Zdroj: Literární noviny č. 5, 26.1. 2000

Podobně jsou často činní náboženští kazatelé všech církví.

Příklad

Křesťanští kazatelé a vykladači Bible s oblibou užívají její citáty podle okamžité politické potřeby. V míru, při nedělních kázáních, často volí citáty z Nového zákona, které se týkají lásky, spolupráce, pravdy, tvořivosti a soucitu.

V Bibli je však možné najít vyrovnávající počet citátů popisujících snad veškerou lidskou krutost: například o tom, jak Bůh zaživa pohřbil celou lidskou skupinu, jak zabíjel novorozence, poslal mor, jak se jeho vyznavači, viděno dnešníma očima, dopouštěli všech válečných zločinů...

V rukou dobrých kazatelů, nadaných uměním účinné sugesce, ovlivňujících vhodně volené, sugestibilní posluchače, kteří věřili, že jde o "svatý text", nikoli záznam zkušenosti starověkých lidských skupin, byly a jsou tyto části Bible, stejně jako podobné části posvátných textů jiných náboženství, například Koránu nebo Bhagavadgíty, užívány ke zdůvodňování a ospravedlňování činů proti lidskosti.^[P4]

Je zřejmé, že se tento rozsáhle užívaný propagandistický nástroj překrývá s nástrojem užívaným ještě rozsáhleji, jemuž se říká redigování (editing).

Redigování

Redigování vytváří souvislosti, podobně jako je může vytvářet lhaní, jímž může být prosté vynechávání informací.

Příkladem redigování je interview, které trvá 60 minut, v němž jedinec požádaný o rozhovor podrobně vysvětlí svůj názor na příčiny, vývoj, jádro a možná řešení nějakého problému. Poté, co je záznam hotov, začne jeho redigování. Z hodinového interview může při určité zkušenosti se střihem zvuku a obrazu vzniknout dílo, jehož reprodukce trvá například pět až deset minut. Ta vede posluchače nebo diváka žádoucím směrem.

Redigování je výběr, to znamená jak zařazování, tak vyřazování skutečností do nového celku, který dokládá předem přijatý závěr.^{[P5 ]}Jedinec, jenž poskytl rozhovor, je užit jako nástroj i jako cíl: v roli nástroje podporuje propagandistu, v roli cíle může být ocejchován, stejně jako mu může být dodána svatozář.

Za součást redigování lze považovat běžné užívání citací vytržených ze souvislosti, vhodně volených výroků expertů a lež, která může mít rozměr, jemuž se říká donebevolající .

Příklady

Na světovou veřejnost působilo otřesně "svědectví" patnáctileté dívky, která v počátku obsazování Kuvajtu vojsky Saddáma Hussaina tvrdila před komisí amerického Senátu, že viděla, jak jeho vojáci vyhazují nemluvňata z inkubátorů na novorozeneckém oddělení a nechávají je zemřít na studené podlaze. Později se zjistilo, že šlo o divadlo připravené PR agenturou, v němž dostala hlavní roli herecky nadaná patnáctiletá dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Podobně otřesně působilo svědectí o masakru albánských civilistů v kosovském Račaku údajně spáchaném srbskými silami, jenž byl událostí, která bezprostředně vedla k zásahu NATO proti Jugoslavii. Podle pořadu kanadské televize CBC vysílaného 21.5.2000 šlo s vysokou pravděpodobností rovněž o druh složitého divadla.

Zdroj: Jiří Jírovec. Pořad CBC o Kosovu ZDE

Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok.

Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá.

Příklady

Wolfgang Hüllen, 49 roků starý, otec dvou dětí, po dobu 18ti let odpovídal za finance německé Křestansko demokratické strany. V průběhu skandálu způsobeného zveřejněním tajného financování a existence černých fondů této strany ve výši mnoha milionů dolarů, spáchal 20.1. 2000 sebevraždu. Joachim Hörster, pracovník odpovědný ve zmíněné straně za vnitrostranické vztahy, vzápětí v německém parlamentu oznámil, že důvodem sebevraždy byly "osobní důvody". Objasnit tento pojem odmítl. Policie následně na základě dopisu, který Hüllen zanechal, oznámila, že důvody sebevraždy byly politické.

Zdroj: The New York Times Online ZDE

Podle listu Kansas City Star byl AIDS příčinou smrti stovek katolických kněží v USA, přičemž na některých jejich úmrtních listech bývá uvedena jiná příčina smrti. List rozeslal na podzim r. 1999 důvěrné dotazníky 3000 ze 46 000 katolických kněží v USA. Cílem dotazníku bylo zjistit nemocnost a úmrtnost kněží na AIDS. Odpovědi přišly od 801 kněží (27% dotázaných). Šest z deseti dotázaných kněží uvedlo, že vědí alespoň o jednom knězi, jenž zemřel na chorobu, která má vztah k AIDS. Jedna třetina dotázaných kněží věděla alespoň o jednom knězi, jenž žije a má AIDS. 75% dotázaných kněží uvedlo, že jsou heterosexuální, 15% uvedlo, že jsou homosexuální, 5% uvedlo, že jsou bisexuální.

List uvedl, že úmrtnost kněží na AIDS je čtyřnásobně vyšší, než je tato úmrtnost v ostatní populaci. V úmrtních listech se často neuvádí ani povolání, ani příčina smrti. Příkladem je úmrtí biskupa E. J.Moora, jenž opustil newyorskou arcidiecézi r. 1995 a zemřel v minnesottském hospici na onemocnění související s AIDS. Na úmrtním listu bylo uvedeno "úmrtí z neznámých přirozených příčin", na rubrice povolání stálo "dělník". Poté, co si na tento postup stěžoval jeden z aktivistů zabývajících se AIDS, byla příčina smrti opravena na "Onemocnění, které má vztah k HIV", oprava v rubrice povolání provedena nebyla. Vedoucí církevní představitelé a představitelé Vatikánu podle listu o této infromaci diskutovat odmítli. Představitelé Vatikánu ji předali místním biskupům.

Zdroj: The New York Times On-line ZDE

Propagandistické špinění

Jedinec XY, jehož důvěryhodnost se propagandista chystá snížit, je kupříkladu telefonicky dotázán, zda má jakýkoli vztah k nějaké ostudné, pobuřující nebo kriminální události. Propagandista přitom dobře ví, že žádný vztah tohoto druhu neexistuje. Oslovený, jehož může dotaz tohoto druhu překvapit nebo zaskočit, přirozeně takový vztah popře. Propagandista pak v nápadné úpravě uveřejní zprávu, která je formálně pravdivá: "XY popírá, že je pedofil, že by měl jakýkoli vztah k vytunelování banky, k organizovanému zločinu..."

"Bláto se přilepí", říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let.

Příklad z prezidentské kampaně v USA v lednu r. 2000.

"Důraz na negativitu je jen odlišný postup při pokusech o pošpinění oponenta, nejde o nic nového. ...Stratégové (volební kampaně) jsou si plně vědomi, že jak zdejší, tak i ostatní voliči říkají, jak je mediální házení špíny, které vešlo ve známost pod označením politika osobní destrukce, unavuje. Z toho důvodu vydávají velké peněžní částky i spoustu energie na to, aby přesvědčili veřejnost, že kampaň jejich oponentů je daleko negativnější než ve skutečnosti je..."

Zdroj: The New Yorks Times Online ZDE

Pokusy i praxe dokazují, že propagandistické užití špíny je vysoce účinné:

Tinkham a Weaver-Lariscy shromáždili 339 dobrovolníků, kteří sledovali třicetisekundovou politickou reklamu (spot) z volebního zápasu. Dobrovolníci netušili, že je volební zápas fiktivní. Kandidát A obvinil kandidáta B, že nemluví pravdu, tvrdí-li o sobě, že je vietnamský veterán, jenž byl nasazen v první linii, že trvale hlasoval pro zvýšení daní, a že má zájem o místní problematiku.

