Další vývoj je spojen s elektřinou, která znamená kultivovanější sílu než pára a také nové možnosti. Pod vlivem elektřiny a všech s ní spojených inovací člověk opět měnil svůj životní styl a životní způsob společnosti. Změny se posunuly od fyzické síly k  extenzi smyslů člověka zraku a sluchu a prostřednictvím této extenze k mediaci komunikace, a to ve dvou směrech ke komunikaci mezi dvěma lidmi, telegraf, telefon, dálnopis, fax a prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků (masmédií) k jednosměrné komunikaci jednoho sdělovatele na neomezené množství lidí (film, rozhlas, televize). Dochází k medializaci životního pole, především jeho dvou složek sociální a mentální. Tím se vytvářejí předpoklady k další proměně společnosti. Urychlení komunikace ve společnosti umožňuje sofistikovanější organizaci, spolupráci a vyšší komplexitu společnosti. Současně se také objevuje nebezpečí zneužití masového mediálního působení na velké masy lidí. Totalitní politické systémy 20. století jsou neodmyslitelně provázány s novým typem masové komunikace, kterou jsme si zvykli nazývat propagandou. Ta je však využívána a zneužívána i v politických systémech tradičně považovaných za demokratické. Mediální extenze smyslů člověka znamená expanzi člověka v přirozeném prostoročasu a svým způsobem jeho stlačení. Vlivem médií se prostor i čas stlačily, člověk obsáhl ve svém přirozeném životním poli větší prostor a i časový rozměr.

V další vývojové etapě přesahování člověka pokročilo od fyzické síly a smyslů k mozku, respektive některým jeho funkcím. Osobní počítač a internet představují daleko obsáhlejší paměť, která nikdy nemá sklerózu, počítač a internet netrpí účelovými výpadky paměti, s uloženými informacemi v podobě číselných databází, textů, videí, obrazů, fotografií, hypertextu, metainformací pracuje neuvěřitelnou rychlostí souběžně pro nekonečný počet uživatelů. Někdy se však zapomíná, že všechny tyto operace prováděné počítačem a na internetu nejsou výrazem jeho inteligence, ale inteligence člověka vložené do softwaru. Ani ten nejlepší počítač není inteligentní ani tvořivý. Pokud si jsou uživatelé této skutečnosti vědomi a takto nové technologie používají, povětšinou pozitiva počítače a internetu převažují.

Jestliže však tyto vlastnosti internetu jsou zapomenuty, ve vztahu člověk – počítač je člověk postupně degradován a redefinován v duchu počítače a jeho fungování na bázi nul a jedniček. V digitálním světě nul a jedniček není místo pro tvořivost, intuici, spiritualitu a vlastně pro většinu toho, co člověka dělá člověkem. Nikde není tak koncentrované černobílé vidění světa a zjednodušené uvažování, nikde není primitivní agresivita zastoupena v takové míře jako v diskusích na chatech k blogům a k článkům internetových deníků a časopisů.

Nikde nejde vývoj tak rychle, nikde tak zoufale neplatí, že „zítra již znamená včera“ jako v oblasti nových informačních a komunikačních technologií. Samozřejmostí se stal hypertext, multimédia a pokračující digitalizace, která umožní propojení všech médií. Nejpodstatnějším se však stal směr vývoje spočívající v překračování hranice mezi člověkem a počítačem, přičemž cesta vede dvěmi směry.

Jeden směr znamená technicky komputerizovat člověka, druhý směr naopak usiluje o polidšťování PC. Cesta prvním směrem vede ke kyborgovi, člověku s implementovanými technickými součástmi a tím i s rozšířenými možnostmi. V širším významu je kyborgem každý jedinec s umělou součástí těla třeba s kardiostimulátorem, v užším významu je jím člověk s technickými součástmi, které snižují bariéru mezi člověkem a počítačem a umožňují člověku využívat předností počítače.

Druhý směr jde cestou hledání umělé inteligence a lze očekávat, že obě zmíněné cesty se jednou potkají a kyborg se protne s počítačem s umělou inteligencí. Co to bude za tvora, jaká bude společnost tvořená těmito bytostmi? Realita jako obvykle zřejmě opět předstihne nejodvážnější vize autorů science fiction, futurologů a prognostiků.

