Jepičí život událostí roku 1968 byl určitě vysvobozením jeho protagonistů. I když existovala možnost – stále v ni věříme - středoevropské jugoslávské cesty napříč antagonistickými ideologiemi, jak je známe zejména z dnešního světa. Bylo však možné zabránit, aby se posléze KAN nezačal zabývat kuponovou privatizací těžkého průmyslu? Aby redaktoři Rudého práva neskončili jako investigativní kolegové z dnešních bulvárních novin? A to pomíjím hlavní složku života: ekonomiku a její hraniční dráty, rozdílné měny a schopnosti kapitálu otřást dubiskem, natož neduživou lípou.

Odpovědi na nezodpovězené otázky přerušeného Pražského jara nám nabízí současnost - realita po roce 1989: Ideologický kotrmelec. Čistá kontrarevoluce v interpretaci marxistických politologů. Vítězná restaurace hodnot opírajících se o soukromé vlastnictví. Zbožštění individua a plíživé sobectví dosazené za ideál konzumní společnosti. Věda nahrazená materialistickým katolicismem a jeho charitou jako poznaná nutnost. Demokracie vycpávaná dialogy globálních uzurpátorů. Vítězné tažení orwellovské historiografie. Volnost, rovnost, bratrství zašlápnuté do bahna pravdou a láskou. Vítězství tržního systému.

V kontextu této reality je možné pohlížet na vývoj v roce 1968 a jeho tragické načasování. Ještě se totiž neusadil prach zbořených Lidic a komínů Osvětimi. Obzory nasvěcovalo slunce Hirošimy a Nagasaki. Dráty na hranicích pulsovala jako elektřina čerstvá krev. Bratři Mašínové se těšili na třetí světovou válku. Zakrnělý společenský model komunistických ideálů a sekernickou praxi stalinských pohůnků umně ukrývala euthanasie spartakiád na strahovských rampách. Jenže čas byl milosrdný – mladí se milovali třeba na hřbitovech. Tak daleko utekli historii. Sobecká přirozenost lidského druhu nicméně vstupovala hlavní bránou. S Kafkou, Tristanem Tzarou a Salvadorem Dali. Těmito věrnými ilustrátory lidských duší, chystajících se učinit velký krok v měsíčním prachu.

Paradoxně jsme vystřízlivěli o dvacet let později. Zůstal nám (bohužel?) čas na Beatles a Valící Kameny, Semafor a MB 1000, svět bez reklamy, politiky a zbytečných peněz.

PS: Několik osobních údajů. Ročník 1946. Emigrace po srpnu 1968, bratr žije od té doby v Kanadě, otec vyhozený ze zaměstnání zemřel v roce 1990. 22 let neměl možnost se setkat s bratrem. Já stále se živím vedením soukromé cestovní kanceláře, v minulosti jsem učil na gymnáziu ruštinu a francouzštinu, od roku 1990 do roku 1998 jsem byl členem Zastupitelstva města Zlína, předsedou – část doby – komise pro mezinárodní styky města Zlína. Posléze jsem byl vyhozen z gymnázia ředitelem, pozdějším poslancem za ODS. Vydal jsem knížku Zlín – most mezi Francií a Ruskem, a nyní mi vydává nakladatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí knihu pod titulem Cesta k chrámu. Jsem ateista a v září jedu po třicáté páté do Lurd s mými klienty.