Osudný den

16. 6. 2009

Mír Hosejn Musáví byl mezi nimi, stál na vozidle, v kouři automobilových zplodin, v horku, bez úsměvu, překvapen, netušil, že tak obrovská demonstrace může vyrůst v beznaději íránského povolebního krveprolévání.

Když davy lidí došly k hlavní silnici, čekala tam na ně pořádková policie v ocelových helmách a s obušky. Demonstranti ji ignorovali. A policisté, jichž byla ve srovnání s davy hrstka, se provinile usmívali a - k našemu překvapení - souhlasně pokyvovali hlavou směrem k demonstrantům, požadujícím svobodu. Kdo by býval věřil, že tato demonstrace je zakázána?

Odvaha demonstrantů byla tím více překvapující, že mnozí z nich už věděli, že na Teheránské univerzitě zavraždily vládní milice pět Íránců. Když jsem dospěl k vratům vysoké školy, mnoho studentů tam za kovovým plotem univerzity plakalo. Skandovali "Masakr!" a na plot vyvěšovali černé sukno. V té chvíli se policie vrátila a znovu na univerzitu zaútočila.

Na náměstí byly vlny skandujících mužů a žen. Klopýtaly přes kanály a přes polámané stromy. Zpívaly unisono, znovu a znovu, "Tanky, zbraně, milice Basiji, teď už na nás nemůžete!" Nad hlavami jim řvaly vládní vrtulníky, tisíce lidí vzhlížely nahoru a helikoptéry překřičely: "Kde je můj volební hlas?" Lehce člověk v takové situaci propadne frázím, ale byla to opravdu historická chvíle.

Nejsem si ale jist, píše Fisk, že otcové revoluce z r. 1979 budou pohlížet laskavě na tento jasný požadavek svobody. Ahmadínežád, navzdory jeho hlouposti a trvalému úsměvu je tvrdý muž v tvrdém kněžském prostředí. Vláda není o dobrých a zlých lidech. Je o moci, o státu a o politické moci - to není totéž - a pokud se ti provinile se tvářící policisté nepřidají k opozici, zbraně islámské republiky zůstávají v rukou Ahmadínežádovy vlády a jeho duchovních ochránců. Jak, bezpochyby, brzo uvidíme.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout