Charta 77 a teorie elit

Charta 77 u nás bývá často prezentována jako bezmála ono příslovečné "svědomí národa". Skutečnost je však jako vždy poněkud prozaičtější. Většina z jejích protagonistů prostě v příhodný okamžik vystoupila proti režimu, který je vyhodil z míst, kde se profesně realizovali v 50., respektive 60. letech. Pokusím se tedy podívat na Chartu 77 ve světle klasické teorie elit, za využití jejího elementárního pojmového instrumentaria. "Elitou" se zde rozumí čistě deskriptivní termín užívaný pro skupinu osob (vždy menšina) zastávající přední postavení v životě společnosti -- politickými pracovníky počínaje a vzdělanci konče. "Kontraelita" je označení jiné skupiny (potenciálně) usilující nahradit stávající elitu. Pro Vilfreda Pareta, Gaetana Moscu a jiné představitele této teorie je pak veškerá sociální realita redukována v podstatě na cirkulaci elit, jakési "střídaní stráží". Navzdory této jednostrannosti považuji koncept elity za přínosný a neotřelý přístup k sociologickému a politologickému pochopení souvislostí vzniku Charty 77.

Základem je skutečnost, že celá jedna politická, ale právě i akademická, kulturní elita odchází (je odejita) na začátku 70. let ze svých pozic, aby se za příhodných mezinárodních podmínek zformovala o sedm let později v kontraelitu, která je vlastně elitou staronovou, protože složenou najmě z příslušníků této bývalé elity, k nimž se připojí část těch, co dosud stáli mimo. Že jejich podnik působí tímto dojmem, chartisté věděli: " ... signatáři nejsou zdaleka jen intelektuálové, ale i dělníci .., také občané, kteří nebyli postiženi represáliemi za rok 1968 a angažují se z vnitřní nezbytnosti.", upozorňovali hned v jednom ze svých prvních dokumentů z 8. 1. 1977.

"Vnitřní nezbytnost" však nebyla jedinou motivací. Drtivou většinu signatářů první vlny (242 podpisů) tvořily osoby vyhozené za svou účast na obrodném procesu a postoje v roce 1968. Muselo pro ně být velkým -- a lidsky zcela pochopitelným -- otřesem, že se najednou ocitly na samém dnu společnosti, kde logicky nechtěly zůstat. Tím spíš, že s nimi trpěla často celá rodina.

Citujme teď člověka, který Chartu 77 nepodepsal, ačkoli se pohyboval v jejím okruhu, vůbec v opozičním prostředí po celou dobu normalizace: "Vždyť devadesát procent těch lidí, kteří aktivně vystupovali proti režimu, byli bývalí reformně komunističtí funkcionáři, kteří se celí třásli, aby zase mohli být u moci a ovlivňovat život země. Jim přišel úžasně do noty Patočka a liberálně demokratická skupina, která se na něho odvolávala. Byla ale velice malá, vždyť to byl Havel, Němec, Láďa Hejdánek, .. těch lidí mohlo být deset. No a začátek toho všeho .. byl v tom, že probíhal soud s undergroundem a těm několika málo lidem z opozice se skutečně podařilo, že vynesené tresty byly na tehdejší dobu mírné. To skutečně byl velký úspěch, a na základě toho si čeští opoziční demokraté mysleli, že se jim podaří všechno. (...) dokonce jsem tehdy slyšel, že už jedna skupina měla udělanou celou vládu. Byli přesvědčení, ta skupina, že po prohlášení Charty 77, bude muset vláda podat demisi a oni že to převezmou," říká Emanuel Mandler v knize rozhovorů Vítězové? Poražení? Životopisná interview. (Vaněk, M. / Urbášek, P., I. díl, str. 480-481, zvýraznění L. K.)

