Z dopisů mé prababičky vyplývá, že řešila úplně jiné problémy, než kterými se zabývají lidé dnes. Netrápila se tím, zda splatí hypotéku. Bylo by totiž nesmyslné, aby si ji vůbec vzala, když věděla, že by ji nikdy nedokázala splatit. A jestli přijde o dobré zaměstnání? Zaměstnání musela mít tři, aby uživila rodinu. Snad snila o práci někde v kanceláři. Brala přitom vše, co bylo k mání; na směny, v noci a s dojížděním mnoho kilometrů.

Padesátá a šedesátá léta minulého století nejsou tak dávno. Mnozí pamatují recyklaci oblečení po starších sourozencích či fronty na kdeco, dokonce i na věci, kterých je dnes tolik, že ani reklama nestačí, aby nás donutila si je koupit. A co  třeba heslo "Chleba pro každého!"? Šla by s ním nějaká strana nyní do voleb?

Možná se společnost dostala na vrchol a po krizi bude následovat jen úpadek, ale nesmíme zapomínat, že pořád jsme na vrcholu. Žijeme v období, v němž máme nesmírné možnosti. Nejen v padesátých letech, ale staletí předtím, si lidé nemohli svobodně vybrat, co budou v životě dělat. Dnes si vybíráme, zda vůbec budeme něco dělat.

Ostatně, vzpomeňte na lidovku "Když jsem já sloužil", co si dotyčný vysloužil za léta dřiny. Lze to nazvat kariérou? I tehdy byli mnozí výjimeční a uměli víc než ostatní, přesto to nikam "nedotáhli", protože museli živit své rodiče nebo děti.

Myslím, že kdyby žila prababička dnes, okomentovala by současnou krizi slovy "Ale jděte mi s tím někam".