Vždyt se nakonec jasně ukázalo, jak dalece byl tento pacifismus vylhaný, že Stalin, jeho nohsledi i jeho dědicové byli ochotni III. světovou válku rozpoutat, jakmile budou mít dostatečnou naději, že ji vyhrají. Pochopil jsem už dávno, že zbrojení USA a Západu bylo Kremlu trnem v oku právě proto, že snižovalo jejich naděje na vítězné tažení na Západ. To byl ostatně také důvod proč financovali tzv. "světové hnutí za mír" a sériovou produkci textů obžalovávajících USA, resp. Západ obecně, z horečného zbrojení a přípravy agresivní války!

Tvrdím, že autor použil dostupných údajů - o jejichž pravdivost zde vůbec nejde - dezorientujícim způsobem. Svým výkladem Oskar Krejčí sugeruje jakoby kromě výše výdajů na zbrojení mezi státy světa nebylo již žádných relevantních rozdílů. Taková perspektiva je ovšem v čs. mediích celkem běžná. Dokonce i příslušníci intelektuální (a mravní) elity národa (jako např. Ludvik Vaculík) chápou státy v podstatě jako kluky na hřišti, kteří se perou o autíčko, přičemž skutečnost, že přitom zpravidla vyhrávají ti silní, považují za pobuřující a nemravnou. Tak tomu může být na hřišti.

Popírám však vehementně, že model hry silných a slabých na pískovišti lze přímočaře aplikovat na mezinárodní politiku. Takový přístup je zejména překvapující u odborníka-politologa právě tím, že ignoruje zásadní globální polarizaci mezi demokraciemi a diktaturami ve světě. Jako občana demokratického státu, mne skutečnost, že globálně vojensky nejsilnější mocnost je demokratická země, nemůže ze zásadních důvodů znepokojovat natolik, jako možnost, že globální vojenskou přesilu může opět získat diktatura (nebo koalice víceméně diktátorských režimů), jež se kontrole svých občanů zcela vymykají! Právě v tom mne utvrzuje naše kolektivní zkušenost s bezmocí občanů vůči všemocnému režimu u nás za uplynulých 40 let, s režimem, který se přitom nestyděl věnčit stupidní pacifistickou agitací "proti válečným štváčům na Západě".

Vylhanost a falešnost této pacifistické agitace dokazuje konec konců nejlépe fakt, že se během oněch 40ti let vojenská převaha USA a Západu neustále zmenšovala, až po r.1970 bylo dosaženo strategické parity. Nevšiml jsem si však, že by tento významný a velmi nákladný úspěch (SSSR představovala ekonomiku velikosti SRN ale musela financovat sílu rovnající se USA plus celé západní Evropy -to vše zaplatili občané států Varšavského paktu nizkou životní úrovní) měl nějaký uklidňující účinek na naše Vůdce v Kremlu či na Hradčanech. I nadále byl náš nekontrolovatelný režim ovládán paranoidní podezřívavostí zejména právě vůči USA, považované nadále za "hlavniho nepřítele", a obecně vůči všemu, co k nám ze Západu přicházelo -od texasek, přes moderní umění až po politologii! Proto jsem nijak nepochyboval o tom, že kdyby se Kremlu nějakým způsobem podařilo tehdejší převahu Varšavského paktu 3:1 v konvenčních silách v Evropě korunovat ještě nějakou vlastni SDI (viz např. pokusy v rámci projektu ALMAZ), kterou by zvrátili ve svůj prospěch i právě dosaženou strategickou nukleární paritu, že by neodolali pokušení prosadit komunismus globálně jediným mohutným úderem (viz názory Molotova, nebo Čepičky u nás).

Jestliže snad prostý lid může mít krátkou pamět', pak by odborníci-politologové tak zapoměntliví být neměli. Když už ne jako občan, pak alespoň jako politolog by se autor měl cítit zavázán ethosem svobodného vědeckého bádání. I v tomto ohledu naše zkušenosti s minulým režimem dokazují naprosto jasně, že svoboda vědeckého výzkumu je zaručena nejlépe a nejplněji právě jen v demokratickém, sekulárním a právním státě! To nakonec vysvětluje i proč politologie vznikla v USA a šířila se ze Západu na Východ, a nikoli opačně ze SSSR, resp.z Číny na Západ. Na rozdíl od svobody bádání v oboru nukleární fyziky, kde komunističtí vůdci rychle pochopili, jak velmi nevýhodné je pro ně odsuzování kvantové mechaniky jako buržoazní pavědy, zůstala na Východě sociologie tabu až do počátku 60tých let (dokdy byla tabu politologie nevím, předpokládám že ještě o dost déle!) a prakticky po celou dobu trvání režimu měli naši historici zakázáno zabývat se určitými až krvavě vážnými a významnými otázkami naší nedávné minulosti! Připomínám proto, že svoboda vědy obecně patří také k důležitým rozdílům mezi demokracií a diktaturou, které by politolog neměl při svých výkladech opomíjet. Nebo snad máte dojem pane profesore, že je možno politologii (a jiné společenské vědy) v ČLR (Burmě, na Kubě, v Severni Koreji, nebo také v Súdánu, Iránu, či v Mogadišu), pěstovat zcela bez zábran?