Po zhlédnutí pořadu byli dobrovolníci rozděleni do 22 skupin. Všechny skupiny s výjimkou jediné pak byly vystaveny nějakému druhu obrany napadeného kandidáta B: letákům, brožurkám a vidoeprogramům, které všechna obvinění vyvracely, přinášely doporučení třetí strany, aby voliči napadeného pro jeho dobré vlastnosti zvolili, a kromě toho řadu svědectví sdělujících, že špatný člověk a lhář je kandidát A.

Některé skupiny dobrovolníků byly vystaveny propagandistickému preventivnímu "očkování", v jejich případě obrana kandidáta B předcházela útoku kandidáta A. Další skupiny se s "obrannými" materiály seznámily ihned po útoku.

Poté byli dobrovolníci s odstupem 3 dnů a 48 dnů dotázáni, kterého kandidáta by volili. Zjistilo se, že polepit kandidáta B špínou, je vysoce účinné. 65% dobrovolníků dotázaných mezi 14 - 48 dnem od shlédnutí programu, by volilo útočníka, kandidáta A. Ani nejúčinnější druhy "očkování", tedy preventivní obrany, nebyly dostatečně účinné. Nejúčinnější druhy "očkování" mu udržely nanejvýš polovinu hlasů. Podle autorů pokus prokázal účinnost útoku a malou účinnost obrany při vědomí, že jde o pokus. Kandidát B neměl možnost ovlivnit voliče vlastní pozitivně laděnou kampaní.

Jeden z nejzajímavějších účinků negativní propagandy je "efekt spáče", známý již od dob 2. světové války: vliv negativní propagandy, uložený v paměti cíle propagandy, s časem roste, přičemž lidé zapomínají, co je vlastně ovlivnilo. Efekt spáče se okamžitě projeví, jakmile se cíl propagandy setká s vyvolávajícím podnětem.

Jeden z důvodů, proč je negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš je nezkoumají.

Ověřil to další pokus výše uvedených autorů. 201 vysokoškolských studentů vystavili politické reklamě propagující politiky, které studenti znali jen málo. Tři z těchto politických reklam se opíraly o pozitivní vyjádření, sedm dalších vrhalo špínu. Dobrovolníci byli pak dotázáni, které reklamy se jim líbily, a které nikoli, které jim připadaly vtipné, důvěryhodné, nové a férové, zda by volili kandidáta nebo jeho oponenta.

Negativní reklamy dobrovolníky ovlivnily: mluvící kandidát se jim líbil, konkurenta, kterého špinil, dobrovolníci zavrhli. Pozitivní reklamy dobrovolníky neovlivňovaly v žádném směru - ani pro, ani proti. Z toho plyne, že je úspěšnější negativní kampaň.

Nejúčinnější zjištěné pravidlo zní: "Chcete-li vyhrát kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte." Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu. Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit. (cit. Day, 1997).

Vysokou účinnost špinění v amerických prezidentských i Kongresových volebních kampaních dokládají Ansolabehere a Iyengar (1997). Odhadují, že špinění znamenalo v průběhu prezidentské volební kampaně r. 1992 ztrátu 6 milionů voličských hlasů. Negativní kampaň prospívala více republikánům než demokratům, mužům více než ženám. I tito autoři jsou přesvědčeni, že je špinění účinnější než pozitivní argumentace. Republikánské primární volby, které rozhodují mezi uchazeči a konečnou kandidaturu za tuto stranu, udávají tón celonárodním volbám a začínají neutuchajícími útoky. Výsledkem je znechucení zejména vzdělanější a otevřenější části voličů. Tyto kampaně je mění na politicky apatické jedince, kteří k volbám nechodí.

Iyengar a Simon (2000) v přehledné studii zaměřené na nové perspektivy a skutečnosti v oblasti politické komunikace a vlivu politických kampaní říkají: " Volební reformy a vliv televize a rozhlasu (broadcasting media) postupně snížily význam základních organizací a stranické infrastruktury. Politické kampaně změnily z pracovně náročných střetů disciplinovaných stranických organizací na finačně náročné, řízené mediální spektákly. Ohromující je trvale rostoucí výše investic - odhaduje se, že kandidáti jen ve volebním období r. 1998 vložili více než jednu miliardu dolarů."

Někdy se oběti zřejmé lži podaří, často po dlouhém a nákladném soudním řízení prokázat, co se stalo. Media v tomto případě obvykle uveřejňují omluvu v malé nenápadné úpravě, po delším časovém odstupu, mimo stránky, které jsou cílem hlavní čtenářské pozornosti, v místě, kterému čtenáři při zběžném čtení věnují obvykle jen malou pozornost.

Druh redigování je i rozptylování a odvádění pozornosti populace. Jestliže stojí společnost před závažným, složitým problémem, jehož řešení jsou namáhavá a výsledek nejistý, roste ve společnosti míra úzkosti. Klasickým prostředkem odvádění pozornosti od řešení složitých a nebezpečných problémů je vytvoření zevního nebo vnitřního nepřítele společnosti, případně mohutná, všeobecnou pozornost přitahující aféra.^[P6]

Výjimka z pravidla

Smyslem tohoto nástroje je vnést do cíle propagandy povědomí, že výjimka z pravidla je pravidlo.

Příklad

Preventivní očkování dětí, například proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti těmto chorobám spolehlivě chrání naprostou většinu této populace. Všechna tato onemocnění mívají poměrně časté závažné následky, včetně celoživotní invalidizace a úmrtí. Očkování proti zarděnkám je velmi důležité u dívek s ohledem na těhotenství v jejich dospělosti. Infikuje-li zarděnkový virus těhotnou ženu, která vůči tomuto němu není imunní, bývá důsledkem těžké poškození plodu.

Očkování samo však může výjimečně očkované děti poškodit také. Podíl dětí z neočkované populace těžce poškozených chorobami, vůči nimž očkování chrání, je nesrovnatelně vyšší než je podíl dětí poškozených očkováním a to v případě všech chorob, u nichž lze prevenci očkováním užít.

V současnosti je časté, že media věnují mimořádnou pozornost jedinému případu dítěte poškozeného očkováním, zatímco statisícové populaci, kterou očkování ochránilo, pozornost nevěnují.^[P7]

V USA se vyžaduje aby děti vstupující do základní školy byly očkovány proti řadě chorob, včetně spalniček. Kromě medicínských důvodů v hlavách některých rodičů a pěstounů existují i filosofické a náboženské důvody, pro které nedají své děti očkovat, což úřady uznávají.

Výsledkem je neočkovaná populace. Tím pádem mohli Američané porovnat skupinu 5 - 19 let starých jedinců, kteří proti spalničkám očkováni byli, se skupinou stejně starých jedinců, kteří očkováni nebyli.

Ti, kdo očkováni nebyli, dostali spalničky přibližně 35x častěji než ti, kdo očkováni nebyli. Nadto se spalničky objevovaly u neočkovaných dětí v ranějším věku.

Epidemiologové si udělali model: co se začne dít, když se neočkovaná a očkovaná populace promísí? Zjistili, že růst počtu neočkovaných dětí se spalničkami znamená růst počtu dětí se spalničkami v očkované populaci. Model řekl: jestliže se počet neočkovaných dětí zdvojí, pak v populaci s 20% neočkovaných a 80% očkovaných vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými dětmi o 5,5%, v populaci 60% neočkovaných a 40% očkovaných, vzroste výskyt spalniček mezi očkovanými o 30,8%. Proč? Při pasážovaní neočkovanou populací může spalničkový virus dostat "ostřejší zuby", snadněji se pomnožuje i v organismu očkovaných dětí (Salmon a kol., 1999). V principu to samé platí pro virus obávané dětské obrny (poliomyelitis anterior acuta, Heine-Medinova nemoc).

"Dobré zprávy nejsou zprávy", případně "zprávou je, když muž kousne psa, nikoli naopak", říkají v této souvislosti často užívaná mediální hesla.

