Velmi výstižná byla zejména ta anketa. Když došlo na vysvětlování, proč číst, zbyly jen fráze a osobní dojmy typu "pro mne je to..." (což může říci kdokoli, že pro něj je cokoli to či ono... pro zahradníka třeba roubování stromků :-) .

Společnou vlastností všech těch lidí byla omezenost (v české i světové literatuře) na současnost s výhledem do 60. let jako do historie, jež se nás ještě trochu týká, a do meziválečného období jako do prehistorie. Jako by literatura nežila v mnohem širších historických obdobích a souvislostech. Světová klasika byla prakticky zapomenuta a pominuta jako vzor literatury, která má smysl a hlubokou hodnotu a k níž se musíme vracet, jestliže v sevření efemérní doby začneme o smyslu a hodnotě literatury pochybovat. Kdybych měl vycházet jenom z toho, co jsem viděl včera v televizi, zlomím nad literaturou hůl jako nad něčím zhola zbytečným, co nemá v mém životě co pohledávat.

Na druhé straně jsem s jistým zadostiučiněním sledoval, jak se prostě živením zástupu literárních časopisů a dotováním vydávání dalších a dalších knih prostě nemůže podařit - a bude to z odstupu stále zřejmější - kulturu oživit, naopak vyvolává se tak děsivá kulturní inflace, řičení u koryt o kus žvance, právo na to psát, být spisovatelem a být za to placen.

Všichni považují za samozřejmost, že oni jsou kultura, a vůbec necítí potřebu tázat se, zda staletími prověřená kultura jim dává za pravdu a zda kulturu lze vůbec chápat tak, jak ji oni chápou, aniž by ztratila smysl.