Pár týdnů poté jsem v Praze okukovala obrněný transportér přistavený českou vládou k protiteroristické obraně stanice Svobodná Evropa. Byla pod ním olejnatá louže a obranyschopně rozhodně nevypadal. Smála jsem se tomu teatrálnímu gestu oficiálů, té "reakci na aktuální vývoj ve světě", který se zdál tak daleko a který se nás netýkal. Tehdy jsem toho o světě ještě mnoho nevěděla, ale rozhodně jsem ho chtěla poznat.

Uběhlo pár let a já k tomu konecně sebrala odvahu. 7. 7. 2004 jsem plna úzkosti a očekávání odjížděla na anglický venkov pracovat jako dobrovolnice v malé neziskovce. Přesně rok nato jsem se v Londýně chystala do práce, vysněného a slušně placeného jobu ve velké nevládní orgnizaci. Byla jsem tam teprve druhý týden, vznášela jsem se deset centimetrů nad zemí a život neměl chybu.

Do kanceláře na okraji finančního centra City jsem to tenkrát měla jen čtvrt hodiny pěšky. Už po cestě mě zarazilo jakési divné napětí a když jsem dorazila do práce, bylo jasné, že něco není v pořádku. Mluvilo se o výbuších plynu v metru, objevovaly se první spekulace o teroristickém útoku, kolegové nervózně surfovali po zprávách na internetu a zoufale se pokoušeli dovolat svým rodinám. Nevěděla jsem jak na to všechno reagovat, snažila jsem si to srovnat v hlavě. Moje rodina byla v bezpečí v Brně a v Londýně jsem nikoho neznala. O nikoho jsem se bát nemusela a dlouho mi nedocházelo, že by se někdo mohl bát o mě. Pořád se mi zdálo, že se mě to vlastně netýká, ale život už najednou nebyl tak perfektní jako před tím.

Jindřich i Jarmila odjeli letos v srpnu studovat do zahraničí. Jindřich do Reykjavíku a Jarmila do Pekingu. Naše rodina je teď světová. Já jsem pořád v Londýně, teď už nohama pevně na zemi. I tady je chleba o dvou kůrkách a někdy se mi pořádně zajídá. Už nějakou dobu mám pocit, že je načase se pohnout z místa a tak usilovně šetřím na půlroční cestu kolem světa. Zní to pohádkově, ale myslím to vážně; před měsícem jsem si koupila letenku. Má cesta je však nyní ohrožena. Všechny moje úspory jsou totiž zmraženy na kontě v Icesave, dceřinné společnosti právě znárodněné islandské Landsbanki. Ručí za ně islandská vláda, která teď čelí bankrotu celé islandské ekonomiky.

Zatímco já jsem se náhle ocitla bez peněz, české koruny na Jindřichově účtu nabírají oproti těm islandským na síle a na pověstné drahém Islandu je najednou levněji než doma. Aspoň prozatím, dokud to nedožene inflace. Překotně si vyměňujeme zprávy z lokálních medií a spekulujeme o dalším vývoji. Tohle se nás totiž týká.