Neslovní komunikace

Neslovní (neverbální) komunikace, například tón, hloubka, výška a barva hlasu, tempo a přestávky v řeči, oční kontakt, výraz v tváři, jeho proměny v čase a ve vztahu k tomu, co nositel(ka) této tváře říká, držení hlavy a těla, pohyby trupu a končetin, druh a barevné složení oděvu, při osobním kontaktu pohyby těla ve vztahu k druhé osobě, osobní vůně/pach, druh užitého parfému, tvoří podle řady autorů nadpoloviční část informačního obsahu mezilidské komunikace.

V případě řeči se hovoří o prozódii. Do jejího rámce spadají melodie, pauzy, přestávky, důrazy, intonace a přízvuk. Prozódie napomáhá vyjasnění víceznačné syntaxe věty, je prostředkem, který vyjadřuje postoje a citový stav mluvícího jedince (Gorelick a Ross, 1987).

Jedna krátká a jednoduchá věta může díky prozódii nabýt větší počet významů. Věta: "Jdu domů" může znít toužebně, vztekle, ledově, ironicky, něžně, odhodlaně, milostně, vyhasle... Prozódie je klíčový nástroj jímž se vkládá, zamlčuje, přetváří a vytváří smysl sdělení.

Příklad

S prozódií - kromě jiného - stojí a padá herecký výkon, zejména

rozhlasový nebo divadelní. Stačí porovnat prozódii různých herců tvořících ve stejném jazykovém prostředí roli Hamleta, abychom zjistili, že nasloucháme několika odlišným Hamletům. Stejně jako v případě herců, stojí a padá s prozódií rozhlasový výkon politiků. Jejich výkon televizní prozódie ovlivňuje o něco méně. Jsme "zrakové bytosti", významnější než prozódie (mnohdy i než obsah sdělení) je proto v tomto případě obraz.

Palebná příprava

Pojmem palebná příprava označují vojáci nasazení dělostřelectva a dalších těžkých zbraní před útokem pěchoty. Cílem palebné přípravy je snížit odpor nepřítele a tím vlastní ztráty. Například v průběhu první světové války probíhaly dělostřelecké palebné přípravy před velkým útokem řadu dní a nocí.

Propaganda užívá v principu stejný nástroj. V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí "myšlenkový směr", "rámec", do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne. Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.

Kvalifikující jazyk

Kvalifikující jazyk je rozšířený propagandistický nástroj. Může být slovní i obrazový. V případě slovního kvalifikujícího jazyka se v tisku cituje výrok, citace ihned doplněna kvalifikujícím pojmem. Obraz kvalifikuje úhlem záběru, náhodně zastiženým výrazem v tváři, jímž sdělení doprovázeno nebylo, nicméně mu dodá někdy paradoxní, jindy zesměšňující, nebo naopak harmonizující a "vylepšující", tedy negativně nebo pozitivně kvalifikující význam, který propagandista potřebuje.

Příklad

Věcné sdělení: " Včera pršelo", řekl, sdělil, uvedl, prohlásil X.Y.

Kvalifikující jazyk: "Včera pršelo", rozčiluje se, zuří, pláče, pochechtává se, skřípe zuby, dostává záchvaty smíchu, změnil barvu, vzlyká, řekl X.Y. stroze, pochmurně, přemýšlivě, otupěle, vyčerpaně, drze, sprostě, nadutě, pokorně, suše, s odhodláním...

Kvalifikující jazyk v tiskovém nebo obrazovém sdělení se podobá prozódii ve sdělení slovním. Čtenáře i pozorovatele někam vede, nebo od něčeho odvádí. Kvalifikující jazyk může odpovídat proběhlé skutečnosti, na druhé straně jí odpovídat vůbec nemusí.

Snad ještě účinněji než jazyk kvalifikuje obraz a to jak ve smyslu cejchu, tak ve smyslu svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazinu nebo v televizním zpravodajství.

Desinformace

Za lhaní je možné považovat výroky, které jsou předkládány jako pravdivé, přičemž předkládající ví, že pravdivé nejsou. Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí. Motivem bývá nějaký druh zisku, například psychologického, hmotného, mocenského, nebo ochrana před nějakým druhem podobné ztráty. Druhem lži je desinformace.

Desinformace je vědomé rozšiřování neúplných, nepřesných, zavádějících, nepravdivých informací, jehož smyslem a cílem je nějaký druh manipulace lidmi, jimž je určena, a kteří se obvykle označují slovem cíl. Desinformace bývá součástí propagandy. Často užívá její nástroje.

Míra desinformace je různá. Nejprostší a častá desinformace bývá založena na neschopnosti (inkompetenci). Na této úrovni může desinformovat například málo vzdělaný, nebystrý, s tématem málo obeznámený, neprofesionální kritik. Obvykle však desinformace užívá nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně souvislých a bezrozporných, působících přesvědčivě.

Spin doctors

Spin je anglické slovo, pro které Websterův slovník uvádí 28 významů. Jeden z nich je slangový a označuje zkreslené (biased) a jednostranné podávání skutečností zvláště v médiích. "Spin doctor" je novinář, který je v tomto ohledu odborník. Dobré německé i české slovo by bylo "propagandista". Co je činnost špičkového spin-doktora, čtenář zjistí v závěrečném příkladu kapitoly Propaganda.

Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních deseti letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde "chce lidi mít." Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.

K našemu úžasu se tento postoj projevil i v redakčním článku špičkového vědeckého časopisu Nature (Editorial, 2000). Článek se jmenuje Máme propagandistu? (Is there a spin doctor in a house?)

Výbor pro vědu a technologii horní komory britského parlamentu, Sněmovny lordů, uveřejnil v březnu r. 2000 zprávu, která se jmenuje Věda a společnost (Science and Society). Zpráva se zabývá "krizí důvěry veřejnosti ve vědu" a navrhuje řadu opatření, jak tuto důvěru posílit (http://www.parliament.uk)

Součástí zprávy Lordů je pozoruhodná věta: "Věda nemůže očekávat, že by s ní média zacházela zvláštním způsobem...Vědci musí brát skutečnost jaká je a naučit se pracovat s médii, jaká jsou."

Redakční článek v Nature na tuto větu navazuje podle našeho názoru zlověstnými slovy: "Faktická přesnost není těžiště problému...", poté nechává pokračovat zprávu Výboru slovy:

"daleko významnější je...způsob, jakým jsou fakta užívána, jak člověkem, který je píše, tak člověkem, který je čte. .. Jinak řečeno "spin"..."

Což dokládá na kampani zaměřené vůči geneticky modifikovaným potravinám. A radí, aby si vědecké instituce, mají-li čelit kampaním tohoto druhu najaly vlastní "spin-doktory", kteří by vedli propagandistické kampaně ve jménu vědy.

Úvodník Nature řekl závažná slova. V kapitole o stupiditě, iracionalitě a absurditě jsme zmínili, jak se jedinci a lidské skupiny poškozují nebo zanikají úměrně tomu, jak si dokáží poškodit nebo vypnout zpětnou vazbu se skutečností. Sir Karl R. Popper (1902 - 1994), filosof vědy, k tomu poznamenal: Living structure perishes with its false beliefs, což ve volném překladu říká, že živé bytosti hynou se svým mylným přesvědčením.

Klíčovým - samozřejmě, že nikoli jediným - smyslem činnosti médií ve svobodné a otevřené společnosti, by podle našeho názoru měla být právě tato zpětná vazba. Čím nepřesnější, virtuálnější a nepravdivější tato zpětná vazba bude, tím krutější bude cena, kterou za toto zkreslování a porušování zpětné vazby k realitě zaplatí všichni členové takové společnosti. Společnost by ve vlastním zájmu měla dávat více než bedlivý pozor na vztah médií a skutečnosti a vědět, že nebrat je vážně nestačí a také, že ze dvou opačných lží pravda neplyne.

Propagandistické úspěchy : své čelné politiky hodnotíme odlišně než jiné celebrity a sebe sama

Rozšířený, celosvětově užívaný model lidské osobnosti (Costa a McCrae, 1985), říká, že normální lidská osobnost má pět rozměrů. Někdy se jim říká Velká pětka (viz Pětirozměrový model osobnosti v Životě s deprivanty, kapitola Lidská osobnost: geny - mozek - prostředí).

Caprara a kol. (1997) prokázali v rozsáhlém vzorku italské a americké populace, že v osobnostech vedoucích politiků, rozlišují lidé jen dva až tři, nadto poněkud odlišné rozměry, zatímco v sobě samotných, stejně jako v osobnostech televizních a sportovních hvězd, rozlišují všech pět původních rozměrů.

Velký soubor Italů hodnotil rozměry své vlastní osobnosti, lyžařskou hvězdu A. Tombu, televizní hvězdu P. Bauda a politiky S. Berlusconiho a R. Prodiho. Menší soubor Američanů kromě sebe hodnotil B. Clintona, B. Dolea a basketbalovou hvězdu "Magic" Johnsona. Jak Američané, tak Italové ohodnotili sebe, sportovní i televizní hvězdy ve všech pěti rozměrech. Zato své čelné politiky jen v rozměrech dvou, nadto poněkud odlišných.

I tyto dva rozměry politiků jsou "krejčovské metry", které mají nízké a vysoké skore. První "rozměr" politiků tvořila směs znaků z rozměru extroverze a otevřenosti, druhý "rozměr" politiků tvořila směs znaků z rozměrů na nichž je přátelskost, svědomitost a citová stabilita.

Co z toho plyne? Naprostá většina lidí zná své čelné politiky pouze z médií. Média se starají, abychom lidé nebyli "informačně přetíženi", takže pět lidských rozměrů vedoucích politiků smrsknou na rozměry dva, které jsou nadto jiné, než jsou rozměry, které víceméně nevědomě užíváme pro sebe a ne-politiky.

Jeden rozměr šitý na politika je složen z rozměrů, na nichž je extroverze a otevřenost, druhý je složen z rozměrů, na nichž je přátelskost, svědomitost a emoční stabilita.

Řečeno prostě a prakticky: politikové médiem milovaní jsou tudíž energičtí, čestní, důvěryhodní, seriózní, svědomití, přátelští, nezávislí, optimističtí, skromní, pozorní, pracovití, stálí, pevní, vytrvalí, spontánní, otevření novým myšlenkám. Politikové médiem nemilovaní politikové jsou na tom opačně.

Závěr této práce říká, že voliči užívají "zjednodušenou metodu posuzování osobnosti kandidátů, což je kognitivně účinná strategie kódující velké množství složitých informací. Tím se brání informačnímu přetížení, což jim pomáhá při rozhodnutí, koho mají volit."

Kdo a co je "veřejnost" ve smyslu užívaném sdělovacími prostředky?

Před několika lety jsme se dotázali zjednoho z našich vedoucích sociologů, kdo nebo co je veřejnost, na kterou se média trvale odvolávají. "Dobrá otázka", odvětil tento muž. Kdo, nebo co je veřejnost, jsme se však nedozvěděli.

Pojem "veřejnost" nám v tomto ohledu připadá podobný pojmu "lid", jak jej užíval minulý režim. S ohledem na pozadí a účinnost propagandy navrhujeme pracovní hypotézu:

"Veřejnost" ve smyslu užívaném médii bývá soubor jednak majitelů a zaměstnanců médií, jednak informací i faktoidů - to jsou informace, které se faktům podobají, ale nejsou jimi - které majitelé a zaměstnanci médií tvoří, přebírají a předávají čtenářům, divákům a posluchačům. Tento soubor informací a faktoidů vzniká zejména, nikoli výlučně, na základě vztahů majitelů a zaměstnanců médií zejména k zájmům různých složek různých mocenských, například politických a ekonomických elit, které média v různé míře, přímo a nepřímo kontrolují, a na základě vztahů, které mají majitelé a zaměstnanci různých médií mezi sebou.

Pravděpodobně nejpřesnější popis moderní manipulující politické propagandy

Pravděpodobně nejpřesnější popis podstaty, techniky a cílů moderní manipulující politické propagandy, který známe, jsme našli ve stati, jejíž originální název je Politische Propaganda (Politická propaganda) německého nacistického měsíčníku určeného propagandistům Unser Wille und Weg (Naše vůle a cesta) č. 4, 1934, s. 323 - 332. Autor statě v našem zdroji není neuveden.

Německý originál stati jsme nezískali. Překlad je z anglicky psaného zdroje (Randall Bytwerk, 1998) ZDE

Politická propaganda

Nikdo dnes nepochybuje o velkém významu politické propagandy v minulých desetiletích. Německo zasáhly propagandistické vlny, nechaly tu spoušť. K vlastní obraně jsme neměli nic podobného. Sílu a účinnost této moderní zbraně rozlišili naši vůdci pozdě. Je to zbraň, která nemá meze, duní mohutněji než dělostřelecká palba, je ničivější než plynový útok.

Tato zbraň nám vnutila světovou válku, ukovala spojenectví proti Německu, přiváděla na frontu nové armády, dávala jim sebedůvěru. Užívala všechny metody, neboť je všechny vlastnila. Úspěch jejich armádám řekl, že jsou v právu. Jejich vojenské velení shledávalo věci neproveditelné. Pro generální štáb jejich propagandy bylo naopak možné všechno.

Propaganda je nejmodernější zbraň. Trpěli jsme pod ní, poučili jsme se z ní. Učit se ze zkušenosti je nutné. Nyní ji užíváme.

Letadla, tanky, děla jsme museli zničit, zbraň jménem propaganda nikoli. Bylo by vůbec možné neužívat ji? Kdo by byl natolik pošetilý, aby podceňoval její moc? Vděčíme ji za svůj vzestup, v budoucnosti na ní budeme ještě závislejší. Propaganda je mocný nástroj utváření povahy i myšlení nového, moderního člověka.

Alexander von Humboldt napsal, že je nutné zorganizovat trvalou morální sílu, která není ničím jiným než pevným, systematickým, vnitřně souvislým pokusem pozdvihnout morálku národa a kontrolovat ji.

"Pozdvihnout morálku národa..." je jak náš úkol, tak náš cíl. Netoužíme po užití této ideje mimo tento rámec, mimo druh přesvědčení - toužíme jej užít jen jako prostředek. Světový názor nacionálního socialismu je zcela jedinečný. Jeho plné rozvinutí předpokládá Němce v Německu. Získá si přátele, některé dokonce v zahraničí, neboť odpovídá realitě. Avšak jeho nejhlubší síla je v kořenech německé povahy.

V průběhu světové války získal náš nepřítel propagandou jak vůdce tak vojáky, které potřeboval. Tvůrci nacionálně socialistické propagandy mají odlišný cíl: získat německý lid.

Můžeme být hrdí, že jsme učinili první krok, je to však jen začátek. Vše, co jsme dokázali, ukazuje ve směru toho, co se ještě musí udělat, obojí je jak závazkem, tak slibem. Prvky rozkladu jsou minulostí. Jsme na prahu nového věku, německé dějiny obrátily svou novou stránku. Knihy o naší epoše napíší budoucí generace historiků a kritiků.

Německá politika a válečná propaganda minulosti byla založena na sentimentalitě a "morálních" pocitech, aniž se znepokojovala sebemenším pochopení ducha mas. Politika je závislá na správné přípravě, závisí na intuitivní propagandě. Směr, ve které propaganda oslovuje emoce, je závislý na cílech politického vedení, na tom, jak politické vedení rozumí psychologii. Lidskému vnímání a psychologii je nutné rozumět.

Moderní psychologie (mimochodem řečeno, toto slovo pochází z dob Melanchtonových), podporovaná neurologií a psychiatrií, se pokouší objevit zákonitosti psychologických procesů cestou systematických experimentů a statistické analýzy (např. logické myšlení). Tyto moderní metody přinesly cenné závěry, samy o sobě však nedostačují. V psyché jednotlivců stejně jako v duši mas existují nevážitelné skutečnosti, které lze vysvětlit jen ztěží. Ani psychologické experimenty, ani statistické techniky nevytvářejí zákony, které by propagandista mohl užít s matematickou jistotou. Z čehož neplyne, že by se některé psychologické objevy užívat neměly, nebo že by měly být odmítnuty.

Jen velmi malý počet lidí dokáže uvést vlastní srdce a rozum do plné rovnováhy. Zvláštní význam propagandy často spočívá v tom, že spíše než čisté pochopení oslovuje emoce. Jedinec, stejně jako masa, jsou subjektem "postojů", které určují jejich emoce. Jestliže chce politik za účelem dosažení svých cílů správně volit propagandu, nesmí zmíněné emoce chladně ignorovat, musí je rozlišovat a chápat je.

Absolutní principy, které by propagandista mohl užívat, moderní psychologie nenašla a je nepravděpodobné, že se jí to podaří. Na druhé straně skutečnost, že bývalí němečtí státníci neměli o psychologii ani ponětí, měla, jak ukazuje zkušenost, katastrofální důsledky. Profesor C. Dänell o psychologickém vztahu, který jsme v průběhu války měli k jižní Americe, poznamenal: "Byli jsme velmi špatnými psychology." Profesor Adolf Rapp si stěžuje: "Jakmile jsme začali jednat s jinými národy, bylo jsme nezkušení a neschopní. Nerozuměli jsme jejich způsobu myšlení, přestože jsme se chlubili svou schopností akceptovat druhé. V praktických lidských vztazích jsme selhali."

Propagada se snaží mít dlouhodobý vliv. Jen příležitostně se potřebuje zaměřit na okamžité úspěchy. Skutečně účinná propaganda musí chápat masy průběžně. Musí užívat účinnou sugesci, kterou definuji jako ideu proměněnou na skutečnost cestou podvědomí.

Propagandista musí samozřejmě rozumět nejen prostředkům, které má, ale také jakýmkoli a jakkoli vyjadřovaným vlastnostem "svých" mas. Nepřítel může mít lepší zdroje, pocítí uspokojení a bude mít radost z jakékoli chyby, využije jakékoli selhání.

"Německý národ a jeho minulá vládnoucí třída se nijak nepoučily z nejstrašlivější zkušenosti, kterou kdy jaký národ prožil", říká Němec žijící v Americe, F.Hansen. A pokračuje: "Oficiální německé stanovisko k jakémukoli druhu propagandy zaměřené na anglosaský svět znělo: "Nechceme je rozčilovat." Profesor Schönemann dost přesně připojuje: " Německá vláda měla podobný, téměř neuvěřitelný postoj ve vztahu k otázce krutostí a válečných zločinů. Zde šlo rovněž o politiku ztracených příležitostí."

Základním úkolem propagandy je užití psychologického umění k vytvoření příznivé atmosféry. Jak říká Schopenhauer: "Vzdoruje-li srdce, mysl nepřijme."

Základní postoj veškeré úspěšné propagandy je optimistický. Kdo připustí průnik pesimismu, nemůže očekávat nic jiného než odpor a nejistotu. Optimismus však za všech okolností znamená důvěru!

Stojí-li dobrý politik před pesimistickou populací, která pochybuje o jeho dobré vůli i o tom, že jeho plány jsou proveditelné, docílí jen málo. Na druhé straně je jasné, že ani nejlepší propaganda nezakryje trvalá politická selhání. Porpaganda je důvěryhodná a má smysl jen tedhy, může-li ukázat pozitivní výsledky.

Úkoly propagandy tedy jsou: přinášet ideu, podkopávat pozici nepřítele všemi silami a prostředky, které má k dispozici. Propaganda stojí uprostřed života, uprostřed událostí, nese nutné důsledky. Je zcela lhostejné, zda jsou prostředky propagandy morálně správné, zda propaganda slouží skutečnosti, nebo idejím. Skutečnost, které propaganda čelí, je tak zmatená, vztahy, jimž čelí, tak nepřirozené, nové ideje, které propaganda přináší, o tolik lepší, že by bylo neomluvitelnou slabostí, kdyby propaganda ke smetení shnilého systému před nímž stojí, neužila jakýkoli prostředek, který má.

Propaganda je evoluční, organizace revoluční. Slovo propagandy se stává činem organizace, čin organizace vylepšuje nesnesitelné poměry. Úlohou propagandy je vysvětlit lidem nové cesty a nové ideje, probudit zájem mas o události a získat jejich spolupráci.

Politici a propaganda proti sobě stát nemohou, běžet vedle sebe nemohou také, jsou vzájemně neoddělitelně propojeni. Propaganda bez politiky neexistuje, politika neexistuje bez propagandy. Dobrá politika si vždy žádá dobrou propagandu. Obě mají stejný cíl, stejný směr, pro obě platí stejná věc jako pro jakéhokoli jedince: "Svůj život vedeme tam, kam se díváme."

Žádná filosofie, která pochybuje o svých schopnostech, nepovede vládu k úspěchu. Propaganda však lidi, k výhodě jich samotných, o schopnostech vlády přesvědčit dokáže.

Hluboký, vášnivý cit a propaganda patří k sobě. Velký, hluboký vášnivý cit je stejně vzácný jako velký génius. Čím hlubší je vášnivý cit, tím úspěšnější je propaganda.

Povahu a úlohu propagandy poznali Němci pozdě, nutnost propagandy ještě později. Před námi je nový den. Musíme najít ekonomické i kulturní směry, které budou vytvářet jak lidi doma, tak národ čelící světu. Propaganda připravuje cestu, probouzí masy.

Lidé říkají, že politika tvoří národní rovnováhu. Nemělo by to být rovněž úkolem propagandy?

V minulosti mnozí lidé, zvláště část inteligence stojící mimo lid a politiku, obviňovali nacionálně socialistické hnutí, že vnáší politiku do lidí. Se sloganem "politika je špína", se tihle všeznalci stáhli do svých tichých komnat. Nepostřehli, jak tím, že nechají politice volný pohyb, případně pohyb, který jí někdo udělí, předali svůj vlastní osud do rukou sil, které jednoho dne z nedostatku jejich zájmu vyvodí důsledky.

Politika a sentimentalita spolu dobře nevycházejí. Úkolem politiky, jak řekl Bismark, je "správná příprava toho, co lidé udělají. Schopnost předvídat je vzácná. Vyžaduje člověka s rozsáhlou zkušeností a lidským porozuměním. Necítím se dobře, pomyslím-li na rozsah, v němž se tato schopnost v našich vůdčích kruzích ztratila."

Povědomí o zahraničních záležitostech je u naprosté většiny zdejších lidí neuvěřitelně nízké. Charakteristickými vlastnostmi německé střední třídy byly hypervlastenectví a doslova potrhlost, co se teoretických znalostí týče. S tímto lidským typem bylo možné se setkat jak mezi vůdci pracující třídy, tak mezi univerzitními profesory, kteří politiku prostě přestali chápat.

Bismarkovy obavy se staly tvrdou skutečností. Neměli jsme politicky uvědomělé masy, ani politicky uvědomělé vůdce. Měli jsme velké státníky, státníky s vyzrálým myšlením, kteří by za sebou něco zanechali? Co zůstalo po "žulovém kvádru", smím-li si dovolit tuhle zmatečnou frázi? O několik desítek let později vedl internacionalismus nemyslících politiků k panevropským frázím a poté k bolševickým ideám ničícím lidi.

Propaganda není věda. Proměnlivost jejích metod svěrací kazajku školského výcviku nedovoluje. Pevné návody neexistují, zahrávat si s ní také není možné.

Estéti a všeznalci mohou být ve svých malých skupinách tvůrci elegantní propagandy. Denně mohou přijít s něčím novým. Touto cestou však efektivní masovou propagandu nestvoří nikdy. Naopak! Profesionální propagandisté hnutí se těchto smrtelných nepřátel musí vyvarovat!

