Vztahy mezi generacemi

16. 6. 2009 / Petr Sak

Dalším faktorem zpochybňujícím zjednodušující soudy o mladé generaci je její strukturovanost a diferencovanost. I když všechny příslušníky mladé generace spojuje řada znaků, řadou znaků jsou naopak diferencováni. Hlavním diferencujícím znakem je sociokulturní a vzdělanostní úroveň, která je silně vázána na úroveň původní rodiny. Např. postoj k jednotlivým hudebním žánrům silně souvisí s pohlavím a vzděláním. Techno je oblíbeno především u nejméně vzdělané a nejmladší věkové skupiny chlapců, vážná hudba je spojena se vzdělanějšími a staršími skupinami mládeže.

Vzpomínám na zahajující referát primáře Vojtíška na konferenci Duševní zdraví mládeže v Brně v sedmdesátých letech, v němž v úvodu šokoval auditorium expresivní kritikou mladé generace. Po pěti minutách kritiky jmenoval autora této kritiky, kterým nebyl nikdo jiný než Aristoteles. Známá skutečnost opakované kritiky mládeže v každé generaci je využívána ke zpochybňování jakéhokoliv kritického pohledu na mládež.

To, že si na mládež stěžuje každá generace však neznamená, že této kritice chybí racionální základ, podobně jako kritickému pohledu mládeže na starší generace, kterým vytýká nízkou flexibilitu, konzervatizmus a neschopnost přejímat inovace. V podstatě obojí kritika je opodstatněná, avšak nereflektující odlišnou společenskou funkci generací v různých fázích života.

Stará generace má společensky konzervovat ověřené jistoty, má být nositelem různosti zkušeností a udržovat ve společnosti rozmanitost ve vidění reality. Svým přístupem by měla být ve stálé tenzi ke snaze mladé generace problémy, jevy a skutečnost zjednodušovat do černobílé podoby. Přístup staré generace k inovacím musí být zákonitě zkoumavější, váhavější, protože zásobárna jejích zkušeností, s kterými inovace poměřuje, je daleko větší. Inovace u staré generace vstupují do hotových poznatkových, hodnotových a postojových struktur. Mládež k inovacím přistupuje v rámci své primární socializace. Je přirozenou potřebou a funkcí mladého člověka a mladé generace prahnout po novém, po inovacích všeho druhu a začleňovat je do struktur svého myšlení a chování. Právě tato její potřeba a společenská vlastnost je motorem pohybu společnosti a předpokladem rozšířené společenské reprodukce. Naopak stará generace hlídá, aby tlak na změnu nepřekročil u mladé generace únosnou míru, při němž by již hrozila destabilizace společenských subsystémů a celé společnosti až na hranici anomie.

Funkce obou generací jsou komplementární, vzájemně se doplňující. Vychýlení společenské pozice v obou generacích má pro společnost negativní dopady. Gerontokracie české společnosti v osmdesátých letech vedla ke stagnaci společnosti a opačné vychýlení v padesátých a v devadesátých letech vedlo ke společenským excesům jiného druhu.

V živých systémech nelze automaticky určit optimum. Nelze přesně dopředu stanovit chování mladé generace, které je optimální pro naplňování její inovativní funkce ve společnosti, a totéž nelze stanovit ani u staré generace. Jejich chování se pohybuje v určitém koridoru obsahujícím i deviace a teprve z dalšího vývoje vyplyne, jaké formy znamenaly naplnění společenské funkce generace, a co bylo nefunkční či dokonce dysfunkční deviací.

Ve společnosti je trvale přítomná snaha o zodpovězení otázky, jaká je mladá generace. Možnost zodpovědět tuto otázku však implikativně předpokládá zodpovězení řady teoreticko metodologických otázek. Chci-li hodnotit, musím také měřit, a musím proto mít míru, její jednotky, indikátory, metodiku měření a kriterium hodnocení.