Vraťme se však z budoucnosti do naší současnosti, která se proměňuje tak rychle, že často nevíme zda se náš život odehrává v současnosti či jsme již v „budoucnosti“.

Člověk má také procesuální charakter, permanentně dochází k jeho redefinování na základě toho jak myslí, cítí a jedná. Tím, že se člověk vztahuje k počítači, k internetu, k jeho funkcím a možnostem, současně nějakým způsobem utváří sám sebe. Nyní jsme svědky historického mezníku. Po generaci, která začala počítač a internet používat, vstupuje nyní na dějinnou scénu generace, která se již do počítačového věku narodila. Příslušníkům této generace již počítač nevstoupil do života, nýbrž oni se zrodili do skutečnosti, jejíž součástí byl oni se s ním seznamovali a interiorizovali ho tak, jako jakýkoliv jiný prvek reality. Výraz „zarach“ ze slovníku předchozích dětských generací se stal anachronismem, protože zakázat dnešnímu dítěti jít ven přestalo být trestem. Je vcelku logické, že generačně je vztah jedinec - počítač jiný oproti předcházejícím generacím. Tento vztah má své charakteristiky, které můžeme hodnotit jako pozitivní či negativní, podle toho jaká zvolíme hodnotící kritéria; každopádně se však jedná o novou realitu.

Nejobecněji můžeme toto nové charakterizovat jako medializaci a komputerizaci či digitalizaci životního pole a životního stylu. Již nemůžeme o práci s počítačem hovořit jako o jedné aktivitě. Počítač a internet je vstupní branou pro velké spektrum aktivit, pro celou kyberkulturu. Z jednoho bodu přirozeného světa se jedinec se svým digitalizovaným životním polem rozpíná v planetárním kyberprostoru a tak realizuje činnosti, za kterými se dříve musel pohybovat prostorem.

Vždy je však něco za něco. Jedinec získává svobodu pohybu v kyberprostoru, ale ztrácí přirozený svět, získává virtuální realitu, kterou zároveň spoluvytváří a stává se tak demiurgem umělých světů, ale ztrácí přírodní realitu, v jejímž lůně se v evolučním procesu vyvinul a jíž je součástí. Jaký řetězec příčin a následků se z těchto fenoménů bude odvíjet? Jaká bude reakce člověka na neplánované ale i nepředvídané jevy? Výzkumy z přelomu tisíciletí ukazovaly na vytěsňování přírodního virtuální realitou z  života nejvíce komputerizované mládeže. Pouhých několik let poté však již další výzkumy přinesly poznatky o zastavení tohoto trendu a o snahách nějakým způsobem přírodu vracet do života. Virtuální realita a vytěsňování přírody je něco nového nejen v životě lidského druhu, ale v rámci celé evoluce. Jakousi neuvědomělou frustraci můžeme vyvozovat z chování generace, která se již rodí do světa virtuální reality, kyberprostoru a komputerizované společnosti. Virtualizovaný život bez krve, bez bolesti, bez potu, bez fyzické námahy usiluje tato generace nahradit adrenalinovými sporty a překvapivými alternativními životními styly.

Pod pojmem airsoft najdeme poměrně rozšířené hnutí mládeže zaměřené na boj, válku a armádu. Zajímavé je, že tento směr není omezen na mužskou část mladé generace. Odhaduje se, že třetinu bojových skupin tvoří dívky. Zastoupení dívek je stejně závažné jako samotná existence tohoto životního stylu. Zvláště ve srovnání s hodnotovou orientací a s životními cíli dívek a mladých žen, které ukazují silné oslabení mateřství, jde zde o závažnou výpověď o stavu a trendech vývoje české společnosti a vzhledem k nadnárodnímu charakteru „airsoftu“ i o stavu evropské společnosti. Airsoft nepředstavuje vyhraněný ideový proud a není spojen s určitým uspořádáním společnosti, pro jehož realizaci by chtěli jeho stoupenci bojovat a zabíjet. Boj a účast ve válce není prostředkem k dosažení nějakého cíle, ale sám je cílem. To, co pro mou generaci bylo nejodpudivější, v uniformě kopat zákop a hrát si na válku (Bojovníci typu Václava Marhoula byli v mé generaci naprosto marginální a infantilní devianti. Proto jedinci, kteří v předchozím režimu absolvovali vojenské školy, jsou pro mne nedůvěryhodní, a to bez ohledu na to, v jaké politické straně v současnosti jsou) je pro tuto mládež vrcholem života a nejkrásnější náplní volného času.