Cílem propagandy je přesvědčit masy. Ignoruje vše, co by rádo tvořilo "zajímavě proměnlivou" propagandu, cokoli, co by chtělo měnit základní principy a obsah toho, co chce propaganda sdělit. Metody propagandy mohou, samozřejmě, že musí být proměnlivé, nicméně propaganda se musí provádět jednotným a disciplinovaným způsobem. Pouze tato cesta přináší úspěch a dosahuje cíl.

Jak pro politiku, tak pro propagandu platí heslo: znakem mistra je mez, neboli jak poznamenal Kant:" Každá skutečnost se vyvíjí cestou omezování." Realita, o kterou se snažíme, se jmenuje Německo, svou touhu tedy omezujeme na ni.

Jak cíl, tak generální linie jsou známy. Jsme v útoku, jsme na pochodu. Bod obratu ani váhání neexistují. Propagandista musí myslet subjektivně. Zcela subjektivně a jednostranně! Za všech okolností se musí vyhnout notorickému německému objektivismu. Nepotřebuje vážit, co je správné a co špatné, nepotřebuje se starat se o to, zda má nepřátelská strana také kousek pravdy. Propagandu zajímá pouze její cíl, její spravedlnost, její pravda. Vše ostatní je polopravda. Čím je propaganda užívána jednotněji, čím menší jsou její vnitřní rozpory, tím větší bude její úspěch - a úspěch přijde brzy.

Mnozí se v minulosti propagandě NSDAP povýšenecky smáli. Je pravda, že jsme říkali jen jednu věc, že jsme ji křičeli a propagovali znovu a znovu s tvrdošíjností, která ty "moudré" zahnala do zoufalství. Svou věc jsme proklamovali s takovou jednoduchostí, že ji považovali za absurdní, málem dětinskou. Ti moudří nepochopili, že předpokladem úspěchu je opakování, že klíčem k emočnímu a mentálnímu světu mas je jednoduchost. Masy jsou většinou mimořádně zapomnětlivé, stupeň s nímž chápou svět je nižší, než u lidí vzdělaných. Propaganda se nedělá pro potěšení vzdělanců, ale proto, aby zasáhla masy. Přáli jsme si oslovit intuitivní svět velkých mas, nikoli porozumění intelektuálů. Význam událostí a skutečností se musí vysvětlovat znovu a znovu, než po dlouhém čase masy pochopí nutnost základních změn, než je začnou samy vyžadovat. Vědce, na druhé straně, přesvědčí jen vědecké důkazy.

Také pro vědce nastala doba, aby pochopili, že konečný, nejvyšší a nejvýznamnější faktor není věda, ale zájem lidu, zájem celku. To se musí stát nejvyšším cílem vědcovy práce.

Abychom dali jen jeden živý příklad: NSDAP chápe marxismus jako mocného nepřítele lidí. V okamžiku, v němž doktrína marxistického socialismu dosáhla moc, začala selhávat. Masy se slepou krátkozrakostí věřily v sílu marxistického učení dobývajícího svět, přestože jeho vykořistování mas - abychom se vyhnuli zbytečnému cizímu slovu exploatace - vedlo k ještě většímu zbídačení jedince. Naším propagandistickým úkolem nebyla diskuze o materialistické revoluci nebo o filosofii, ani o marxistickém učením. Naším cílem bylo, aby si masy uvědomily fakta, podstatu, kritické události a důsledky. Dělali jsme to znovu a znovu, než se prolomily ledy, do doby v níž aspoň část mas začala naslouchat a chápat.

Marxismus byl nepřítel. Naším cílem bylo zničit jej. Naše propaganda musela otřást teorií třídního boje, jádrem jeho učení v myslích a srdcích mas. Poté jsme ji museli nahradit novou teorií, kterou později užije organizace nebo pozitivní moc k tomu, aby získala právě tyto masy pro svobodný stát bez třídního boje. společně s propagandistickým zápasem s marxismem jsem bojovali proti lži tvrdící, že jsme zavinili válku a proti versaillské smlouvě.

Rekonstruujeme-li dnes výroky této propagandy, necháme-li ještě jednou proběhnout kaleidoskop představ, znovu tyto problémy vnímáme, znovu cítíme nenávist nepřátel, odmítání veřejného mínění. Kolem nás to vypadalo jako neprostupná zeď.

Je jisté, že jsme ji prolomili. Vyšli jsme z anonymity, z hloubek pohrdání a pomluv, k hloubce a svobodě lidu. Nakonec nás masy uslyšely. Hnutí a jeho propaganda dosáhly enormní úspěch. Co však bylo cílem?

Vítězstvím bylo, že jsme získali masy, ale to byl pro náš cíl jen předpoklad. Nyní měla propaganda před sebou druhý, pravděpodobně ještě těžší cíl: uchovat, co jsme dosáhli, prohloubit, co jsme měli a sáhnout po našem cíli.

Efektivní vláda si musí být jista, že veřejné mínění, zvláště jeho politická část, podporuje její činy a politiku. Veřejné mínění "do značné míry závisí na někdy neuvěřitelně náročném a promyšleném ovlivňování myslí a pocitů. Na osobní zkušenosti a znalosti závisí jen velmi málo." Veřejné mínění je možné organizovat, musí být organizovatelné propagandou, neboť základy, na nichž veřejné mínění spočívá, mají pro osud společnosti velký význam. Pocity mas, se všemi jejich výškami a propady nelze oddělovat od pojmu veřejného mínění v normálním stavu. Věčný konflikt nebo kontradikce mezi pocity mas a veřejným míněním jsou možné jen v parlamentních státech a jedině v nich, jak říká Ferdinand Tönnies, je možné mluvit o různých druzích veřejného mínění.

Tönnies rozlišuje mezi veřejným míněním jako konglomerátem rozmanitých a protikladných názorů, přání i záměrů na straně jedné, a veřejným míněním jako sjednocenou silou, jako výrazem společné vůle: "Veřejné mínění je v zásadě společné nebo sdílené mínění nějaké skupiny...veřejné mínění je společný názor vzdělaného, zvláště pak politicky znalé části veřejnosti, jinak řečeno je tím, co si přeje intelektuálně nejaktivnější, finančně nejsilnější, literárně nejvlivnější část národa, která je s to zastínit ostatní myslící části populace."

V Německu jsme viděli dostatečný počt pokusů výše zmíněných potentátů, intelektuálně aktivních, finančně nejsilnějších, atd., o vytváření veřejného mínění. Musíme poznamenat, že toto mínění bylo sice více nebo méně veřejné, nicméně nešlo o skutečné mínění - pokud nechceme jako mínění chápat egotismus.

Skutečný vůdce vychází z lidu a reprezentuje lid. Vytváří mínění širokých mas. To je jeho skutečnost, zdroj jeho moci. Je zosobněním veřejného mínění. S pokračováním diskuze sociálních filosofů o tomto pojmu souhlasit nemohu. Diskuzi o nutnosti těchto debat považuji za neužitečnou, ve skutečnosti je zbytečná. Pro lidi, kteří veřejné mínění povedou dnes i zítra, byla otázka odpovězena. Směr určila nutnost, konečným cílem jsou lidé. Veřejné mínění už nikdy nesmí mást více nebo méně hlasité názory klik lidí, o které se veřejnost, lid, nezajímá.

Jako veřejné mínění chápu názory přispívající udržování a rozvoji národa, názory, které přímo zajímají většinu lidí, o něž může být přesvědčováním probuzen zájem.

Veřejné mínění tedy nesmí být nejisté, musí mít jasno jak co do materiálních záležitostí, tak ve věci idejí. Jestliže tomu tak není, například v průběhu liberálních období, je důsledkem sektářský názorový zmatek různých sociálních tříd a skupin, jenž vede do propasti, z niž jsme německý lid vyvedli tím, že jsme mu vnukli revoluční ideu, jež se pomocí propagandy stala veřejným míněním.

