Ne-teistické úvahy, které si většina lidí nepřipouští

5. 5. 2009 / Anděla Horová

Jistě ani nejzarytější ateista dnes nepoužije naivní tvrzení, že lidstvo si neumělo vysvětlit třeba blesk a bouřku, a proto vzniklo náboženství. Daleko těžší je dnes vysvětlit, proč víra či různé formy náboženství přetrvávají navzdory objevům vědy. Věda může jistě vysvětlit, co je kosmos, hvězdné shluky či soustava planet, ale je zcela nanic v momentě, kdy člověk stojí před takovými šílenými zážitky jako je zrození, nekonečno, věčnost a zejména smrt. Představa, že sedím na jakési kouli, která se točí kolem své osy a obíhá přitom kolem slunce, je natolik strašlivá, že jí žádná věda nemůže dodat snesitelnou přijatelnost. Navíc se musím vyrovnat s představou, že to všechno kolem mne je věčné, ale moje existence je konečná a nic po mně nezbude než popel a dědictví, o které se budou rvát mé děti.

Naštěstí - nebo naneštěstí? - si většina lidí takové úvahy vůbec nepřipouští a dbá zejména na to, aby zaplatila nájem a energie nebo si svou krátkou existenci náležitě užila pěknými věcmi, domy, dobrým jídlem, pitím a sexem.

Přesto se domnívám, že mohou existovat i ne-teistické – a na pojmu ne-teistické trvám - nikoli ateistické formy prožívání těchto zkušeností (ateistické implikuje něco proti bohu a přitom asi existuje i prožívání mimo boha, aniž by se komukoliv upíralo právo na boha). Ty nejsilnější poskytuje jistě právě umění. Zážitek nekonečného prostoru, věčnosti kosmu a přírody patří k těm nejzávažnějším. Je obsažen v těch projevech, které se vždy nějak dotýkaly kosmologie, našli bychom je jistě u symbolistů přelomu století, Františka Bílka nebo u prvních abstrakcionistů, Františka Kupky, ale i u Václava Boštíka nebo Vladimíra Kokolii a mnohých dalších. Vnímavý divák to vždy rozpozná. Také v projevech duševně chorých - art brut (viz Prinzhornova sbírka v Domě U Kamenného zvonu v Praze).

Nekonečný prostor je významným prvkem jistě i v hudbě, třeba u Bohuslava Martinů nebo Schulhofa. Také v architektuře lze jistě takové prvky nalézt. Schopenhauer by je patrně označil jako metafyzické. A to je to, oč tu běží. Metafyzika se totiž jistě může projevovat i jako ne-teistická. Dokonce se domnívám, že člověk, který bez boha unese zážitek nekonečné přírody, konečnosti své existence a naprosté netečnosti všehomíra vůči všem svým nejistotám, je možná jaksi „silnější“. To ovšem nevím určitě, možná je to naopak. Rozhodně se ale může svobodně rozhodnout, zda chce odmítnout či přijmout „berličky víry“.

Takže: je určitě možné historický ateismus levicových intelektuálů interpretovat jako jistý nadstandart a projev pýchy. Nejkomičtější je například spojení surrealismu a marxismu – šlo přece o revoluci na všech frontách. Cesta k ne-teismu je ale v dějinách lidstva i jedním z projevů touhy po svobodě. Možná trochu tragickým. Jaký je nakonec rozdíl mezi faktem, zda člověka ovládá „příroda“ nebo bůh? Nebo manželka nebo prezident?

Ještě jeden moment ale stojí za připomenutí. Všimli jste si, jak ďábelsky dokáže využít všech těchto fenoménů kýč? Rosamunda Pilcher například bezezbytku využila věčné živly – moře, metafyziku krajiny Skotska, ale i lidského díla – pohádkových zámků a sofistikovaných parků. Nekonečnost a věčnost přírody je zde kulisou pro konečnost lidského života, jemuž se klade jediný úkol – nepromarnit tuto hřivnu a náležitě ji využít. Dezideratum, které je rovněž kýčem.

Ale i v celkem nekýčovitých uměleckých dílech se najednou takový moment může objevit. Třeba strašlivá netečnost severního ledového oceánu, jak ji zobrazil film Titanic. Hladina posetá mrtvými těly a nekonečné ticho. Mimochodem, ticho je rovněž metafyzickou kvalitou umění – huláká často tam, kde se umění namáhá zachytit například hrůzu holokaustu....

Lidstvo možná vytvořilo ještě hrůznější kategorie než je věčnost, nekonečno a smrt přírody. Třeba nekonečnou intoleranci...

Vytisknout