Ti bývalí reformně komunističtí funkcionáři, kteří v Chartě 77 skutečně měli značnou váhu ("90%" jich ale nebylo!) -- např. vždy jednoho z trojice mluvčích, ti byli předsrpnovou elitou. A i v teorii se učí, že většinu příslušníků kontraelity tvoří "odpadlí příslušníci elity", jak ukazuje citát vybraný jako úvod k tomuto článku. Ona "liberálně demokratická skupina", jenž byla "velice malá" -- to jsou ti "nejzdatnější příslušníci masy" (sem by patřily např. osoby z křesťanského prostředí), kteří nepatří mezi někdejší elitu, ale připojí se k těm odpadlým z ní v nově vzniklé kontraelitě. A každá kontraelita jak známo už od dob Paretových chce nahradit elitu stávající. Slovy Petra Uhla: "Věděli jsme, že lidé, kteří jsou v Chartě 77, zamíří asi podle svých různých politických přesvědčení do politických stran, případně se budou podílet na struktuře státu." (A2 kulturní týdeník, č. 1/2007, zvýraznění L. K.). To se také stalo. Všichni ti vyhození a bývalí se vrací na svá místa -- do politiky, na katedry, do redakcí. Usilovalo se o to nejspíš už v tom roce 1977, ale povedlo se to plně až o dvanáct let později za změněné mezinárodní situace. Tato (staro)nová elita nám vládne dodnes, pokud nebyla vytlačena normalizační elitou pragmatiků, k čemuž většinou došlo.

Co se zdá podporovat uvedená tvrzení

Jak je vidět z předchozího, o těchto (postranních) mocenských zájmech (a ty zajímají politologa nejvíce) hovoří Mandler zcela otevřeně. Ostatně není sám. Poslechněme si, co říká jeho známý, chartista a politolog Bohumil Doležal: "Já jsem sice podepsal Chartu, ale záhy se mi začalo zdát, že to prostě není správná cesta, z toho důvodu, že jaksi se ukázalo, že ty politické ambice, které za vznikem Charty stály jsou nenaplnitelné, těm lidem nezbylo nic jiného potom než couvnout do jakési obecné obhajoby lidských práv, která měla probíhat čistě v morální rovině a s politikou neměla mít nic společného.", zaznělo v prvním díle pořadu Labyrintem revoluce odvysílaném na ČT 2, dne 6. 11. 2006.

Jak známo, bývalí prominentní, později vyhození komunisté se ke konci osmdesátých let ustanovili jako tzv. Obroda. Přes své kanály se Obroda mj. snažila uhrabat cestu zpět pro Alexandra Dubčeka. Neuvěřitelně se tím potvrzují následující slova historika-chartisty Jana Tesaře: "Vaše dnešní politická pozice je, jak se zdá, založena na přesvědčení, že Váš směr se přece jen dohodne s reprezentací dnes vládnoucí, a že budete přijati zpět do strany a do vedení státu". Slova z roku 1977 (!), slova z otevřeného dopisu (!) adresovaného prvnímu mluvčímu Charty 77 Jiřímu Hájkovi, bývalému vysoce postavenému komunistovi, později členu Obrody a ještě později (po sametové revoluci) poradci -- Alexandra Dubčeka. Podívejme se ještě, co říká o Jiřím Hájkovi a jemu podobných historik dnešní generace Petr Blažek: ".. Jedním z důvodů, proč se dlouholetí vysocí straničtí představitelé v naprosté většině nezapojili v tomto období (na počátku 70. let -- doplněno L.K.) aktivně do opozičního hnutí byly .. naděje, že se situace .. změní v jejich prospěch .. Ve druhé čtvrtině sedmdesátých let již bylo .. zřejmé, že případný návrat vyloučených straníků na výsluní nepřichází v úvahu." ("Člen-korespondent ČSAV Jiří Hájek", In.: Věda v Československu v období normalizace (1970-1975), str. 448, zvýraznění L. K.).