Nastal okamžik, v němž musíme rozlišit mezi často špatně chápanými slovy propaganda a reklama. Jsou někdy záměrně směšována.

Odborníci na reklamu, historici, vědci, jak experti, tak laici se pokoušeli rozlišit mezi propagandistou a reklamním agentem pomocí delších nebo kratších definic. Ve skutečnosti nikdo z nich neuspěl. Možným důvodem je, že se diskuze nezúčastnil žádný propagandista. V průběhu posledních čtrnácti let měli profesionální propagandisté na teoretické debaty málo času. Před touto dobou se o propagandistické aktivitě v Německu dá mluvit jen stěží.

Nyní, kdy nacionálně socialistický světový názor získal moc a existuje ministerstvo propagandy, nelze tyto teoretické otázky ani ignorovat, ani ponechat nejasné.

Nacionálně socialistické hnutí vyškolilo v průběhu roků jistou skupinu lidí k tomu, aby z nich byli propagandisté. Naši organizaci si již bez nich nelze představit. Jak organizace, tak propagandisté tvoří ve státě jednotný celek, jenž má cíl, který měl vždy: Vše pro Německo.

Neslouží žádné zájmové skupině. Jsou tu proto, aby vyjadřovali vůli lidu a jeho světový názor, ten názor, jenž lidem dokázal, že je pravdivý a dobrý. Jsou tu proto, aby jej v masách šířili pro dobro lidí. Propagandisté pomáhají vytvářet i provádět vládní politiku, sdílejí za ni odpovědnost.

Politika není nutné zlo, ani není jedním z mnoha faktorů, které jsou nutné pro lidskou existenci. Politika je pro lidi základní faktor. Zdravá politika šíří sílu a pokrok do všech větví společnosti a jejích věd. I nejlepší ekonomika selhává pod špatnou politikou.

Politika je primární faktor

Úspěšná, daleko vidící politika vyžaduje silnou ideu. Všechny úspěšné ideje jsou vázány na zákony existence, ale jejich jedinečnost spočívá ve skutečnosti, že se vztahu na "všechny", nikoli jen na "některé".

Světové názory sestupují do hlubin humanity. Jejich vliv je především spirituální, niterný.

Argumentovat tím, že každá politická idea má vlastnosti světového názoru, nutné není.

Svůj světový názor jsme vytvořili po dlouhém zápase. Nyní s námi musí počítat každý, bez ohledu na to, zda nás má rad nebo nerad. Idea se stala skutečností a tuto skutečnost není možné ani oddiskutovat, ani ignorovat. Politik je mužem, jenž vyhlašuje tento svět.

Světový názor, tato politika, se týká všeho. Propaganda je proto politická linie, politická výchova, politická reklama a také politický tlak pro dobro lidí.

Propagandista je proto autorizovaný reprezentant politického světového názoru nebo spirituálně-religiózní ideje.

Reklama nabízí něco fyzického za něco specifického. Slouží ekonomii, vymezeným oblastem, cílům a úkolům. Chválí zboží.

Propaganda šíří ideu. Slouží jen politice.

Propaganda i reklama mají společnou organizovanou množinu metod - často rozmanitých - které "vyústí v přijetí nebo naplnění potřeb, které předkládají." Jak propaganda, tak reklama užívají agitátory, i když tento pojem v dostal v poslední době výrazně politický význam. Užít popsaný rozdíl k pokusu o hodnotový úsudek by bylo mylné.

Někteří propagandisté byli nebo by mohli být dobrými reklamními agenty - opačnou možnost jsme viděli jen velmi vzácně. O to však nejde! Reklamní agent je známý úkaz, má dlouhou tradici. Propagandista by se tudíž měl rovněž stát známým pojmem. Musí vytvořit něco známého - tradici!

Jako každý jiný Němec je i propagandista dělníkem jenž staví, jenž se utváří, jenž ví. Má však ještě větší odpovědnost: musí tvořit víc, s větším fanatismem, neboť je politickým vojákem.

Nuže: kupředu s propagandou!

Máme zato, že tento popis povahy manipulující politické propagandy je obecný, v čase i prostoru přesahuje rámec nacistického Německa. Spatřujeme v něm druh mimořádně účinného destruktivního komplexního memu popisujícího technologii manipulace velkým počtem lidí tím, že se jim na citovém základě vytvoří arbitrární svět, za který rádi obětují nejen sebe, ale i své děti (viz Základní pojmy memetiky).

Logické klamy

Vědomé i nevědomé logické klamy bývají jádrem všech podob propagandy. V dějinách myšlení mají vědomé logické klamy dlouhou tradici. Ve starém Řecku byla eristika původně chápána jako umění sporu. Vznikla společně s rétorikou.^{[P8 ]}Eristika se však brzo vyvinula na postupy, jimiž se zdánlivě dal vyvrátit nebo dokázat jakýkoli výrok.

Lze předpokládat, že (neformální) logické klamy užívané propagandou, bývají spíše vědomé než nevědomé. V tom případě propaganda častěji užívá sofismata, než paralogismy, jak se někdy označují nevědomá porušení logických pravidel. Jak pojmenování, tak počet logických klamů se v odborné literatuře liší. Některé "klasické" klamy mají latinský název. Mnohé druhy logických klamů si jsou vzájemně blízké, podobně jako si jsou blízké nástroje propagandy. Jejich třídění je, podobně jako v případě nástrojů propagandy, obtížné (Engel a Morris, 1986; Ess, 1987; Angels a Angeles, 1992; Copi a Cohen 1998; Hurley, 1999). Některé snadno dostupné prameny, možná z tohoto důvodu, logické klamy řadí pouze abecedně^[P9]. Jiné sestavují prostý, obvykle neúplný výčet.^[P10]

Příkladem jednoduchého třídění logických klamů často užívaných propagandou jsou tři kategorie (Angels a Angeles, 1992):

1 Klamy založené na manipulaci skutečností (fakty). Propaganda užívá faktoidy, tedy něco, co se faktům podobá, ale není tím. Užitá fakta nejsou dostatečným důvodem ani důkazem pro předkládané závěry. Do této kategorie je možné zařadit i klamy založené na irelevanci. Tyto klamy užívají ke zdůvodnění svých závěrů výroky, jevy nebo skutečnosti, které k nim nemají vztah, nejsou tedy věcné, neboli relevantní.

2 Jazykové klamy založené na dvoj- nebo víceznačnosti pojmu, případně výroku, na jejich nejasnosti.

3 Klamy založené na oslovení emocí, předsudků, loajality, osobního zájmu, strachu, pocitu viny a podobně.

V následujícím textu jsme užili jedno z možných podrobnějších třídění logických klamů.^[P10] Mírně jsme je modifikovali. Pochází z něj, podobně jako z dalšího přehledu^[P9], i část užitých příkladů.

Příkladem české klasifikace logických klamů, z níž užili část označení - chápeme je jako synonyma, jsou druhá v pořadí za naším českým označením - je kapitola V. v Základech neformální logiky (Jauris a Zastávka, 1992). Tito autoři uvádějí, že uvedené logické klamy jsou ve skutečnosti kvaziargumentace.

Jsme si vědomi, že klasifikace, kterou jsme užili, může být předmětem sporu. Připadá nám však přehledná a srozumitelná. Kromě toho je pro uživatele internetu snadno dostupná. Rádi bychom předešli nedorozumění: smyslem této části knihy je pochopení logických klamů často užívaných propagandou, nikoli rozbor jejich možných klasifikací a jednotlivých slovních označení. Přehled není vyčerpávající.

A. Klamy, které spočívají v odvádění pozornosti (Fallacies of distraction)

1. Falešné dilema, trilema, atd. (False dilemma, trilemma...)

Falešné dilema (trilema, atd). nabízí pouze dvě (tři, atd.) možnosti tam, kde je jich více. Složitý problém, jenž by se dal přirovnat ke spektru, se rozloží na dvě krajnosti, jakýkoli bod mezi nimi se vykládá jako jedna z krajností. Falešnému dilematu se také říká černobílý klam (white-black fallacy).

