým názorem, že komunisté mají v současnosti "asi nejslabší vedení od roku 1921".

Tento výrok si díky neotřesitelné pozici ve straně může dovolit málokdo, svědčí to jistě o jeho přiměřeně kritickém pohledu na svoji vlastní partaj, kterou zná dokonale, stejně jako osoby v jejím vedení. Je to právě Ransdorf, kdo je ve straně schopen jasně formulovat program i taktiku.

Podobnou osobností disponuje v Německu Die Linke s bývalým ministrem a čelným představitelem SPD Lafontainem. Bez něj by tato strana byla mnohem slabší a mnohem méně akceschopná.

Ani Ransdorf to nemá snadné a je ostřelován z obou hlavních zákopů svých odpůrců nostalgiků i dogmatiků, kteří jej považují za eurokomunistu, oportunistu či skrytého sociálního demokrata.

Díky své inteligenci a enormnímu pracovnímu vytížení si může uchovat duševní zdraví, jelikož se těmto nikam nevedoucím sporům prostě nevěnuje. Pravdou zůstává, že poměrně solidní výsledek straně v eurovolbách zajistil právě především Ransdorf spolu s Vladimírem Remkem, za nimi již byl viditelný odstup, což by pro stranické vedení mělo být varujícím signálem.

Možná se vedení utěšuje tím, že do dalších eurovoleb vyroste nějaký nový a mladší Ransdorf, stejně straně oddaný, stejně schopný čelit útokům různých fanatiků. Jenže nikdo takový, jak se zdá, zatím není. V tomto smyslu strana stále žije v jakési setrvačnosti, která se může stát sebezáhubnou. I na komunistické kandidátce do EP se objevili mladí lidé, někteří ještě studující, není jisté, že ve straně vydrží nebo si nenajdou zajímavou práci či jinou stranu, jež jim nabídne odpovídající post a odpovídající odměnu za vykonanou práci.

Ransdorfovi bude v čase příštích eurovoleb 60 let, Remkovi 65 let, pro oba už dost možná doba, kdy se budou chtít věnovat jiným aktivitám nežli poslancování v Bruselu a Štrasburku. Komunisté nemají v současné době schopnějšího rétora a "ideologa", než je Ransdorf. Ostatně na tom se shodují i političtí soupeři této strany.

Smí komunista vydat pamětní medaili Karla Kryla a senátoři mít vlastní klub?

Před několika týdny vydal člen KSČM z Jihlavy Martin Herzán, člen zastupitelstva v tomto krajském městě na Vysočině pamětní medaili Karlu Krylovi u příležitosti 15. výročí od jeho předčasného úmrtí a 65 let od narození. Ve sdělovacích prostředcích byl tento počin ihned využit k šíření protikomunistických postojů a vytváření umělé senzace ve smyslu -- komunista si dovolil takovou drzost, že vydal Krylovi medaili. Jak si to mohl dovolit.

V demokratické společnosti může jít i komunista na nedělní katolickou bohoslužbu, farář jej jistě nevykáže ze svatostánku ven. Za 2. světové války bylo např. na hřbitovech napsáno "psům a židům vstup zakázán".

Může jít volič KSČM na pivo do hospody, kterou provozuje lidovec? Může položit smuteční věnec ke hrobu Waldemara Matušky? Nebo si předtím, než v klidu svého domova vyndá opatrně z obalu desku Karla Kryla, tu nejznámější z roku 1968, bude muset zažádat o povolení u jeho manželky či bratra Jana Kryla, aby si ji mohl poslechnout?

V podobných otázkách by se dalo pokračovat, jsou snad absurdní, myšlení některých osob i veřejně činných zůstává hluboko v reálném socialismu, v době normalizace, včetně jejich jazyka.

Náměstek primátora Jihlavy, člen ODS Radek Vovsík přispěchal se svou troškou do mlýna. Na serveru www.zjihlavy.cz ze dne 10.7.2007 najdeme toto jeho vyjádření:

"Martin Herzán jeden z lídrů jihlavských komunistů, hluboce věřící křesťan, vydává pamětní medaili Karlu Krylovi. Tato věta je od prvního pohledu bláznivá svým obsahem. Karel Kryl byl jednou z ikon protikomunistického odboje."