Domnívám se proto, že politolog by ve srovnávacích studích, zejména pak v těch určených širšímu publiku, měl zdůraznit i skutečnost, že nejde jen o to kolik % který stát vydává na zbrojení, nýbrž také (ne-li dokonce především!) do jaké míry je toto přerozdělování národního důchodu legitimní či nikoli.. Legitimitu státních výdajů lze zajistit jedině a výhradně v rámci demokratického zastupitelského systému, respektujícím dělbu moci, kde je exekutiva zodpovědna shromáždění zástupců občanů zvolených tajným, svobodným a rovným volebním právem. Tam, kde demokratický zastupitelský systém kontrolující exekutivu není, nebo existuje jen z části, není možno o nějaké legitimitě vlády a jejích rozhodnutí vůbec mluvit! Politolog by měl také dbát na to, aby méně informovaní čtenáři nezaměňovali legitimitu za prostou schopnost vládnoucích klik diktátorských a autoritativních režimů všech dob prosadit si pomocí tajné policie, řízením medií, manipulací stran atd., případně i vraždami svých kritiků, takový státní rozpočet, který vyhovuje především jejich vlastním představám a cílům.

Pokud vám snad znějí mé vývody moc abstraktně či idealisticky, jsem ochoten je relativizovat. Sám Winston Churchill tvrdil, že demokracie je špatná forma vlády; hlavní problém však spočívá v tom, že všechny ostatní formy jsou ještě mnohem horší! Platnost této věty mi potvrzují leta 1948-89 u nás naprosto, a to jinde zuřila komunistická diktatura ještě mnohem krvavějším způsobem (SSSR, ČLR, Sev. Korea, Vietnam, Kambodža). Uznávám, že u nás v ČR jsme denně svědky toho, jak úžasným způsobem lze zneužívat podíl na moci a vlivu, obcházet zákony, domoci se nezákonných zisků a výhod právě v takovém demokratickém systému. Ovšem vyvozovat z toho, že ony diktátorské kliky, klany a polibyra přerozdělují HND zcela transparentním způsobem, že jsou oázou nezištnosti, ochránci nepodplatitelně čisté spravedlnosti a andělé věčného míru, dnes, kdy víme že počty obětí totalitních diktatur 20. stol. se čítají na desítky milionů, již nelze omlouvat ani jako dětskou naivitu. Z dospělých a vzdělaných lidí takový názor mohou snad již zastávat (o víře nemá cenu mluvit!) jen typy ráže Kima Philbyho a jeho povedených kumpánů. Zcela ve smyslu Churchillova bonmotu by si právě ti nejradikálnější kritici vojenských rozpočtů USA a demokracie obecně měli uvědomit, jak gigantický prostor pro zneužití státních zdrojů a institucí pro přípravu války a její vedení se otevírá tam, kde kontrola vlády a státních institucí neexistuje!

Z těchto všech důvodů mne, občana demokratického státu, skutečnost že výdaje legitimní vlády USA na zbrojení jsou dnes vyšší než výdaje ČLR (autoritativního státu, jehož vládnoucí elita má na svědomí odhadem 40 Mio mrtvých, která naposled jasně demonstrovala své vlastní představy o legitimitě krvavým potlačením hnutí za demokracii v Číně na Náměstí nebeského klidu 1989, a která je denně stvrzuje svým způsobem vlády v Tibetě) a ostatních diktátorských, či polo- a čtvrt-demokratických států dohromady, spíše uklidňuje, než aby mne rozčilovaly. Také proto, že jsem přesvědčen, že ta dnešní americká přesila je jedinou překážkou tomu, aby vládnoucí klika v Pekingu nerozšířila svou představu o legitimitě již zítra na Tajwan, a brzy potom do celého okolí Říše středu - do Indie, jihovýchodní Asie, do Pacifiku, aby pak jednoho dne (kdoví?), nějaký její významný spojenec, využívající oslabení západních demokracií, podobný způsob vlády opět nepřesadil do českých zemí.

Kdo jiný než politolog by si také měl povšimnout toho, že výdaje USA na zbrojení do značné míry i nahrazují chybějící kontrolu občanů ve státech totalitních a diktátorských nad svými vládami, a nakonec i neochotu občanů dalších demokratických států, přispět včas a dostatečně na společnou obranu demokracie. Státy NATO nikdy nedostáli svému závazku postavit proti ca. 200 divizi Varšavského paktu, alespoň 50 svých vlastních. Chybějící divize byly nahrazeny hrozbou nasazeni atomových zbraní, které ovšem musely být také vyrobeny a zaplaceny -z vojenského rozpočtu USA! Podobnou situaci zažíváme dnes v ČR odmítáním amerických zařízení protiraketové obrany přispět včas na společnou obranu proti vojenskému potenciálu totalitní diktatury v Sev. Koreje, či náboženské skoro-diktatury v Iránu, fakticky podporovaných ve svých postojích bohužel už zase jen napůl demokratickým Ruskem a diktátorským režimem KS Číny. Ačkoli nejsem politolog odvážím se předpovídat, že výdaje USA na zbrojení budou dokonce tím více růst, čím více bude na světě diktatur, kterým daří zneužít části HDP "své" země k pořízení nukleárních zbraní a raket, od nichž si slibují nejen výhody vůči svým bezprostředním soupeřům, ale také imunitu vůči tlaku demokratických států na obnovu lidských práv na území, která ovládají! Za této globální situace předhazovat demokratickému státu, že "roztáčí kolo zbrojení" nepovažuji za závěr hodný vědecké práce, ale spíše agitačního pamfletu, kterým si navíc ještě autor podřezává větev na které sedí (denunciací jednání legitimní demokratické vlády tváří v tvář diktátorským režimům, které likvidací lidských práv na "svém" území zásadně omezují i svobodu vědeckého bádání v politologii a v ostatních společenských vědách).

