Smutné omluvy, mezery v paměti

2. 7. 2009 / Karel Dolejší

Karel Kryl měl v otázce případného omlouvání se či neomlouvání se za chybějící kolaboraci jasno: Kdesi v Půlkacíři vysvětluje, že jakmile má člověk rodinu, bere na sebe povinnosti, které mu už neumožňují být v odporu vůči moci jednoduše důsledný. Každý utlačivý režim může blízké osoby zasáhnout na citlivém místě. Logicky vzato je to pravda. Takže Kryl sice zůstal vždycky svůj; nikdy však skutečnou rodinu nezaložil a pokud vím, potomky nezanechal.

Často mě napadá, že tímto způsobem to v české kotlině probíhá zřejmě už řadu generací - ti, kterým to nedá a musejí se výzvám doby postavit, mají v lepším případě značně znevýhodněné potomstvo. A protože se každých pár desetiletí přežene nová vlna, která vše obrátí naruby, ani zvýšené úsilí příslušníků další generace nemusí propad nahradit, protože i je zasáhne některý z českých historických průšvihů, při němž se opět tzv. "nezorientují"... Ejhle, mechanismus "přirozeného" výběru pružně se kroutících žížal.

Na rozdíl od pana Hoška si však nemyslím, že jeho rozhodnutí postavit se normalizačním režimu je namístě hodnotit tak, jakoby "v novém systému nic lepšího nevytvořilo". Je zřejmě téměř pravidlem, že při pohledu zpět se mnohé reálné oběti - srovnáme-li původní představy, jimiž si je člověk odůvodňoval, a pak věci skutečně dosažené - jeví jako příliš velké či dokonce téměř nesmyslné. Na druhé straně si vůbec nemyslím, že by měl zrovna pan Hošek osobně řešit, jak to "nakonec" všechno dopadlo. Po mém soudu si toho na sebe nakládá zbytečně mnoho.

Díky lidem, jako je Hošek, dostala tato země prostě věrohodnou šanci něco změnit. Šance to byla reálná (pokud jde třeba o mě, jsem za ni velmi vděčen, bez ní bych se nikdy nestal, kým jsem) a nelze přece iniciátorům, kteří se na ní "nesvezli", klást za vinu, že byla též z velké části promarněna. Pan Hošek odešel z politiky v roce 1992, a tak opravdu vůbec nechápu, proč by měl pociťovat větší než průměrnou zodpovědnost za to, co se s touto zemí pak dělo. To už přece nebyl jeho džob - když on pochodeň předal, ještě hořela...

Jsem přesvědčen, že každý příklad statečného odporu, který se uchová v paměti, má pro ohebný a cynický národ do budoucna veliký význam; jen je prostě zrovna v současných podmínkách dost nepravděpodobné, že ho společnost opravdu chápe. Doba normalizační s rytmem ruské gubernie uchránila nakonec překvapivě mnoho pro život podstatného, co teprve pak začalo doopravdy korodovat a mizet - pan Zajac to vyjádřil formulací "'duchovno' je potlačováno a zlehčováno". Právě nihilistická atmosféra zdůrazňující napořád jen spotřebu a "svobodu od něčeho" zavinila, že odbojáři cítí stud - mohli přece místo kritiky šoupat nohama pod stolem, nadávat u piva a mezitím v klidu přikrádat.

Mrzí mě Hoškova deziluze. Ale ještě více mě mrzí, že se při nadávání na Havly a Klause, kterým politickou odpovědnost za mafiánský kapitalismus nikdo neodpáře, často zapomíná na ty, kdo se prostě jen snažili otevřít dveře vězení.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.7. 2009