Před třemi měsíci jsme se ženou šťastně založili rodinu a ačkoliv vycházíme opravdu tak akorát, nikdy by mě nenapadlo očekávat od státu, že nám bude platit výbavičku.

Ano, byty jsou drahé, ale nechápu kam autorka míří s tím, že stát zrušil novomanželské půjčky, přestože máme bohatý program hypoték a stavebních spoření. Pokud nemám na to si koupit byt, budu v nájmu ať už mám rodinu či ne. A založit rodinu s nevyřešeným bydlením je hazard jak pro samotné rodiče tak nejvíce pro děti.

Doba prostě postoupila a již není možné se v osmnácti vdát po roční známosti a nadšeně se množit s tím, že se stát o nás postará. Minulost ukázala, že takovéto rodiny byly nestabilní a nejvíce to odnesly právě děti.

Možná to zní drsně, ale rozvaha a odříkání je prostě součást založení rodiny a vyžaduje od rodičů velkou dávku zodpovědnosti, kterou nemůžeme přenášet na stát. Systém nastavených státních podpor mi přijde víceméně dostatečný, prostě jsem přestal chodit tak často do hospod, přestal jsem kouřit a do práce jezdím autobusem namísto autem.

Samozřejmě se také snažím přivydělávat pomocí brigád a podobně. Nelze být nezodpovědný a neschopný a vše svádět na stát. A argumentovat Německem s jeho ekonomikou je humorné. Až se přiblížíme k jeho úrovni (právě tím, že budeme odpovědnější a pracovitější) si můžeme dovolit štědřejší sociální politiku. Ale život na dluh a uplácení nezodpovědných a často i lenivých voličů přehnanými sociálními dávkami nevěstí nic dobrého.