Právě my Češi bychom si měli v této situaci připomenout tragedii Mnichova: tam se přece také podařilo diktaturám lépe připraveným a odhodlaným k agresi, donutit špatně vyzbrojené demokracie, jejichž občané nebyli ochotni akceptovat vyšší tempo zbrojení po r. 1933, ke kapitulaci! Jsem přesvědčen, že právě jen vytrvalá snaha USA udržet si svou dosavadní vojenskou a technologickou převahu nad polo-demokraciemi a diktaturami disponujícími strategickými zbraněmi hromadného ničení, je dnes jedinou reálnou překážkou tomu, aby se podobný Mnichov na úkor demokracií (i té naší) neopakoval!

Na závěr bych chtěl připomenout ještě jeden aspekt primárního antagonismu mezi demokraciemi a diktaturami v dnešním světě. Politická demokracie je formou organizace občanské společnosti, založené na principu nezcizitelných lidských práv. Tato lidská práva nemají však povahu objektivních faktických daností po způsobu fyzikálních dat, nýbrž spíše pravidel, jejichž uznání a respekt umožňuje optimální organizaci lidské společnosti, minimalizující jak uvnitř, tak i navenek použití násilí při prosazování zájmů a potřeb jednotlivců i kolektivů. Proklamace lidských práv za francouzské revoluce implikovala zároveň jejich univerzální platnost. Avšak právě vytrvalý odpor monarchií, diktatur všeho druhu a totalitních režimů vůči nim za posledních 200 let, posiloval pochyby o jejich obecné závaznosti. Mnozí se proto přikláněli k názoru, že lidská práva a demokracie platí jen v euro-atlantickém regionu, nikoli již ve východní Evropě, natož pak v Asii. Pád komunistické diktatury v SSSR a nečekaně silné hnutí za demokracii v ČLR koncem r.1989 byly proto oslavovány i jako důkaz skutečné univerzální platnosti lidských práv!

Dnes, téměř 20 let později, představují diktátorské či autoritativní režimy stále ještě většinu členských států OSN (založené na chartě lidských práv a svobod!). Spor o univerzální platnost lidských práv zřejmě rozhodnou až dějiny. Ty, kdož zpochybňují univerzální platnost lidských práv upozorňuji na možný paradoxní důsledek jejich postoje: popření univerzální platnosti lidských práv neznamená totiž ve svém důsledku nic jiného, než návrat k organizaci společnosti (a mezinárodních vztahů) na základě práva silnějšího! To by pak samozřejmě znamenalo, že USA, jakožto momentálně nejsilnější stát na světě, by měly nejen naprostou svobodu zbrojit, ale samozřejmě i právo použít své sily vůči jakémukoli slabšímu státu této Země, kdykoliv to budou považovat za prospěšné! Konec konců, právě tak to fungovalo po celých minulých 10 000 let (ale ovšem bez atomových zbraní)!

Po té co jsem prošel dlouhý seznam článků Oskara Krejčího na B.L. za rok 2007, vážně pochybuji o tom, že autorův poslední článek vytryskl jen z altruistické starosti o to, zda si lidstvo zbrojením "neškodí samo sobě". Ze seznamu naopak vyplývá, že autor ve svých článcích opakovaně argumentuje stylem, která fundamentální význam lidských práv a demokracie relativizuje.

Táži se proto znovu všech, kdo berou opravdu vážně závěry čínské kritiky USA (viz OK: Práva v americkém a čínském světě. BL 20.3.07, naznačující jak problematický je stav lidských práv v USA a končící výzvou, aby si zametly před vlastním prahem): jestliže je situace tak špatná ve společnosti s alespoň relativní kontrolou výkonných orgánů a soudů, s alespoň relativní nezávislostí medií, jak dalece pak asi budou respektována lidská práva ve státě jediné Strany, vládnoucí nepřetržitě téměř 60 let bez jakékoli kontroly ze strany občanů?! Lidstvo si škodí samo sobě především tím, že se mu zatím nepodařilo prosadit ve všech státech světa kontrolu vlád občany, tzn. právě tím, že dosud nedokázalo prosadit globálně platnost lidských práv a demokracie.