Vždy jsem s trochou nepochopení toleroval jeho zálibu ve vojenských časopisech, protože přece jen zbraně současným světem poměrně dost hýbou a není od věci se o těchto věcech něco dozvědět. Vrcholem však pro mě je článek, jenž oslavuje člověka-vynálezce, který vyvinul zbraně na hromadné zabíjení lidí. Je to stejná -- slabě řečeno -- prasárna, jako když někdo oslavuje třeba nacisty. Jistě, Grzajev se v Rusku může stát ,,občanem vlasti", normálním lidem se snad ale z tohoto zvedá žaludek, ne? Ne že by ve stejném ohledu byly jiné velké státy výjimkou, ale kdo chce zbraně a vraždění? A kdo by byl ochoten toto ještě oslavovat? Kotrba se tím u mě řadí k radikálům; kdyby nebyl starý, snad by pobíhal onehdy po ulici a jako pitomý mlátil mladé holohlavé pitomce tyčí.

Vrcholem je ale pro mě článek "Bankovky jsou kryté zlatem...", který je absolutně nesmyslným pajánem na socialistickou minulost naší vlasti. Kdyby byl Brežněv v Rusku stále šéfem strany, Kotrba by jistě dostal Leninův řád.

V tomto patetickém pořadu pro pamětníky je nám v úvodu jakoby slovy Saskie Burešové z Kalendária, a to ji nechci urazit, ihned vmeteno ,,Pamatujete?". Tímto rétorickým trikem se oslovují davy a vyvolávají emoce, zpravidla se pak hned přeskakuje na ono ,,my" versus ,,oni". ,,Nákup na neděli" je jen dotvrzením zlatých dobrých časů. Ach ano, maminka vždycky nakoupila Štěpánovi dobroty a on jich měl tolik, že celou neděli nevěděl, co s nimi. Také si chodil s ostatními dětmi začutat na hřiště. Dával jim sladkosti, aby ho pustili aspoň do branky. To bylo krásně, tehdy svítilo slunce, dnes je úplná tma.

A hned: ,,Dělali jsme si z něj legraci." Ano, ,,my". My všichni. Jsme tu spolu, jeden velký kolektiv. ,,Padělání bankovek se trestá podle zákona." Skutečně, tehdy vládly zákony a dnes ne. Tehdy tu nebyli podvodníci a lháři, vládl nám skutečný zákon. Tehdy byl dokonce i úrok ve spořitelnách větší než je dnes! (,,úrok 4% patřil k těm menším").

Zamysleme se: na jedné straně nesmyslný kapitalistický trh, který přehlcuje člověka milionem výrobků, které on vůbec nepotřebuje, neustále mu nabízí blbosti a vysvětluje mu, že toto vše musí mít, až jeden získá pocit, že je úplný žebrák a začne nesmyslná honička za kapitálem, na druhé straně levicový kritik Kotrba, který -- světe div se -- si stýská po minulých časech a jen tak mimochodem nadhodí, že dříve nám lépe rostl onen kapitál! Levičák argumentuje (a to ještě ,,skrytě") mocí peněz. Koho s velkou pihou na tváři vám to připomíná?

Kotrbův koncert ale nekončí. Může se to zdát jako Máchův oxymóron ,,zbortěné harfy tón", ale je to skutečně tak: z Kotrby se stal ,,postarší neomarxista". Vytahuje na nás Marxovu dnes už skutečně neotřelou (a to myslím skutečně ironicky) poučku o hodnotě a o práci: ,,Nějak jsme si nedovedli představit, že ty bankocetle mohou nebýt kryté, že za nimi nemusí být práce, zboží, hodnoty." Kotrba tím říká: dříve jsem žil ve světě, kde nikoho ani nenapadlo, aby za odpovídající práci nebyly odpovídající peníze a za tyto peníze pak zboží. Jako většina neomarxistů nám však podává tyto marxrétorické formulky už zkresleně. Marx byl totiž proti převádění práce na peníze a těch pak na zboží, protože toto podle něj odcizuje člověka ve vztahu k práci. (Jaká ještě jiná formulka nás v souvislosti se socialismem před rokem 89 napadne? ,,Každý dle jeho... každému dle jeho..." Nesmějme se, to je vážné.)

To je však zcela zanedbatelné. Podstatné je něco jiného, totiž že každý vůl přeci ví, že ani dnes ani nikdy jindy člověk u nás neměl tolik, kolik si dle své práce zasloužil. A to proto, že:

1. Lidé si většinou myslí, že si zaslouží za svou práci víc, než mají.

2. Nelze nikdy změřit nebo nějak srovnat, jestli premiér pracuje víc než horník. Být dvacet hodin denně někde po kancelářích bych nechtěl. Fárat také ne. (Lze se ale jistě v rámci solidarity zamyslet, jestli horník pracuje o tolik méně, aby musel mít o tolik nižší životní standard.)

