Minulý čtvrtek ratifikoval český Senát radarové smlouvy mezi USA a Českou republikou výraznou většinou hlasů: 49:32. Byl jsem jedním z těch, kdo pro radar ruku zvedli. Reakce odpovídaly očekávání: jeden pisatel mi sdělil, že jsem prodejná proamerická svině, můj pravidelný nenávistník, který mi přeje abych byl stažen zaživa z kůže, mi po pár týdnech opět zatelefonoval, několik pisatelů emailů mne hodlá žalovat z velezrady. Jisté servery doprovodily seznam devětačtyřiceti senátorů expresivní výzvou: "Zapamatujte si ta jména!" Objevil jsem v chatech požadavek, aby byly zveřejněny adresy těch, kdo hlasovali pro smlouvu. Některé servery nazvaly proradaristy Senátu quislingy a zrádci národních zájmů. Ti slušní a přemýšliví antiradaristé mi sdělili, že už mne nebudou volit.

Většina pisatelů se s menší či větší razancí obrací s otázkou, jak jsem mohl hlasovat pro radar, když si jej většina veřejnosti nepřeje. Otázka zcela legitimní a přirozená -- podstatná část společnosti skutečně radar z různých důvodů nechce. Pro mne pak při rozhodování o tom, jak budu hlasovat, byla zcela zásadní. Především znamenala, že jsem se dlouhou dobu podroboval sebezkoumání, jakéhosi niterného prověřování vlastních a cizích pohledů, zkoumání faktů, vlastní zkušenosti, etických principů, historických paralel.... Věděl jsem, jak ošidný může být odpor vůči většině, uvědomoval jsem si možnost omylu, zákeřnost odbojné sebestřednosti i to, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými předsevzetími. Přesto jsem hlasoval tak, jak jsem hlasoval.

Do poslední chvíle před stisknutím hlasovacího knoflíku jsem se snažil zformulovat hlavní důvod, proč zvedám ruku pro americký radar. Pomohla mi vzpomínka na vzácnou ruskou ženu, která patřila k mým přátelům. Na Aničku Politkovskou. Anička znala Rusko, Ruskem žila a pro Rusko také zemřela. Pár let před tím, než jí zabili na chodbě jejího moskevského činžáku, jsem ji vyprávěl o bombardování Grozného ruskou armádou. Stíhačky Su-25 a bombarďáky likvidovaly jednu městskou čtvrť za sebou včetně jejich obyvatel. Bylo mezi nimi mnoho Rusů. Viděl jsem ruské důchodkyně jak nevěřícně hleděly na oblohu a křičely na letadla : "My svoji, rebjata, my svoji. My Russkije."

"Je to hrozné, když u nás vojáci zabíjejí vlastní mámy," řekla Anička. "Celou svoji historii jsme se nedokázali vymanit z nekonečné spirály násilí." Kam se podíváme, mísí se náchylnost Ruska k násilí s kremelskou imperiálností. Rozervání Polska, Finsko, Afghánistán, Maďarsko, Československo, Moldavsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Tádžikistán, Gruzie, Abcházie, Osetie, Čečensko, Náhorní Karabach. Tanky, tanky, tanky. Násilí jako prostředek dosažení cíle. Radar nikterak neohrožuje Rusko, ohrožuje jeho imperiální snahu po násilné dominanci nad bývalými vazaly tím, že se mu vymykáme z bratrského obětí. Imperiální snahy Ruska nekonči u Užhorodu ale u Aše. Hlasoval jsem pro radar, protože potřebujeme definitivně říci ruské generalitě: jděte k šípku, nevyhrožujte, my se vás nebojíme. Nejsme ti připodělaní Čecháčci, za které nás považujete. Hlásíme se k euroatlantickému prostoru. Přátele si vybíráme sami.

Den po hlasování zveřejnil anonymní bloger faksimile zvacího dopisu, který poslali v roce 1968 Leonidu Brežněvovi soudruzi Kapek, Kolder, Indra, Švestka a Bilak. Seznam jmen devětačtyřiceti novodobých zrádců národa je k dopisu výmluvně připojen. Jeden z diskutujících k tomu dodává: "Až se dostane ke slovu ulice a pražská dlažba bude kluzká krví kolaborantů, radši nevylézejte a nebraňte nikomu v ničem."

A to vše v době, kdy ruští Zjuganovovi bolševici oznamují comeback a ti naši jsou jim pátou kolonou.

Jaromír Štětina

senátor, novinář