Vovsík nezůstal u tohoto vyjádření a řádně po bolševicku přitvrdil svou rétoriku, je otázkou zde jeho pracovní aktivita a služba občanům města, ve kterém zastává významnou veřejnou funkci, je také tak pohotová. Herzána označil za nezralou a tápající osobnost, která ještě nenašla ani sebe samého.

"O to nebezpečnější mohou být jeho exhibicionické tendence," dodal jazykem normalizačního papaláše Vovsík. Ostatně má se od koho učit, v ODS je mnoho bývalých členů KSČ.

Pan náměstek by mohl s podobnou razancí pohotového mravokárce a učitele poučit svého postavou velkého předsedu Topolánka o tom, že jaksi není vhodné, aby se pohyboval na zahradě příbytku velkého ctitele a milovníka lehkých děv Berlusconiho jen tak na Adama.

A mohl by ho poučit, že se také nehodí podvádět svoji zákonitou manželku a využívat zároveň její aktivity při vlastní volební kampani (v roce 2006) a současně v této době udržovat mimomanželský poměr se slečnou Talmanovou a už vůbec ne ukazovat na veřejnosti panu Kalouskovi, že je jednička.

To přece pravicový politik vyznávající pravé konzervativní hodnoty nedělá. Pro pana Vovsíka byl ovšem mladý komunista Herzán snadným terčem, jelikož jeho reakci na velmi nemístné výroky místní tisk s velkou pravděpodobností nezveřejní. Ostatně Herzán vydal medaili sám na vlastní náklady, stejně jako v roce 2004 financoval pamětní desku Karlu Krylovi, která je umístěna na Domě kultury města Jihlavy, před rokem v Jihlavě uspořádal sbírku ošacení pro místní bezdomovce a pravidelně ve volném čase pomáhá přírodě. Pan Vovsík se asi zalekl konkurence a tak si prostě jen mediálně kopl.

Po volbách v roce 2006 se Strana zelených stala silou svých 6 poslanců stranou vládní. Ve Sněmovně však Zelení nedokázali vytvořit vlastní klub (min. 10 poslanců). Kvůli nim, aby získali důstojné podmínky pro svoji práci a materiální zázemí byla provedena změna, a snížil se limit pro vytvoření vlastního klubu na 3 poslance (Sněmovna má 200 členů).

O totéž požádali letos v červnu 3 senátoři za KSČM (Senát má 81 členů), jejich návrh na snížení počtu senátorů pro vytvoření vlastního klubu z 5 (současný stav) byl odmítnut. Nejaktivnější byli v tomto smyslu pravicoví senátoři, zejména ti z ODS. Nejhlasitějším odpůrcem se pak stal známý reformátor českého zdravotnictví, senátor Julínek.

Senátoři KSČM tak stále nemají důstojné podmínky pro vykonávání své práce. Takto si někteří představují demokracii? Děkuji, nechci. Občané volící paní Bayerovou, pány Homolku a Balína jsou občany nižší kategorie, jejich hlas má menší hodnotu. Nic jiného z této skutečnosti nelze vyvodit.

Nejsme jako oni po 20 letech -- historie se opakuje

Tři velmi typické případy toho, jak je dnes zaručeno právo na vlastní přesvědčení a jasná ukázka toho, že hlásit se dnes ke komunistům skutečně obnáší především nejrůznější ústrky, podivné jednání ze strany úřadů i sdělovacích prostředků. Před volbami do EP se konal v Prostějově mítink KSČM za účasti Vladimíra Remka. Pořadatelé ohlásili řádně místo a čas konání a dostali ke konání shromáždění souhlas. Jaké bylo jejich překvapení, když ve stejný den, ve stejný čas a na stejném místě začala akce regionálních novin Prostějovský deník a to za hlasité hudební produkce, jen pár desítek metrů od předvolebního mítinku.

Předvolební akce byla zásadně narušena, organizátoři vydali prostředky, čas a energii téměř nazmar. Starosta města, člen ODS Jan Tesař k tomu uvedl, že o celé akci ví a je zcela v pořádku, v souladu s platnými normami a vyhláškami. Pokud by se konal mítink jeho vlastní strany, nepochybně by mu to vůbec nevadilo a pořadatelům akce regionálních novin by ještě poděkoval za doprovodnou kulisu. Toto je demokracie a rovné podmínky pro soutěž politických stran? Děkuji, ale opět nechci.

