Robota, sedláci, páni - to je jako z Jiráska, napadne člověka. A hned si taky vzpomene na soudobé námitky, že ono to za toho Rakouska nebylo tak hrozné, jak on to popisoval, a to baroko, milostivá paní, kouknou se na tu krásu a vznešenost, to by dneska nikdo nepostavil, akorát nám to nějak chátrá a těch peněz, co to bude stát...

V prvním článku na dané téma jsme se, vybídnuti ministrem kultury, podívali na část tisícileté (jak to pan Jedlička nastínil) historie vzniku majetků církve z hlediska svědka prokazatelně nezaujatého, spisova-tele Jaroslava Durycha. Abychom nemohli být podezíráni za zaujatosti jiráskovské nebo snad nějaké ještě horší, masarykovské či nejedlovské, zkusme se podívat, jak to v těch dobách vlastně vypadalo, očima svědků nejpovolanějších, soudobých kronikářů a také císařských úředníků, pověřených zjišťováním skuteč- ných podmínek života lidí v době, kdy vznikaly majetky.

"Robota," psal Kryštof Heřman hrabě z Trautmannsdorfa, opat Tepelský (1764 -- 1789), "zavdává ne- ustále příčinu k útiskům, proti nimž i nejlépe smýšlejícím dominiem nemohou být chráněni, protože úřed- níci bývají často lidé velmi špatní, nemilosrdní, vášniví nebo ziskuchtiví." Poddaní nespokojení a utlačovaní hledí všelikými prostředky sprostit se povinností přílišných. Z toho pocházejí hádky, pokuty a ony ohavné tresty tělesné, jimiž vyhnout se nedovedli ani šlechtici nejmírnější. Roboty, jež ničí všeliký cit důstojnosti lidské a jsou příčinou, že sedláci jsou pokládáni a pokládají se sami za otroky, udržují hrubost mravů, brání rozumnému hospodaření, a užitek, jejž vrchnosti mají z nich, není nijak v poměru ke ztrátám, jež ukládají sedlákům.

Zpráva komise, jíž bylo uloženo sčítání lidu v Čechách před zřízením konskripce, dokazuje, co se stalo se zemí za této správy. Obraz je srdcervoucí a není tu opravdu proč podzírat jeho pravost. -- Lidé jsou malí, protože jsou špatně živeni, špatně šaceni, protože děti jsou posílány příliš mladé na robotu a podrobovány práci přílišné. V kraji Klatovském rodiče leží na slámě, děti nahé spí na peci. Hmyz a nečistota působí nakažlivé nemoci. Ani úředníci, ani lékaři se nestarají o ně. Nařízení, jež zaručují sedláku pokojné užívání jeho hospodářství, bývají neustále porušována. Má-li dobrého koně, pán nutí ho, aby mu jej prodal. Jestliže některé z jeho dobytčat zcepení na robotě, dá se mu za náhradu herka slepá.Libovolně se rozmnožují jeho poplatky a dni pracovní..."

To jsou slova z publikace "Die volkswirtschaftlichen Zustaende Boehmens um das jahr 1770" F. Mayer, Praha 1876, in: E. Denis, Čechy po Bílé Hoře.

Ve druhé polovině osmnáctého století byly v samotných Klatovech postaveny dva barokní kostely, ve výše zmíněném kraji Klatovském pak kostel v Plánici, byly prováděny barokní přestavby kostelů v Sušici, Poleni, Švihově a jinde. V historických a cestovních publikacích se dočítáme jen jména stavitelů, o konkrétních podmínkách financování a provádění staveb a o lidech, kteří na nich pracovali, se nedozvíme téměř nic...

V českém prostředí měl selský lid od konce 19. století zastánce v České straně agrární, pozdější Švehlově Republikánské straně venkovského a malorolnického lidu. Tato strana plně reflektovala ve svém programu historickou a ekonomickou křivdu, spáchanou v minulosti na českém národě:

"Švehla sám konstatuje již od roku 1917 úplný rozchod s českým (šlechtickým a církevním, pozn.F.Ř.) velkostatkem, o němž mu Udržal, pracující ve Vídni, referuje, že mezi nimi nenašel nikoho, kdo by nám rozuměl, nikoho, kdo by alespoň projevil vůli nás chápat. Souhlasí s názorem, že český velkostatek je nám ve velké své většině koncem války cizejší nežli kdy předtím, že je naším zřejmým nepřítelem a pokud bude majitelem nejcennější půdy v českých zemích, není naděje na ozdravení našich poměrů národních ani soci- álních. Tak dochází brzo po převratu v dubnu 1919 k pozemkové reformě, kterou Švehla provádí řídě se přitom zásadou, že půda má náležeti tomu, kdo na ní pracuje."

Ant. Paleček: Ant. Švehla, selský vůdce a budovatel státu, Praha 1934

V obecních kronikách, jejichž části jsou pramenem dnešních webových stránek obcí, najdeme připomínky robotních povinností a jejich vlivu na rozvoj té které obce. Například o obci Droužkovice na Chomutovsku se dovídáme:

"Jiří Popel z Lobkovic (který získal panství v roce 1588) byl fanatickým katolíkem, považoval proto za svou povinnost potlačit na svém novém panství již pevně zakořeněné protestantství. Pozval proto do Dražkovic jezuity, daroval jim domy, kde si měli vybudovat klášter s gymnáziem, předal jim patronátní právo nad všemi kostely panství. Protestantsky zaměřeným obyvatelům Droužkovic tak nastaly zlé časy. Nejprve byla Droužkovicím vyměřena ze všech větších vesnic největší částka, kterou platily jako poplatek plynoucí na důchod jezuitům. Více přispívaly jen Březno, Jirkov a Chomutov. Dále pak do Droužkovic přišel katolický farář, kterému císař přiřkl půdu, užívanou místními sedláky." (www.drouzkovice.cz).

"S poddanstvím těsně souvisela robota. Robotou jmenována veškerá práce, kterou museli poddaní konati závazně, když přijali pozemky od vrchnosti a to ruční, pěší a tažnou.

Robota u nás nevznikla, byla zcela neznámá a dostala se k nám ve stol. 15. a 16. z Německa.

Mimo tuto robotu musili sedláci voziti dříví, konati veškeré práce, které v případě potřeby byly nevyhnutelně nutné, ale to ovšem posuzoval zase jenom úředník.

Po Bílé Hoře bylo robotováno až 150 dní (v roce) i více, jak viděti v tabulkách připojených *).

Robotovalo se po celý týden i v neděli a ve svátek. Sedláci museli dávati potah i povozy na daleké jízdy a nedostali ani stravu povinnou, aniž se jim z povinné roboty odečetlo.

Jak to vypadalo s robotou u nás, těžko přesně zjistiti, ale dle velikosti ruční roboty a potahem, jak u jed- notlivých obcí poznamenáno, měli toho sedláci také dosti a co nebylo psáno, to vymohli již úředníci karabá- čem a slovo "karabáčník" zůstane navždy památkou smutnou těchto dob."

> A.Chleborád: Popis okresu Bechyňského, poddanství a robota

*) podrobně ZDE

Aniž bychom zaujímali stanovisko k navrhovanému vyrovnání mezi státem a církvemi, měli bychom vědět, jak dotčené majetky běhen staletí vznikaly. Zvláště tehdy, je-li nám připomínána "tisíciletá historie" a jsme-li z morálního piedestalu poučováni o tom, jak by to, co bylo ukradeno, mělo být navráceno. Padni, komu padni...