Alternativní styl EMO je spojen s „..náctiletými“ skupinami nejstarších dětí a nejmladších skupin z generace mládeže. Příslušnost k „Emo kids“ označují pořezaná a zjizvená zápěstí, symboly pokusu o sebevraždu. „Emo kids“ preferují oblečení černé barvy, jsou proti užívání drog a jsou rezervovaní i k sexuálním aktivitám.

Oba alternativní životní styly spojuje pohrávání si s hranicí mezi životem a smrtí a jakási existenciální obnova člověka oproti virtuální a mediální realitě. Ať již oprávněně či neoprávněně, mladí lidé, kteří jsou součástí těchto hnutí, chtějí obnovovat opravdovost svého života jeho opakem - smrtí. Přechod mezi životem a smrtí, mezi bytím a nebytím v podobě rituální oběti či rituální soulože byl součástí odvěkých magických rituálů. Oběť i soulož jsou spojeny s mystériem života, ale v opačném směru. Obě události jsou protkány  magickým okamžikem módu života, oběť se zánikem života, soulož s jeho vznikem, ale obojí s mystériem bytí a vesmíru, vzniku života a jeho zániku. Mystérium přechodu mezi bytím a nebytím fascinuje lidstvo od nepaměti a v okamžicích patologických výchylek či patologického ohrožení celého systému člověka, společnosti, lidské civilizace je hledána obnova v tomto magickém prostředí mezi bytím a nebytím. Ať již jde o sebevraždu v případě lidského jedince, ruské rulety v soumraku carské společnosti, či strašné tragédie světových válek, kdy se planeta stává jedním velkým obětištěm. Také současný stav lidské civilizace lze chápat jako přípravu obětiště života planetárního rozměru.

Virtuální realita je zásadní skok v evoluci. Tato realita není výrazem pohybu vitálního principu, ale jejím demiurgem je člověk. Infosféra, kyberprostor, kyberkultura a virtuální realita svým způsobem představují diskontinuitu v evolučním vývoji a tím také narušení vývojové linie a přirozeného řádu věcí a vzhledem k tomu, že každý živý systém představuje dynamickou rovnováhu svých subsystémů a rovnováhu s vnějším prostředím, lze virtuální realitu vnímat jako velkou zátěž pro všechny systémy přirozeného světa. Reakce na nové fenomény, zátěž a vychýlení daných přirozených systémů budou mít pravděpodobně nejrůznější charakter, včetně aktivace mystérií vyplouvajících z tajemného prostoru mezi bytím a nebytím. Alternativní styly generace, která se již zrodila do počítačového věku, jsou předzvěstí „pukání“ starého řádu a reakcí člověka na nástup nového věku.

Celou historii lidstva provází informační asymetrie mezi mocenskými elitami na jedné straně a příslušníky rodu a kmene a občanem na straně druhé. Tato asymetrie byla příčinou i oprávněním pro exkluzivní pozici elity a pro její parazitování na společenství, ať se jednalo o systém otrokářský, feudální, totalitní či tzv. demokratický. Uvádím tzv. protože se jedná o demokracii spíše deklarovanou než skutečnou.

V současnosti byla tato informační asymetrie mezi elitou a občanem prolomena, a tím se také ztratil důvod k exkluzivní pozici elity a k jejímu parazitování na občanovi. Otevírá se cesta ne ke globalizaci ale k planetizaci civilizace a k utváření planetárního člověka, který alespoň ve vyspělých západních společnostech majoritně získává vysokoškolské vzdělání a k tradiční gramotnosti připojuje též gramotnost počítačovou a informační.