3. Od roku 1918 nebyl na našem území státní útvar, který by na tom byl tak ekonomicky dobře, aby si lidé v něm ,,žili". Nejdřív republika v plenkách s nedostatkem prostředků a neakceschopnou a později ,,pětkovou" vládou, pak válka, poválečné hospodářství v krizi, léta růstu díky výjimečné generaci, nevydařená snaha o sociální korupci 70. let -- malý ekonomický růst, důsledky dlouhodobého falšování výstupů z výrobního procesu, konečně dochází k bilancování onoho ,,dělník pracoval na 150%" apod., následuje Gorbačov a u nás rozkrádání a deziluze -- to jediné, co dokázal Kotrba ve svém ,,článku" postihnout.

Poválečná hospodářská krize je zároveň odpověď na Kotrbovu ,,hlášku", že vůbec netušil, že za bankocetlemi nemusí být práce a zboží, oni se totiž lidé jako burzovní makléři objevili na světě teprve včera: měnová reforma v padesátých letech -- lidé mají relativně peníze, ale nemají si za ně co koupit; vláda lidem peníze bere, snižuje jejich hodnotu, všechny pracující a po válce potravinově strádající ze dne na den okrádá.

A z toho vyplývají další kecy: ,,Nějak jsme si nedovedli vážit světa, krytého pouze naší prací, a pak už jen zlatem a majetkem státní banky." A dále: ,, Naší banky. Dnes už to víme." Ano, opět ,,my". My to víme, byla to naše banka. Nebyla to banka několika papalášů, kteří měli, na co si vzpomněli, mohli kohokoli kdykoli okrást. Byl to opravdu (a to myslím opravdu ironicky) velký rozdíl oproti dnešku.

Měli jste radši zůstat, kde jste byli, vy blbci, jako by říkal Kotrba. Teď platíme, poznáváme svět. Ale on ten svět nebyl jiný, on byl dost podobný, že?

Toužím po změnách, snad i po podobných jako Kotrba. Ale ne takto. Kotrbův problém není politická ideologie, jak ho mnohokrát někdo nařkl, Kotrbova nemoc se jmenuje nostalgie. Nemoc Britských listů se zase nejmenuje ,,amatérismus" (ve smyslu: pracujeme zdarmo, proto není práce tak dokonalá), tato nemoc se jmenuje neujasněná koncepce. Jan Čulík by měl jako bohemista vědět, že třeba nakladatelství má svůj ediční plán. Pokud ho nemá, je k ničemu.

Není jasné, proč některé články visí pět dní, některé pár hodin. Zdá se mi, že některé články mizí úplně (možná je jen nedovedu zpětně dohledat). Někdy se uveřejňují anonymní sprosté žblebty, jindy ne. Redaktoři si kamkoli vkládají jakékoli komentáře, nevytvářejí si vlastní články, je to jako státní cenzura, stojí totiž nad svobodou autorů, doplňují si články dle svého. Nikde není seznam odmítnutých článků. Nikde není možné na BL diskutovat. (Neustále je předkládána hloupost diskutujících na jiných serverech, jaké má diskutující web BL?)

Jedním z příkladů těchto pačlánků je tento. Dáma má bůhví odkud nějaké ceny jakýchsi potravin. Do toho se vecpe Kotrba, jindy tak kriticky přesný a věčně odkazující novinář se ani nenamáhá nám říct, kam chodí nakupovat, natožpak jaké si to kupuje máslo, když ho stojí 40 Kč! Já si nekoupil za posledního půl roku máslo pod 25 Kč. Navštěvuji všechny řetězce. Rohlík nestojí více jak 2,50 Kč, Kotrbovi vyjde za deset rohlíků 28 Kč, naopak chléb si už asi dlouho nekoupil, stojí ho 19 Kč. To nestojí ani ten toastový.

Nekonečné a zbytečné jsou také články věčně hořekujících ,,jazykovědců". Tyto věci totiž vždy končí pouze hořekováním, nikdy smysluplnými argumenty. Lingvista analyzuje problém, ptá se a odpovídá si. Lingvista nemá hořekovat. Hořekoval Puchmajer!

Například tento článek a tento. Nikoho nenapadlo, že Češi budou asi těžko vyslovovat anglicky slova, která jsou dávno zcela přirozeně zdomácnělá v jejich repertoáru? Student? Agentura? Kdo to řekne anglicky ať se hlásí. Studenti jsou prázdní, psalo se na BL nedávno. Jak to kdo z vás přečte? Anglicky? Agentura zaměstnává jen bílé koně. Jakpak?

Češi jsou možná hloupí a anglicky neumí, ale proboha najděte si lepší příklad. Pro příště také bude lepší, pokud pan Dokulil odkulí svůj rasismus někam do kouta (,,s pochybně negramotnou výslovností, kterou by určitě nezplodil ani malý černoušek z oblasti Kilimandžára"), nebo mu ho pan Čulík nebude tisknout...

Několikrát jsem panu Čulíkovi posílal k těmto jazykovým věcem připomínku, on to však nikdy nevyvěsil na web. Věc je pak k ničemu, někdo si povzdechne, ale co si z toho kdo odnese? Jaká je úloha média jako jsou BL? Ví to někdo z redaktorů? Řekne nám to? A kolik otázek zvládne najednou čtenář BL? A kolik jejich redakce?