To, že vyhození komunisté mohli kalkulovat s možností jakéhosi "usmíření", že zkrátka nechtěli definitivně "spálit mosty", tomu by přece nasvědčovala i dikce samotného Prohlášení Charty 77, které snad až úzkostlivě deklaruje svoji "apolitičnost", respektive svůj přísně legalistický charakter.

Ještě jednu indicii: na nedávno proběhlé Mezinárodní vědecké konferenci k 30. výročí Charty 77 (Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 21.-23. 3. 2007) byla představena informační nástěnka, kde mj. stálo: "Zvláštní skupinu signatářů představují osoby, které se rozhodly, že svůj podpis prozatím nezveřejní. (...) Podle vyšetřovacího spisu se na počátku ledna 1977 jednalo minimálně o 12 lidí, především z exkomunistického prostředí. (Václav Havel ovšem později uvedl 20-30 osob, Petr Uhl dokonce 40)". Nabízí se otázka, proč by "především osoby z exkomunistického prostředí" otálely se zveřejněním svých podpisů pod Chartou 77? Ne-li proto, že nevěděly, jestli si tím "nezazdí" případný návrat do Strany, jestli si nezhorší pozici před takovým vyjednáváním!? Jestliže šlo o zhruba dvanáct až dvacet lidí, tak to je přece obvyklý počet členů vlády. Vlády, o které mluvil Emanuel Mandler!?

Elita a ti druzí

Dosud byla řeč jen o (kontra)elitách. Většina lidí však elitou není a nebude. Teorie tak přichází s dalším důležitým pojmem -- pojmem masy. Vztah mezi elitou a kontraelitou jsme již nastínili. Jaké je tedy postavení masy? Masa je na tom nejhůře, je manipulována jak elitou, tak kontraelitou. A to jak podle teorie, v praxi ještě víc. Manipulace komunistů snad netřeba dokazovat. Že je král nahý, viděl opravdu každý, ale ne každý byl ochoten vidět to veřejně. Manipulace kontraelity nejsou tak zjevné, nejsou ani tak kolosální, ale přesto jsou. Spočívají už v tom, že se dodnes zastírají tyto politické důvody vzniku Charty 77, že se málo připomíná, že podobnou filosofii a taktiku jako Charta 77 měla řada předchozích iniciativ (zejména Machovcova Společnost pro lidská práva, ale i evangelická Nová orientace, známý manifest Deset bodů aj.), že se jen postupně připouští, že Charta 77 či spíše jednotliví chartisté byli různými cestami finančně podporováni ze zahraničí, že řada z nich tvrdila ještě v listopadu 1989, že nechtějí zničit socialismus (možná byli tak naivní -- bohužel i to je možné), že zde nebude nezaměstnanost apod. Domnívám se zkrátka, že jako jsme zavrhli elitu komunistickou, tak jsme velmi brzy vystřízlivěli i z kontraelit disidentských, respektive elit polistopadových. Ale to je na jinou debatu.

Závěr

Většina v textu předestřených otázek jistě není nijak nová. Po svém na ně odpověděla už před deseti lety Petruška Šustrová, když do sborníku Charta 77 očima současníků napsala o exkomunistech následující: "Nebylo by však správné redukovat jejich úsilí v rámci Charty 77 na snahu dostat se zpět do mocenského aparátu či na ztracené posty -- o většině z nich to rozhodně neplatí." (str. 178) Ani já nechci, aby můj článek -- lépe diskusní příspěvek -- vyzněl tak, že chartisté chtěli jenom moc, někdejší pozice a vliv. Pouze chci, aby se i tento faktor bez emocí zvážil. A to při plném vědomí toho, že Charta 77 byla velmi různorodé společenství a že co (eventuelně) platí pro exkomunisty (jejich část), neplatí například pro underground a naopak. Ale -- když už jsme u toho undergroundu, jak označoval své pravicovější kolegy z Charty 77 svérázný levicový filozof a básník Egon Bondy? Jako "stínový establishment" ...

Ve zkrácené verzi vyšlo v revue PROSTOR č. 75/2007