Nové informační a komunikační technologie nesou ve spojení s takto připraveným člověkem obrovskou potencialitu pro vznik planetární civilizace a planetárního člověka. Tato potencialita je protikladná pozici a zájmům národních a světových elit. Konflikt mezi zájmy světových elit a potencialitou kompetentního gramotného člověka s kritickým a planetárním myšlením se stává základním konfliktem 21. století. Výsledek střetu mezi silami zastupujícími světové politické a ekonomické elity a planetárního člověka určí podobu digitalizované mediální civilizace budoucnosti.

Zatímco většina lidí si prozatím tento konflikt neuvědomuje, světové elity si jsou změněné situace vědomy a intenzivně pracují na tom, aby se potencialita nerealizovala a nestala skutečností nové kvality. Projevy tohoto úsilí můžeme pozorovat všude kolem sebe, ale nejdrastičtější jsou v technologicky nejvyspělejší zemi s největší koncentrací moci ve světě, v  USA. Od 11. září a od přijetí „Vlasteneckého“ zákona roste shromažďování informací o občanech, jejich špiclování, kontrola, vytváření databází, schvalování odpovídající legislativy, propojování výsledků špiclování v jednotlivých státech pod gescí USA či jinými slovy internacionalizace špiclování.

Mysl člověka, veřejné mínění a jejich utváření se stávají nosným tématem lidské civilizace v 21. století. Na mezistátní úrovni se jedná o psychologickou válku, na úrovni vztahu elit a občana o manipulaci jedince a veřejného mínění. Ne nadarmo se stala oblast reklamy, PR a lobbingu jednou z nejlukrativnějších činností.

Formování veřejného mínění od dob vesnické pospolitosti se stále proměňuje, a to od původní komunikace členů komunity „tváří v tvář“ k vnášení prefabrikovaných názorů, mínění a postojů z vnějšího mediálního prostředí do prostředí rozbité pospolitosti, rozbitých sociálních skupin a vztahů.

V prostředí vesnické pospolitosti byl pouze jeden subjekt cíleného ovlivňování a formování názorů a postojů vesničanů – církev, která měla vlastně mediální monopol. Není náhodou, že církev ztrácela vliv souběžně s rozšiřováním dalších médií, tištěných deníků, filmu, rozhlasu, televize.

Temporalita veřejného mínění vesnické pospolitosti či městské komunity před nástupem médií byla zcela jiná. Komunita byla tvořena sociálními skupinami a sítí sociálních polí jejích jednotlivých členů, která se různě protínala. Těmito průsečíky proudily informace a názory napříč sociálními vrstvami a profesemi. Informace a názory při pohybu v síti nebyly inertní. Každý účastník je nejen předával dále, ale také se do konkrétní informace-názoru-postoje-promítl jejím potvrzením, modifikací či popřením. Pohybem v síti sdělení dostávalo sociální „váhu“ jednotlivých lidí a konkrétní komunity a tím i schopnost určitého trvání v čase a v životě komunity. K jeho popření či změně bylo třeba sociální energie.

Jinak je tomu s nástupem médií. Veřejné mínění v komunitě se netvoří pohybem v komunitě, ale převážně je vneseno zvenku. Komunita má také již odlišný charakter a vůči médiím je spíše masou atomizovaných jedinců bezbranných vůči médiím. Tomu přispívá absurdní současný fenomén, že s růstem podílu české populace s vysokoškolským vzděláním, klesá její vzdělanost.

Konkrétní fenomén veřejného mínění se již neutváří roky, měsíce ani týdny. Média si hrají s veřejným míněním jako vítr s vodní hladinou. Konkrétní fenomén veřejného mínění je povětšinou otázkou dne, ale i hodin, aby byl za dva dny zapomenut či přetvořen a zcela popřen. Zájmem médií je, aby veřejné mínění mělo charakter vlnící se vodní hladiny se stále zanikajícími a vznikajícími vlnkami. Aby byl člověk masové kultury stále „in“, musí sledovat média, protože „nic není staršího než včerejší noviny“ a v odcizené komunikaci masové mediální kultury musí vyjadřovat nejnovější postoje, názory, mínění. Kdyby tomu tak nebylo, proč by vůbec média konzumoval? Vždyť čím více obsahuje mediální smog sebechválu o tom, jak rychle předává stanice kvalitní informace, čím obskurněji („ČT2 Jiný prostor“) chce divákovi či posluchači „nabušit“ do vědomí svou mimořádnost, tím více postrádá skutečné informace. Situace se dostala již tak daleko, že závažnost informace se pozná podle toho, že není v „mainstreamových médiích“.