" Kdo nejde s námi, jde proti nám."

" Je to ateista. Z toho plyne, že to nemůže být slušný člověk."

" Je to katolík. Z toho plyne, že musí být pokrytec."

2. Argument oslovující nevědomost (Argumentum ad ignorantiam, argument from ignorance)

Z toho, že nikdo nedokázal, že je výrok mylný, se vyvozuje, že výrok platí. Nebo naopak: z toho, že nikdo nedokázal, že je výrok pravdivý, se vyvozuje, že je mylný.

"Nikdo nedokázal, že víly (duchové, čarodějnice, mimozemšťané přistávající za humny, tajemné uzdravující síly drahých kamenů, mezinárodní židovské spiknutí) neexistují, musí tedy existovat."

"Nikdo nedokázal, že víly (duchové...) existují, z čehož plyne, že neexistují".

"Existenci Boha nikdo nedokázal. Bůh tedy neexistuje."

"Nikdo nedokázal, že Bůh neexistuje. Bůh tedy existuje."

"Vědci nemohou dokázat, že existuje globální oteplování, tudíž globální oteplování neexistuje."

"Vláda USA ukryla zbytky, které byly nalezeny z několika ztroskotaných UFO, včetně těl mimozemšťanů, a to v Area 51, což je hluboce utajená základna leteckých sil USA na Jihozápadě. Vláda USA toto tvrzení označuje za falešné, nicméně nikdy nedokázala, že je skutečně falešné. Z toho plyne, že máme důvod být přesvědčeni, že uvedené tvrzení je pravdivé."

3. Šikmá plocha (Slippery slope, doslovně kluzký svah, také cesta do pekel)

Ve snaze dokázat, že je nějaké tvrzení mylné, začne se z něj vyvozovat řada dalších tvrzení, jejichž přijatelnost postupně klesá.

"Jestliže projde zákon zakazující prodej plně automatických zbraní, nebude trvat dlouho a projde zákon, který bude zakazovat prodej všech zbraní. Následovat bude omezení dalších práv a nakonec skončíme v totalitním státě. Z toho plyne, že nesmíme zakázat prodej plně automatických zbraní."

(Lobby propagující prodej střelných zbraní v USA)

"Volný trh ve zdravotnictví znamená, že pan XY stižený nesnesitelnou bolestí ledvinné koliky, by po prvních minutách dal lékaři za tišící injekci několik tisíc, následně celý svůj plat, přičemž posléze by byl ochoten na lékaře přepsat celý svůj movitý a nemovitý majetek."

(Ze současné polemiky o volném trhu v českém zdravotnictví)

"Když dnešní guru antikapitalistické mládeže u nás, ..., vyslovuje myšlenky o tom, že si nemůžeme dovolit, aby lidé bydleli podle svých představ v rodinných domcích, ale že je třeba je soustředit do sídlišť, když vážně tvrdí, že je třeba hledat systém, ve kterém nebude záležet na tom, kdo se dobře narodil, ale jaké má zásluhy, když hlásá, že je třeba, aby si lidé kupovali jen věci nezbytně nutné k životu, pak si mnozí lidé pomyslí, že na tom není nic špatného. Málokomu dojde, že důsledným splněním tohoto ... ideálu, je polpotovská společnost na hromadách lebek, orwellovský svět řízené pravdy či sociální experiment s huxleyovskou státní výrobou dětí."

(Ze současné polemiky o ekologickém myšlení)

"24.2. 1997 vědci oznámili, že se jim podařilo klonovat savce. Z toho plyne, že existuje nebo brzy bude existovat technologie, která umožní vyrábět identické kopie lidských bytostí. S ohledem na touhu po osobním přežití je jen otázkou času,kdy budou lidé ochotni zaplatit astronomické částky za svůj vlastní klon. Bude možné stvořit celé "rasy" klonů, které budou sloužit speciálním účelům, čímž se na zemi vrátí otroctví - biotechnologie zařídí, že bude "čisté" a efektivní. Vsadím se, že již existuje vládní projekt, který plánuje užití těchto klonů jako nadřazené rasy, která nás poté všechny zotročí - tak, jak to popsala Akta X. Musíme zastavit biotechnologii, která se pomátla, a to předtím, než přijdeme o svou svobodu a své lidství."

(Ze současné polemiky o klonování)

4. Sloučená otázka (Complex question)

Dva nesouvisící body se sloučí do jediného výroku. Očekává se, že oběť klamu přijme nebo odmítne oba, přičemž ve skutečnosti lze přijmout nebo zamítnout jen jeden z nich. Právníci, ať už v roli vyšetřovatelů, nebo před soudem, někdy kladou otázky tak, aby tázaného jedince obviňovala jak kladná, tak záporná odpověď.

"Měli byste podporovat domácí výuku dětí a právo dané rodičům Bohem, totiž vychovávat vlastní děti dle svého přesvědčení."

"Koukám, že hodně surfuješ v internetu. Jistě tě všechna ta pornografie, kterou tam vidíš, musí vzrušovat."

Oblíbený právnický trik, užívaný v nesčetných podobách:

"Již jste přestal bít svou ženu? Odpovězte ano nebo ne!" V položené otázce jsou skryty otázky dvě: Bijete svou ženu? Přestal jste ji bít?

Klamu sloučené otázky je blízký klam většího počtu otázek (plurium interrogationum, fallacy of many questions). Klamající položí otázku, na kterou vyžaduje jednu jednoduchou odpověď, přičemž na otázku je možné odpovědět jen větším počtem odpovědí, nebo vyžaduje souhrnné odpovědi na řadu dalších otázek, z nichž by každá měla být zodpovězena zvlášť.

5. Červený slaneček (Red herring)

Anglický pojem "red herring", doslovně červený slaneček, znamená shnilou rybu, jejíž pach odvádí pozornost. Doslovný překlad jsme ponechali, připadá nám příhodnější.

V diskuzi po přednášce:

A. "Váš výrok, že temenní lalok pravé mozkové poloviny nekontroluje mechanismus zaměřené pozornosti, je mylný..."

B. ...skáče do řeči: "... nic jste neřekl o tom, jak se činnost mozkového kmene podílí na vzniku deprese."

Mladá žena: "Miláčku, nevypadám v těch šatech tlustá?"

Její přítel: "Ten účes ti dneska sedí. A ty náušnice - krása."

Bílý Američan v Oklahomě: "Jistě, tohle kdysi bylo indiánské území. Je pravda, že se osadníci k Indiánům nechovali vždycky nejlépe, nebo že by dodržovali smlouvy, které s nimi uzavřeli. Na druhé straně je zcela jasné, že máme plné právo tady být a užívat tuhle bohatou a krásnou zem. Indiánům jsme přinesli civilizaci. Měli by nám být vděční."

Klam spočívá v tom, že se kritická argumentace ignoruje a pozornost diskutujícího protivníka i případných posluchačů se odvede jinam.

B. Klamy, které oslovují emoce a další psychologické faktory (Appeal to motives in place of support)

1. Klam, který užívá hrozbu, vyhrožování, doslovně argument hole nebo klacku (argumentum ad baculum, appeal to force)

Cíl klamu je seznámen s nepříjemnými důsledky, které vyvstanou, jakmile s výrokem nebude souhlasit.

V televizní diskuzi o homosexualitě a zákonném partnerství: "Bůh homosexualitu nenávidí. Homosexuálové skončí v sirném jezeře."

"Doporučuju ti, aby ses přizpůsobil (a)...Říkám to nerad, ale v sázce je tvé místo."

O Božích trestech: "Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl:" Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete." (Evangelium dle Lukáše, 13: 1 - 3.)

Ajatoláh Chomejní k íránským voličům před hlasováním o nové ústavě, na jejímž základě vznikl z Iránu náboženský stát v rukou církevní hierarchie: "Vaše "ANO" odevzdané pro novou iránskou ústavu, uspokojí vůli i hněv Všemocného boha."