Ve stejném městě uspořádali letos komunisté tradiční oslavu u příležitosti MDŽ. Prostějovský deník ji hrubým způsobem zesměšnil a účastníky akce počastoval nevybíravými výrazy. Jak se později ukázalo, novinář, který o akci psal -- Martin Zaoral, na ní vůbec nebyl přítomen. Noviny však tentokrát poněkud překvapivě zveřejnily názor druhé strany, vyjádření zastupitele města za KSČM Jaroslava Šlambora, i když upravené, zkrácené. Lze dohledat na webových stránkách OV KSČM Prostějov.

Tradiční prvomájovou veselici v tomto městě letos narušil popelářský vůz, který jakoby náhodou právě 1. 5. 2009 vyvážel odpadky v místní části města Prostějov - Domamyslice, kde se konala akce, tu navštívilo během konání na 4000 lidí (počet účastníků byl letos rekordní).

Když se na konci 80. let konaly protestní akce v Praze, byly pravidelně narušovány bezpečnostními složkami, často se využívaly i pouliční tlampače se silnou hudbou, aby narušily projev řečníků. Ostatně pamětníků z této doby je dost, mohou to potvrdit.

A ještě jeden starší, ale také typický příklad - když v roce 1996 kandidovala jako nestranička za KSČM do Senátu Helena Růžičková, byla terčem řady velmi přízemních ataků ze strany médií a i taková osobnost a autorita jako je profesor Tomáš Halík se nevyhnul siláckým a neadekvátním reakcím na její adresu. Tento člověk se paní Růžičkové nikdy neomluvil a to ani v době, kdy již byla velmi těžce nemocná, což o něm jako o křesťanovi také mnohé vypovídá.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mezi komunisty jsou ti, kdo vzpomínají nostalgicky na dobu minulou a dnešní dobu odmítají, ve výrazné menšině. Poznal jsem řadu komunistů, kteří jsou schopni veřejně uznat, že sovětský blok prohrál především díky mizerné ekonomice.

Na veřejné debatě nedávno kandidát za tuto stranu Jaroslav Šlambor z Prostějova (60 let) - v letošních říjnových volbách kandiduje v olomouckém kraji, přímo uvedl "Západ nás ekonomicky prostě převálcoval, to si musíme přiznat, jelikož je to skutečnost a lze ji dokázat na mnoha faktech či statistických údajích." Toto navíc prohlásil před skalními příznivci strany a ti nijak záporně nereagovali. Tedy tvrzení, že komunisté žijí v uzavřeném světě a nevnímají realitu, je většinou skutečně liché.

Tvrdilo se v roce 1989 "nejsme jako oni." Dnes lze u tohoto hesla změnit jen znaménko, v platnosti zůstává stále. Dnešní společnost je plná paradoxních situací, které spolu zdánlivě nesouvisí. Demokracie, ze které jsou někteří vyřazováni jen pro svůj názor, aniž by porušovali platné zákony, není demokracií. Absurdistán? ČEZko? Republika hochů, co spolu mluví a chodí?

Republika po našem již mnohdy vůbec není věcí veřejnou. Jde o republiku úzce privátních zájmů jedině správně demokraticky smýšlejících jedinců, co v tom umějí chodit. Změnily se jen osoby o obsazení. Dříve -- já jsem horník, dělník, komunista, kdo je víc? Dnes -- já jsem podnikatel, politik, lobbista, kdo je víc?

Jak to říkal onen smrťák v podání Zdeňka Svěráka ve filmu Nejistá sezóna ? "Po mně přijde jiný sekáč, nový a mladší, ten se nezakecá." Film byl natočen v roce 1987 a i tehdy si mnozí komunisté ještě mysleli, že jsou tu snad opravdu na věčné časy. Ale ten sekáč přitom již pilně brousil svůj pracovní nástroj, věděl velmi dobře, že ho již brzy bude potřebovat.

Vytisknout