"Zabývaje se studiem valdštejnské doby pro účely literární, byl jsem nucen přečísti značné kvantum valdštejnské literatury, abych nepřekročil meze objektivnosti historické, která podle mne je nutna i pro spisovatele beletristu. (...)

Císař (Ferdinand II., pozn. F.Ř.) potřeboval statků valdštejnských, aby si mohl získat a udržet armádu právě tak jako generál: penězi. Ty statky mít musil. Zaručil sice kdysi před lety nedotknutelnost vévodství frýdlantského i pro ten případ, kdyby někdo z vévodů frýdlantských se měl dopustit velezrady, ale slovo císařské jest omezeno vyšším údělem státním, který císařské slovo činí neplatným. Valdštějn tedy musil býti zničen i tělesně. Scherfenberk, Mohrwald a jiní poslové, které v posledních dnech poslal k císaři s nabídkou demise, byli zatčeni, někteří již na cestě. Ochota generálova k demisi nebyla císaři vhod. Bylo třeba zkázy. Zkáza se zdařila. Památka Valdštejnova byla během jednoho roku vyhlazena až na malé zbytky. (...)

Žádný prostředek nebyl nepřátelům Valdštejnovým dosti temný a hanebný. Po vydání klatby choval se císař ještě čtyři týdny licoměrně. Důstojníci (spiklenci Gallas, Piccolomini et consortes - pozn. F.Ř.) byli strženi v pekelný vír a císař nepoznával své vlastní hanebnosti.

Servilní duchové nabízeli ochotně, že Valdštejna zavraždí. Nejvyšším dogmatem byl důvod státní. Ve jménu důvodu státního bylo i před svědomím ospravedlnitelno všecko. Čin vrahů byl nazván heroickým, spravedlivým a bohumilým činem. Na některých obrázcích zavraždění Valdštejnova mají tři vrahové kolem hlav naznačenou svatozáři. Byla vyrobena legenda, že z těla zavražděného se vyvalil pekelný, zapáchající kouř. Jeden z vrahů chtěl mrtvolu ihned vyhodit oknem. Pak byla mrtvola vlečena po schodech a poněvadž rakev byla krátká, byly mrtvé údy zpřelámány. Sotva byla vražda známa, hlásili se lidé ze všech stran o odměnu způsobem tak nestydatým, že císař tím byl snížen na nejšpinavějšího tvora historie. (...)

Již 4. října, týden před vítězstvím Valdštejnovým u Stínavy, byl učiněn podmínečný návrh španělský na usmrcení Valdštejnovo. Před tím učinila podobný návrh již r. 1628 abatyše buchovská Kateřina ze Spauru. Otcové Lamormain a Weingartner pomáhali smiřovat císaři tento úmysl s jeho svědomím s veškerým mistrovstvím perversního pokrytectví. A císař zůstal v očích světa neposkvrněným obráncem katolické víry a spravedlivým císařem. Za duše zavražděných dal sloužit tři tisíce mší..."

Jaroslav Durych, Zrcadlo valdštejnské Rozmach, květen 1927 (přetištěno v Literárních novinách číslo 23, červen 1993)

Historické reálie viz zmíněná výstava či např. Josef Janáček, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978 a další.