Oproti dobám monopolu církve na ovlivňování vesnické komunity se zdá být situace kvantitativně i kvalitativně jiná a lepší. Mluví se o tom, že ve společnosti působí celá řada médií a tím je zajištěna objektivnost zpravodajství a působení médií. Ve skutečnosti je to stejné jako vztah mezi počtem stanic a možností výběru. Jak se zvyšuje možnost výběru, když na všech stanicích je současně vysílán akční film?

Podobně není rozhodující počet stanic, ale jejich vlastník a z toho plynoucí ekonomické a politické zájmy. Kdo je vlastníkem novin, televizní či rozhlasové stanice, to je ta vůbec nejdůležitější informace, kterou by nám médium mohlo poskytnout. Je známou skutečností, že poslední desetiletí charakterizuje celosvětová koncentrace médií a to jak jednoho typu (např. televizních stanic), tak i více typů médií, tzv. křížení. To, co vzniká, má tak obrovský vliv, že se mluví o mediálních říších. Pluralita médií se stává pouhou fikcí a jednotlivá média různými stopami a formami zajišťují stejný zájem a šíří stejný obsah.

Uvedený poznatek je dobře pozorovatelný na konkrétních mediálních faktech. Např. o člověku žijícímu ve Velké Británii, jehož bohatá minulost obsahovala příslušnost ke KGB i k organizovanému zločinu, byla médii šířena informace, že byl „infikován“ radioaktivním materiálem a zemře. Tato informace se stala na týdny jednou z hlavních prezentovaných událostí. A to přesto, že vlastně vyjdeme - li z definice, která říká, že „informace snižuje míru neurčitosti při rozhodování příjemce“, pro českého diváka to vlastně ani relevantní informace nebyla, protože ke svému rozhodování ji nemohl nijak využít. Naopak čas věnovaný v médiích tomu, že poplatky bank v České republice jsou výrazně vyšší než v jiných zemích, či dokonce určité poplatky banky vyžadují pouze v České republice, byl jen zlomkem času věnovaného v médiích bývalému agentu KGB, ačkoliv informace o poplatcích v bankách jsou pro českého občana důležitou informací. Rozdíl mezi časem věnovaný těmto dvěma fenoménům ukazuje na to podstatné, co určuje chování médií – tj. politický a ekonomický zájem subjektu média ovládajícího.

Zatímco téměř všechna elektronická a tištěná média slouží manipulaci lidí, situace na internetu je jiná. I když i zde je velká snaha ovládnout mysl a myšlení lidí, ne náhodou patří ovládnutí kyberprostoru ke strategickým záměrům projektu „Amerika pro 21.století“, stále je zde velký prostor pro svobodný pohyb informací a myšlenek. Světové elity proto budou nepochybně usilovat o to tyto informační toky a prostor pro společné myšlení lidí dostat pod kontrolu, a to cenzurou, komercionalizací přístupu, bagatelizací (např. zahlcením pornografií), vytvářením vlastních webů, blogů, časopisů. CIA např. – neúspěšně a se skandály v zádech – přepisuje hesla Wikipedie.

Dva možné směry vývoje digitalizované a medializované lidské civilizace představuje na jedné straně rozměr utváření nového modálního člověka – člověka planetárního, žijícího vědomě v planetární realitě, na druhé straně digitální totalitu světové elity. Skutečný vývoj bude probíhat jako svár mezi těmito tendencemi a jako konflikt sil, stojících proti sobě v zájmu světové elity a evolučního posunu v planetárním člověku.

Článek psán pro  Revue Prostor, publikovaný v č. 79