20. 4. 2009
Dlouhá, podivná cesta Irvinga KristolaKD│Minulý týden jsem charakterizoval obamaismus, napsal v magazínu New Yorker George Packer, jako smršť vládního aktivismu na mnoha frontách, která však ve svém zájmu o stabilitu institucí, soudržnost sociální struktury a morální charakter naší demokracie obsahuje prvky konzervativismu. Kdybych předtím četl následující pasáž, začlenil bych ji do článku jakožto výstižné vysvětlení tohoto domnělého paradoxu:
Když říkám, že sociální reforma je "politická", myslím tím, že jejím účelem je udržet politické zřízení (polity), posílit smysl pro politické společenství, ba dokonce bratrství. V té míře, v níž dosahuje těchto cílů, je úspěšná sociální reforma --- ať už vychází z impulsů jakkoliv liberálních nebo radikálních --- co do svých posledních účinků konzervativní. |
Tato slova pocházejí z eseje Irvinga Kristola "Sociální reforma: Zisky a ztráty" (Social Reform: Gains and Losses). V roce 1973 již Kristol opouštěl liberalismus, vynalézal neokonzervativismus a s počátečním ostychem vstoupil do náruče Republikánské strany. Jeho eseje z přelomu šedesátých a sedmdesátých let obsažené v knize "Neokonzervativismus: Autobiografie jedné ideje" (Neoconservatism: The Autobiography of an Idea) jsou stále poutavé, vzhledem k tomu, že pocházejí z politické mysli vycvičené ve známé Alcove č. 1 City College of New York (kde obědvali a diskutovali antistalinističtí levicoví studenti); styl žurnalistické prózy přizpůsobený malým, pružným časopisům jako Commentary, The New Leader, Encounter a The Public Interest; nepříliš žurnalistický zájem o politickou filosofii; a článek od článku se projevující intelektuální transformace, která bude mít brzy významný vliv na americké dějiny. Kristolovy eseje z těchto let obecně postrádají dogmata a polemiku, ačkoliv jsou poněkud tvrdé k intelektuálním kolegům, kteří v odmítnutí liberalismu nezašli tak daleko. Kristol čelí genuinním otázkám, které možná bouřlivá šedesátá léta vytáhla až na samotný povrch, které jsou však v americké demokracii trvale přítomny: Co kromě individuální honby za štěstím drží vlastně pohromadě buržoazní společnost? Jaký typ morální filosofie je možný v sekulárním, a možná dokonce nihilistickém věku? "Je možno obnovit spirituální základ buržoazní společnosti tak, aby se alespoň poněkud přiblížil zdravým podmínkám?" Nemusíte být neokonem, abyste sympatizovali se závažností zkoumaného projektu. Kristolovy čtyřicet let staré eseje, zasazené do kontextu sociálního rozvratu a probíhajícího spektáklu levičáckého šílenství, činí posun liberálně smýšlejících intelektuálů doprava zcela pochopitelným, a v jistých ohledech i ospravedlnitelným. Pokud nic jiného, jejich pohyb byl zajímavější než cokoliv, co se dělo v liberálních kruzích, protože neexistuje žádný lepší zdroj nejživější prózy než rozklad ortodoxie. V porovnání s obranami liberalismu napsanými v oněch letech jsou intelektuální energie a neohroženost nepochybně na straně neokonzervativců. A přece i ty nejlepší stránky z Kristola prozrazují budoucí úpadek. Jak roky přibývají, Kristolova próza se stává méně ohebnou, méně složitou, bojovnější a méně přesvědčivou. Jeho rozhorlení proti "nové třídě" --- v zásadě zbohatlým liberálním "elitám" --- se stává natolik zhoubným, že zahlcuje jeho smysl pro proporce, jako by snad největší silou zla v Americe byl nějaký učitel social studies sedmého řádu. Filosofické zkoumání role hodnot v moderní liberální společnosti se postupně mění v kulturní válku, v křižácké tažení proti samotným liberálům --- skutečnému, vnitřnímu "nepříteli" v rámci toho, co Kristol nazývá "má studená válka", "skutečná studená válka". Úspěchy reaganovské revoluce toto zužování a tvrdnutí myšlení v ideologii jen zesílily. Kristol se přiklání k ekonomii strany nabídky, staví se proti vládní reformě, a zapomíná na poučení z knihy svého blízkého přítele a kolegy Daniela Bella "Kulturní rozpory kapitalismu": Poučení, že pro buržoazní morálku je tou nejvíce zničující hrozbou buržoazní kapitalismus. V devadesátých letech se Kristolův neokonzervativismus změnil v obyčejný konzervativismus, v němž pro protiklady, kulturní nebo jakékoliv jiné, už nezbývá místo. Kristolova výprava ke zdroji transcendentních hodnot v moderní společnosti ho nakonec přivedla ke křesťanské pravici, kterou označuje za "skutečné jádro vznikajícího amerického konzervativismu", a k rozhlasovému populismu, který nazývá "tou 'poslední, nejlepší' nadějí současného konzervativismu." Pokud to je pro intelektuálně vytříbeného židovského absolventa Alcove č. 1 podivné místo, ukazuje to, co se může stát, když se brilantní mysl doživotně věnuje pouze stranickým odpovědím na filosofické otázky. Svědčí to o tom, že politické vítězství může být stejně vysilující jako porážka. A příběh o vzestupu a pádu intelektuálního konzervativismu tím dospívá k svému současnému konci.
Zdroj: ZDE |