Klinika gerontologická a metabolická jako léčebna pro srpy a kladiva

16. 6. 2009 / Štěpán Kotrba

Užívání termínů, které společnost chápe jinak než řečník, vede buď k procesu přesvědčování, anebo k procesu nepochopení. V každém případě k zmatení, ztížení nebo dokonce k znemožnění racionální přímočaré oboustranně obohacující komunikace. Problematicky užité pojmy, jejichž významu není správně porozuměno, mohou vyvolat reakci, kterou řečník předpokládá a se kterou kalkuluje, ale která nemusí vést vždy k pochopení... A to se stalo nejen autorům "Ještěří výzvy delegátům VII. sjezdu KSČM", ale děje se tak ve vnitrostranickém zápase o podobu, metody a cíle radikální levice nejen v Česku, ale v celé Evropě. Má-li dospět publikum k porozumění řečníkovi, nelze říci "A" v jazyce, který užitými pojmy i jejich významem společnosti sděluje "B", ačkoliv autor myslel a chtěl říci "C", jen to neuměl říci jazykem, kterému by rozuměli všichni, aniž by jim na mysli vytanulo odmítané a nechtěné "B".

Navštívil jsem o víkendu mezinárodní workshop Společnosti pro evropský dialog (SPED) a sítě Transform! k problematice současné krize ve střední a východní Evropě - politické, sociální a ekonomické souvislosti - pohled zleva v pražském Hotelu Belvedere. Zástupci "radikální" levice Polska, Maďarska, Estonska, Moldavska, Rakouska, Německa, Česka, Francie, Řecka řeší tentýž problém. Neatraktivitu myšlenek levice pro širší okruh společnosti. Levice ztroskotala na neschopnosti vytvořit paradigma pro 21. století. Neví, zda chce být proti sjednocování Evropy a jít cestou národních států v rozporu s postulátem internacionalismu. Neví, jak ve jménu většiny propojit zájmy dosud "antagonistické". Neví, zda chce parlamentaristickou cestou zmírňovat sociální napětí, brzdit bezuzdnost pravice a nebo nechat ono pověstné "vykořisťování" vygradovat do sociální krize a autentických nepokojů. Na jedné straně radikální levici hrozí fabiánská sociáldemokratizace, jakou ukazuje třebas česká ČSSD, nebo ještě pregnantněji "třetí cesta" do pekla britské "New Labour". SPD, konfrontována s umírněnou cestou Andrey Merkelové, také ztrácí půdu pod nohama. Na druhé straně hrozí fašizace a anarchizace, v jejímž násilném konfliktu nebude prostor pro konstruktivní řešení. A nakonec levici tápající v "národních rámcích" hrozí sociálfašimus obránců neexistujících pohraničních hvozdů proti virtuálně útočící globalizaci. Cesta do pravého středu, zdá se, vyhovuje celé Evropě.

Levice nemá řešení, nemá analýzu, nemá syntézu. Ideologie beznadějně zastarala za realitou. Levice zůstává před budoucími výzvami tápající a bezradná. O vědeckosti světového názoru už dávno není řeč, protože na řešení problémů 21. století koncepty 19. století neúčinkují. Stejně jako neodpovídá klasik Alois Jirásek na sjednocování Evropy a neoliberální koncept Lisabonské smlouvy. Chodové, statní jonáci, v okolí Domažlic, Tachova a Přimdy střežící zemskou hranici mezi Čechami a Bavorskem, vymřeli a s nimi i představa o Národu s velkým N. Jejich poselství věkům zlikvidovala povinná četba.

Ideje dneška jsou personalizovány a persony produktizovány. Chce-li proti mcdonaldizaci společnosti a jejích idejí levice nabídnout jiný produkt pod heslem Jiný svět je možný, musí být tento produkt stejně chutný, stejně výživný a stejně zdraví škodlivý, jako hamburger. Musí být stejně rychloobrátkový a stejně globální. Ale levice přestala modernizovat nejen svůj obal, ale i nitro svého konceptu. Houska je plesnivá a maso nedopečené. "Radikální" levice místo zlepšení kuchařského umění bojuje stále minulé války. Namísto příprav na budoucí válku žehrá a naříká nad nepochopením mas a nevnímá, koho že je dnes předvojem. Stále si myslí, že mas. Pohled na výsledky voleb by ji přesvědčil, že už to není pravda. Obhájci taktik Fabia Maxima tak vítězí v opatrných a kosmetických korekcích kapitalismu, aniž by se snažili o jeho transformaci v sociálně spravedlivý systém. Sobectví stále vítězí nad solidaritou. Bez ohledu na následky. Výsledkem je proměna společenské smlouvy, od které už nečekáme zajištění stáří, ani přístup ke vzdělání, natotžpak osmihodinovou pracovní dobu.

Pravici stále spojují peníze a levici stále rozdělují myšlenky.

K modernizaci levice nepatří srp a kladivo ne proto, že bychom si nevážili "potu a krve" při jejich používání v historii. Nepatří k moderní levici proto, že jsou to dnes už beznadějně nevýkonné nástroje, vyjadřující prohrané bitvy minulosti. Srp a kladivo jako nástroje včerejška musí při přechodu levice do budoucna nahradit nástroje zítřka.

Myšlenku internacionálního alterglobalistického (všimněme si, že nikoliv "anti"globalistikého) hnutí o globalizaci odporu vůči nespravedlnostem nahradil integrační koncept, neoliberální pravicí převzatý od environmentálního hnutí Mysli globálně, jednej lokálně. A tak globální korporace využívají mezer v lokálním zákonodárství k externalizaci internalit výrobního procesu. Sociální důsledky globalizace nechávají "vyžrat" národním státům, zisky "optimalizují" v daňových rájích. Levice na tuto sprostotu odpověděla nepochopením a ve jménu vlastního mocenského lokálního přežití myslí lokálně i jedná lokálně. V globálním měřítku. Výsledkem je neatraktivnost, papalášskost, povýšenost a toho vyplývající odpor.

Chce-li být levice moderní, nemůže ulpívat na starých symbolech, ale musí využít inteligence. Tvůrčím způsobem musí přetvářet a operacionalizovat poznatky minulosti do přítomnosti tak, aby byla atraktivní i pro budoucnost. A proto mi vadí srpy a kladiva.

Vytisknout