Postmoderní kádrovák je už dávno passé

5. 5. 2009 / Karel Dolejší

Štěpán Kotrba s odvoláním na "kritérium praxe" hodné okresního tajemníka shrnuje umělce do hesel. Kryl=naděje, Nohavica=radost, Radúza=síla. Co na tom, že Kryl byl téměř všude podstatně zásadněji a hlouběji pesimistou než Hutka; co na tom, že Nohavica má mnohé písně suicidální a našli bychom i koncentráčnické; a konečně proč řešit, že Radúza předvádí minimálně dvě hlavní umělecké polohy, přičemž ta pomalejší a citlivější s předáváním "síly" sebeméně nesouvisí. Kotrba pod bucharem provádí tohle zplacatění osob v kategorie, neboť je potřebuje jako přípravný krok k popravě, k níž pak už dospívá velmi rychle: Hutka není Kryl, Hutka není Nohavica, Hutka není Radúza. To věru nelze popřít - a co? Štěpán Kotrba zase není Jiří Černý, ani náhodou...

Excelentní kytaristé Vladimír Merta nebo Petr Rímský jsou na tom, pokud vím, komerčně velmi podobně jako Hutka, zatímco nahrávky chronicky nedomačkávajícího Kryla se skvěle prodávají stále. Kdyby levičák Kotrba ve věci umění nezastával oportunisticky neoliberální stanovisko, podle nějž má trh vždy pravdu, možná by si podobných "drobností" mohl také všímat. Jenže jeho zase jednou stav světa vůbec nezajímá, on nepotřebuje nic poznávat - potřebuje jedině odpravit oběť.

Stručně: Kotrba prostě není Černý. Kotrba není Rejžek. Postmoderní kádrovák je dávno passé, protože se vnitřně vůbec nevyvíjí; předvádí stále dokola tentýž nespravedlivý agresívní instinkt.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.5. 2009