Kluci, hurá za ním!

6. 8. 2009 / Emil Hruška

"'Štěchovický poklad' by mohl ležet v bývalém velitelství SS v Hradišťku!" volal titulek. Inu, proč ne, vždyť přece onen mýtus si rejdí pod zemí, jak se mu zamane. Však kupodivu novou lokalitu nehlásí ani jeden z obou hochštaplerů, kteří si udělali živnost ne z toho, že nalezli, nýbrž z toho, že prý stále hledají a hlavně vodí za dlouhý nos pravidelně burcovanou veřejnost (ostatně, není právě toto jejich úkolem?).

Tentokrát se vydal za "štěchovickým pokladem" kupodivu sympatický a seriózní Jaroslav Čvančara, který se však "vyhýbá termínu poklad". Čvančara prý soudí, že - v duchu pořekadla "pod svícnem tma" -- by se pod objektem bývalého velitelství SS v centru obce Hradišťko "mohly nacházet historicky cenné věci, které tu Němci zakopali na sklonku války", neb toto místo "by pro nějaký úkryt mělo logiku"...

Ovšem teď jsem si uvědomil (a hned ověřil), že téma "štěchovického pokladu" se po pár měsících mlčení objevilo ještě před letošní okurkovou sezónou! To když slovutný list Blesk přinesl zprávu, že po realizaci megakoncertu Evy a Vaška pod Řípem někdy na přelomu května a června se známý "bavič" Petr Novotný svěřil údajně s tím, že také on se zapojil do hledání pokladu! "Oslovili mne dva muži, kteří mne následně přesvědčili o tom, že vědí, co dělají, a že opravdu zřejmě vědí (sic!), kde je ukrytý štěchovický poklad", prohlásil prý Novotný. "A tak jsem se jim rozhodl pomáhat s mediální stránkou celé věci. Teď se to hledání dostalo do takové fáze, že už potřebujeme povolení ministerstva vnitra (?), a vzhledem k politické situaci tak budeme muset počkat až do předčasných voleb. Takže teď prostě čekáme, protože dál už kopat nemůžeme."

Pokud oněmi neznámými "dvěma muži" nebyli zrovna pánové Gaensel a Mužík, nepochybuji o tom, že nad takovým sdělením se jim roztřásla kolena a "captain" Mužík přiložil pod vatru, pálící stohy jeho map a dokumentů...

Takzvaný štěchovický poklad však nebyl vždy mýtem a potravou bulvárních médií. Byl realitou; to když jej v roce 1946 (v podobě několika desítek beden s dokumenty) vyzvedli, na základě informací z milieu SS, Američané. Jakkoli po válce měly československé policejní a bezpečnostní složky po ruce desítky, možná stovky žijících svědků včetně bývalých příslušníků SS, gestapa a dalších nacistických složek, neobjevily se po vyjmutí (a navrácení) tzv. štěchovického pokladu žádné další relevantní informace, které by poukazovaly na vlastně další "štěchovický poklad". Tajuplné náznaky a malůvky vězněného plukovníka SS Kleina, na které se odvolávali nejen výše zmínění "hledači", sloužily zřejmě jedinému cíli: vytvořit legendu muže, který "ví", a protože "ví", musí zůstat při životě... Což se také houževnatému Kleinovi podařilo.

Hledání tzv. nacistických pokladů se stalo nepřehlédnutelným průvodním jevem společenského a politického kvasu po roce 1989. (Ovšem od zasvěcených osob se autorovi tohoto příspěvku dostalo poučení, že fenomén "hledání" tohoto druhu byl v Československu zaznamenáván už od poloviny 80. let v souvislosti s aktivitou jisté zahraniční zpravodajské služby.) Zatímco od samého počátku byla pozornost veřejnosti až úporně obracena jen ke Štěchovicím a Hradišťku, hledalo a kopalo se také na jiných místech. Rychle, nenápadně, se znalostí věci. Copak je náhodné, že vzácné knihy z údajně "zmizelých" beden, přepravujících koncem války z Prahy na západ archiv Karlovy univerzity, ale především její historické insignie nedozírné ceny, se údajně tu a tam objevují v německých antikvariátech?

Hledání pokladů je krásná věc. Krásná tehdy, je-li to dobrodružství pro věčné kluky, pro které je cennější polozetlelý metál z první světové války než zánovní zlatý prsten s monogramem. Stane-li se však hledání obskurním "byznysem", krmícím hlavně bulvár, zasluhují jeho aktéři poslat tam, kam patří. Třeba do Štěchovic.

Vytisknout