Chci-li mládež hodnotit, musím ji poměřovat podle daného kriteria a měřené míry. Chci-li změřit Mont Everest, použiji metr a zjistím jeho výšku. Čím však budu poměřovat mladou generaci? Chci li mít ideál mládeže, s kterou budu porovnávat reálnou mládež, musím vědět pro jakou společnost tento ideál mládeže chci. Snad si čtenář pomyslí, jaké banality zde problematizuji, avšak v současnosti naše společnost trpí absencí společenské vize a prochází mravní a duchovní krizí. Pokud ještě existují společenské hodnoty a normy, kterým je přisuzována platnost, tak v realitě je jejich tlak na reálné chování poměrně slabý. A dokonce čím výše je jedinec na společenské pyramidě, tím méně jsou pro něho tyto normy a hodnoty závazné. Vzniká jakýsi duální systém, jedna stínová realita „jako“ a skutečná realita. Např. ve stínové realitě se hraje hra, že korupce je nepřípustná, vznikají telefonní linky pro oznámení korupce, komise, morální kodexy. Tato stínohra na boj s korupcí při vstupu do skutečného světa končí a korupce funguje jako hlavní mechanismus, který propojuje svět politiky a ekonomiky. Dokonce pravicová vláda a pravicové reformy jsou opřeny o korupci levicových politiků a rozhodující roli na vahách parlamentního hlasování ve prospěch pravicové vlády má bývalý komunista.

Pro jaký svět se připravuje současná mladá generace, pro nominální svět hodnot, norem a politiky bez korupce, či pro reálný svět, v němž korupce patří k hlavním společenským mechanismům? Chtějí být dnešní děti a mladí lidé těmi, kteří financují tuto hru politiků a donkichotsky si myslí, že krást a lhát se nemá, anebo chtějí být těmi, jejichž rukama procházejí korupční peníze a umožňují život ve světě, který jim tak sugestivně od nejranějšího dětství předkládá reklama? Na všechny tyto a další nepříjemné otázky bychom si museli nejdříve odpovědět, abychom se mohli začít potýkat s otázkou, která stála na počátku. Jaká je dnešní mládež?

Ve společnosti, a to ani u lidí, kteří s dětmi a mládeží pracují, není dostatečně osvojeno základní metodologické východisko o vztahu mezi společností a mládeží. Když se objeví mezi dětmi či mládeží nový fenomén, média prezentují údiv zainteresovaných lidí, i když daný fenomén byl dlouhodobě předvídatelný. Ilustrovat to můžeme na jevu, který vzbudil pozornost poměrně nedávno. Skupina dětí brutálně zmlátí jiné dítě, přičemž tato agresivní akce je nahrána na mobil a nahrávka je „zavěšena“ na internet. Spíše se můžeme divit, že to děti nedělaly již dříve, vzhledem k tomu, kolik takových brutálních scén, dokonce i vražd děti vidí v televizi a samy virtuálně provádějí v počítačových hrách.

Chceme – li pochopit děti a mládež, musíme se zabývat společností a chceme-li znát budoucí vývoj společnosti, musíme zkoumat mladou generaci.

Každá mladá generace je svým způsobem stejná a každá generace mládeže má svá specifika. Stejná je tím, že sdružuje jedince ve stejné fázi ontogeneze, kteří zaujímají stejnou pozici ve společnosti, mají stejné společenské funkce a přejímají stejné společenské role. Mládež je nejsensitivnější sociální skupinou ve společnosti, a proto nejcitlivěji reaguje na nové prvky společenské skutečnosti, s kterými se aktivně vyrovnává a v procesu socializace, kultivace a vzdělávání je začleňuje do svého chování a vědomí. Mladá generace se odlišuje rychlostí a snadností, s jakou její příslušníci přijímají inovace a společenské změny. Tak jako generace seniorů svým způsobem představuje především minulost a kontinuitu společnosti, tak mladá generace zase představuje především její budoucnost a diskontinuitu. Tyto souvislosti mohou mít jak pozitivní tak negativní konotace.

Při zkoumání generace mládeže, včetně využití metody komparace, nacházíme dvě roviny její sociologické charakteristiky, první vyplývá z životní fáze a je projevem sociálního zrání. Zde nacházíme odlišnosti od střední a starší generace a shodu s předchozími generacemi mládeže.

Její druhá charakteristika má historický rozměr a odlišuje mladou generaci nejen od stávajících starších generací, ale i od předchozích generací mládeže. Tato odlišnost představuje specifický otisk stávajících společenských podmínek, s nimiž se generace v procesu sociálního zrání vyrovnává a stává se jejich subjektem. Platí závislost, že čím je společnost v rozpětí sociálního věku konkrétní generace mládeže dynamičtější a bohatší na zásadní inovace, tím více se tato generace odlišuje od stabilního základu generace mládeže, vyplývajícího ze životní fáze a od předchozích generací.

Vytisknout