Když v čele ČSSD působil Vladimír Špidla, ve vládní politice téměř rezignující na sociálnědemokratické myšlenky a podléhající vlivu svých pravicových koaličních spojenců, tisk byl k němu neobyčejně vstřícný. Čím menší levicovosti, tím větší poplácávání po zádech ze strany Lidových novin, Týdne, Mladé fronty Dnes, Respektu a dalších tiskovin. Paroubek neučinil skoro nic převratného - jen vrátil sociální demokracii tam, kam patří - nalevo. Získal si sice důvěru většiny občanů, leč média se s opětovným zlevicovatěním ČSSD nesmířila. Zahájila se tak série útočných dehonestačních komentářů i jakobyinformativních článků namířených proti Paroubkovi, ve kterých se v celé obludnosti odhalila nestoudná pokleslost, bulvárnost, povrchnost a pravičácká zaujatost české novinářské obce.

Již dostatečné známé jsou příklady tzv. novinářů, ve skutečnosti jen a pouze přízemních agitátorů pravice, konkrétněji ODS, s čímž se ani netají. Jejich nejviditelnějším představitelem je bezpochyby Karel Steigerwald - MF Dnes už tím, že jako nejčtenější noviny tisknou neprofesionální kojzarovštiny tohoto muže tak často, dokazuje, že hlouběji už klesnout nemohla. Daleko tragičtější jsou případy novinářů, narozdíl od Steigerwaldů pokoušejících se ještě vyvolávat dojem, že jsou dostatečně objektivní, že společenské dění dovedou komentovat s nadhledem a bez sympatie k jakýmkoli stranám. Pravdou však je, že právě jejich práce, daleko silněji než explicitně agitátorské texty Steigerwalda a spol., zcela nehorázným způsobem manipuluje veřejnost.

Postupem času se ukazuje, že novináři ve svých antiparoubkovských výlevech už i přestávají myslet na to, aby jim poskytly takovou formu, jaká by byla pro seriózní tisk vhodná. Zdá se, že šéfredaktoři jsou ochotni od svých redaktorů nebo externích přispěvovatelů publikovat cokoliv, jen když to bude protiparoubkovsky nebo alespoň protilevicově zaměřené. Na to, aby článek byl dobře vyargumentovaný a nenesl se v rovině pusté osobní averze, snad ani neohlížejí.

Jedním z posledních vrcholů této pokleslé žurnalistiky, cíleně dloubající do Paroubka za každou cenu, je článek Lukáše Dolanského "Paroubkovo déja vu" z pondělních Lidových novin. Dolanský v něm srovnává víkendové projevy Jiřího Paroubka s jeho povolebním projevem z roku 2006. Bez rozpaků ho označí za nenávistný. Od seriózního novináře by se očekávalo, aby podrobněji zdůvodnil, proč podle něj takový byl, zároveň by snad už dnes, kdy je řada věcí jasnější, i od něj bylo žádoucí, kdyby v rámci objektivity alespoň okrajově poznamenal, jaká že byla Kubiceho zpráva a její zneužití lidmi z ODS v demokratické zemi nepřijatelným krokem. Nic.

Dolanský dále konstatuje, že Paroubek neumí prohrávat, když neúspěch Švejnara v prezidentské volbě svaluje na Vojtěcha Filipa. Paroubek prý ,,pokud neuspěje, kope kolem sebe a hledá nejbližšího viníka". Otázkou je, jestli z neinformovanosti nebo vědomě Dolanský zapírá fakta, když Paroubek po Klausově zvolení uznal Klausovo zvolení, pogratuloval mu, přiznal svou porážku, akorát vyjmenoval některé důvody, které k ní vedly. Snad by si Dolanský mohl spočítat, že komunisté hráli při volbě významnou roli a nebýt jejich nesmyslné nominace Bobošíkové a zdržení se hlasování v klíčových kolech volby, mohlo by být dnes leccos jinak.

Dolanský se v textu diví, že Paroubek tak jako tak suverénní Švejnarův výsledek neobrátil ve svou výhodu. Těžko říci, zda přímo ve svou výhodu, každopádně mohl Dolanský slyšet Paroubkova prohlášení již během první volby, že si Švejnar počíná skvěle a že již tehdy byl podle něj morálním vítězem.

Paroubek si podle Dolanského uzavírá dveře nalevo i napravo. To je poněkud předběžné hodnocení, vždyť momentální Paroubkovo kritické vymezování se vůči KSČM nemusí a s ohledem na skutečnost, že si radikální a umírněná levice dokázali vždy k sobě cestu najít, ani nemůže znamenat definitivní rozkol. A co se týče spolupráce napravo? Záleží na tom, s jakou pravicí. S ODS může dnešní důsledně levicová ČSSD spolupracovat jen těžko, vzájemná koalice je nemožná a ani nová opoziční smlouva není na pořadu nejbližších let. Což není nic strašného, protože paktování s ODS by ČSSD jen ublížilo u jejích voličů.

Pokud jde o další pravicové strany, není zrovna aktuální, že by ČSSD považovala spolupráci s nimi za prvořadou. V každém případě nejsou náznaky, že by zde vznikala mezi sociální demokracií a menšími liberálními subjekty taková bariéra, jako mezi ní a ODS. Se Stranou zelených, v současné době už výhradně pravicovou stranou, se ČSSD dokázala při prezidentské volbě bez potíží dohodnout.

Ke konci Dolanský svůj zaujatý pohled na Jiřího Paroubka nechá vrcholit ostrým konstatováním - Paroubek není dobrý politik. Neumí udržet nervy, nedokáže vyjednávat a dohodnout se - snad toto jsou Dolanského zdůvodnění Paroubkovy špatnosti, když je zde v další větě líčí jako základní politické zbraně. Jak už jsem zmínil, Dolanský nemluví pravdu. I kdyby jí měl, může snad údajně seriózní novinář z údajně seriózních novin takto paušálně odsoudit jednoho z politických představitelů země, zatímco ty ostatní (z pravého pole) nechat být, přestože na nemálo z nich by se vzhledem k Dolanského kritérií označení ,,špatný politik" hodilo naprosto přesně?

V úplném závěru se Dolanský domnívá, že Paroubek by měl vyslechnout nedávnou výzvu své exmanželky, uveřejněnou v bulváru, aby nechal politiky. Tohle už ani nestojí za komentář.

Lidové noviny právě slaví dvacet let od svého obnovení. Podle on-line uveřejněných archivních článků ze samizdatových LN sousedících s těmi nejnovějšími můžeme sledovat, jak se tvář této kdysi zajímavé tiskoviny změnila. S disidentskými úvahami Rumla, Hanáka, Pitharta, Havla nebo Dienstbiera nešlo vždy souhlasit, žádný z nich však nepostrádal jistou úroveň a myšlenkovou hloubku. A Lidové noviny dnes? Jsou přeplněné žlučovitými provládními výpady na adresu levice, především jejího nejvýraznějšího představitele, svou sdělností a podobou se podobajícími bulvárním grafomániím, ze kterých, jak nám předvedl naposledy pan Dolanský, dokonce i citují a utvářejí hodnocení. Což až na výjimky platí i pro ostatní modře vybarvené plátky.

Co je jisté - dokud levice zůstane levici, sociální demokracie sociální demokracií a Paroubek Paroubkem, žádná změna v lidovkovitém pojetí žurnalistiky jen tak nenastane. Což neznamená nic tragického - alespoň vidíme naši (pravicovou) novinářskou obec takovou, jaká doopravdy je. Byla by snad servilita vůči Špidlům a Topolánkům snesitelnější než antiparoubkovské plivance?