Romská občanská společnost skomírá na úbytě a také významný filantrop George Soros, který v uplynulých patnácti letech podporoval vznik romské občanské společnosti v nových členských zemích Evropské unie, pomalu, ale jistě ztrácí svůj dlouholetý vliv na formování přijatelné politiky vůči romské menšině.

Stagnace romského hnutí vytváří prostor pro existenci nejen "bílých" mužů a žen, kteří v institucích s romskou agendou zkoušejí řešit naše romské problémy podle svých -- často pomýlených -- představ. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že toto suplování role romských lídrů ve většině případů není vedeno snahou pomoci Romům ke statusu rovnocenného národa v Evropské unii. Stojí za ním snaha různých mocenských skupin využít Romy jako nástroj k uskutečňování svých zájmů. Rada Evropy v rámci konkurenčního boje agend mezinárodních institucí zabývající se mimo jiné menšinami podepsala Memorandum o spolupráci s Evropskou unií. Umělým vytvořením Evropského fóra Romů a Travellerů si v rámci budování Spojených států evropských zabezpečila svoji další existenci v oblasti menšinových práv.

Nepochopený politický proces Dekáda romské inkluze nastartovaný Georgem Sorosem a Světovou bankou nepřímo nabourává rozmělňování romské agendy v institucích Unie. Jeho jasně definovaný program a strategie se dodneška chápe některými členskými státy a čelnými představiteli Evropské komise jako americké vměšování do evropských problémů. Některé romské skupiny jsou vnímány jako americký trojský kůň v Evropě. Státy Evropské unie, které z morálních důvodů potřebují alespoň formálně vykazovat, že se romskými tématy zabývají v součinnosti s Romy, pak místo autentických romských lídrů jednají s představiteli těchto aktivit, i když jim chybí legitimita. Kromě nedostatku legitimity provází tato jednání také nedostatek politické i veřejné vůle a prostředků na financování navrhovaných řešení. V důsledku toho nejsou výsledky přijímaných opatření nijak přesvědčivé. Nevedou k integraci, ale pouze zmírňují dopady nesnášenlivosti vůči Romům. Xenofobie se transformuje do nových podob. Čím dál častěji jsme svědky segregačních nálad v nejrůznějších oblastech, od bydlení až po vzdělávání. Přibývá politických sil, kterým Romové slouží jako snadný terč pro frustrované voliče.

Naštěstí se politici zemí Evropské unie zatím od segregačních praktik ve svých zemích většinou distancují. Nevystupují však dostatečně rozhodně, zřejmě proto, aby nepřišli o hlasy většinových voličů, kterým segregace Romů vyhovuje. Navíc ve svých vystoupeních nemluví o segregaci, ale používají různé zavádějící termíny. A tak místo o boji proti segregaci Romů slýcháme z úst neromských politiků o potřebě řešit "problémy sociálně vyloučených skupin obyvatel".

Romové potřebují skutečnou romskou reprezentaci

Tváří v tvář těmto skutečnostem je na místě otázka, zda kulturně a fyziognomicky tolik odlišní Romové vůbec mohou být integrováni do většinové společnosti. Lze tomu jen těžko věřit, když vezmeme v úvahu, že Evropa Romy tradičně vnímá jako cizí živel a přinejmenším celé dvacáté století se neslo ve znamení neúspěšných integračních snah. Neúspěchů integrační politiky nemusíme nijak zvlášť litovat. Vždyť většina Neromů si integraci Romů představuje tak, že přestanou být Romy a splynou s majoritou. Hrozba ztráty vlastní identity může posílit pocit sounáležitosti a potřebu spolupráce mezi Romy.

Dojde k oživení touhy po romské národní emancipaci, jak jsme ji zažili v postkomunistických zemích počátkem devadesátých let minulého století. Již dnes existují podmínky pro ustavení romské samosprávy schopné řešit vnitřní problémy i hájit zájmy jejich etnika navenek. Početnější romské komunity si mohou v lokálních volbách vydobýt silnější pozici vůči majoritě a jejím institucím. Fungující romská samospráva na lokální úrovni posléze poslouží jako podpůrný argument při pozdějším požadavku větší autonomie na úrovni státních nebo dokonce unijních orgánů.

Krize současného romského hnutí tedy může vyústit v budování skutečně legitimní reprezentace. Ta bude budována zdola od úrovně místní přes úroveň regionální na úroveň státu a nadnárodních celků. Pokud romská reprezentace vzniká jinak, nemá potřebnou legitimitu a nebude uznávána ani Romy samotnými, ani institucemi, v jejichž rámci mají ambice působit. Je morální povinností stávajících lídrů podporovat vznik legitimní volené romské reprezentace. K naplnění této povinnosti můžeme přispět mimo jiné i tím, že se nebudeme vydávat za legitimní romskou reprezentaci a spíše než samozvanými vůdci se staneme pokornými služebníky svého národa.

Autor je předseda Sdružení Dženo.

Vychází v nejnovějším čísle Literárních novin 17/2009