Nebojte se. Nechci se bavit o vztahu českých komunistů k terorismu a hrozbám, které terorismus přináší. Už vůbec nepřipadá v úvahu, že bych pod drobnohledem zaměřoval jejich postoj k americkému radaru a jeho možnému umístění do Čech. Ani obecný antiamerikanismus, jehož apoštoly čeští komunistické bezpochyby jsou, nemíním rozpitvávat. On je totiž zanesen tak trochu do nálady všech evropských levičáků, těch krajních dvojnásob. Jde o něco jiného. Jak si dnes komunistické myšlenky stojí na našem politickém trhu? Jsou lákavé? A pro koho? Máme se jimi vůbec zabývat? Nepředstavují vážné nebezpečí? A nebylo by rozumné je zákonem potírat?

Ideologové, které komunistické hnutí (podobně jako ostatně každý světonázorový proud v politické kultuře) má, s oblibou upozorňují, že krystalicky čistý komunismus podle nejpřísnějších kritérií nikdy svět neformoval, proto není zatížen zločinnou minulostí a jeho pověst nezasluhuje očernění o nic víc než kterákoli jiná politická doktrína.

Skutečnost, jak to zpravidla bývá, protiřečí formám, kterými je k ní vzhlíženo. Každá ideologie, každý směr, který se promítá do veřejné rozpravy, je vždy na prvním místě přijímán skrze svou minulost, skrze svůj dosavadní kredit, jenž řadový účastník veřejného dění (myšleno občan bez formálního titulu moci, bez funkce a převratnějšího vlivu na řízení společnosti) ztotožňuje s praktickými projevy mimo dosah teoretického základu. Jednoduše: pro konzervativce, socialisty, liberály, zelené,...i komunisty není podstatné, co říkají a píší jako to, co v reálu dělají. Otřepaná věta z historizujících braků praví, že lidé se nepoměřují svými slovy, ale činy.

Platnost to má rovněž pro politické strany. Zkusme si vzpomenout na poslední volby (ať už komunální, senátní, do poslanecké sněmovny nebo jakékoli jiné). Vybírali jsme příslušné subjekty a jejich kandidáty do obálek dle jejich slibů spíše než na základě toho, kým vším byli a jak se dříve stavěli na různých místech ke svým závazkům? Ne. Při výběru ve volební soutěži nás ponejprv zajímá u každého z aspirantů to prosazené namísto zamýšleného. Ideálně se mají ty strany, které vstupují do klání s ostatními s tzv. čistým štítem. Jde převážně o organizace s menším počtem členů, pro něž je doposud účast na mocenském působení předmětem vzdálené abstrakce. Vězí za nimi sice nulová práce, na druhou stranu se nemusejí obávat temnoty odkazu z časů dřívějška, a patří jim tudíž sličná mediální nálepka nevyužitých alternativ. V tom tkví převážně úspěch zelených v loňských volbách.

Zároveň jsme narazili na kámen úrazu kauzy komunismu. Není výjimečným zážitkem setkat se s názorem, že komunismus v sobě zahrnuje jisté humanistické prvky. Co je však hodno zápisu do Guinessovo knihy rekordů je "neodpálkování" takového názoru poukazem na excesy, které jménem komunismu byly (a v některých případech stále jsou) vykonávány. Roztomilé je zaklínat se snem o sociální spravedlnosti. Ubohé a budící pochybnost k tomu, když se můžete vykázat jen závratnými ciframi mrtvých a všeobecným marasmem.

Proto neobávejme se rudé hrozby. Komunisté z českých luhů a hájů se v politice naučili lecčemu, kromě produktivního marketingu. Nereformovali se. Lpí na "starém dobrém" základu stalinských 50.let (ve světlejších chvílích neostalinské normalizace) v duchu neuhaslé ochoty podbízet se zavedeným regresivním kádrům. Coby automatický bonus chtějí oslovit nové voliče frustrované aktuálními poměry ve státě. Je problémem několika příštích volebních období, kdy se zcela odcizí obojím. První v nich ztratí vidinu návratu "starých dobrých" časů, druzí si je nepřestanou spojovat s předlistopadovou ochlokracií (vládou lůzy), která je za dnešní nedostatky ve vedení státu odpovědna.

Aby poslední hvězda extrémní levice na českém politickém nebi nepřestala zářit, musí si komunisté vybrat. Buď staré stranické struktury, důchodcovské voličstvo a pravidelná setkání u hrobu Klementa Gottwalda. Nebo nová tvář, tvář strany moderní, otevřené, bez nekonečných "strejcovských žvástů" na sjezdech, se zjevným zájmem oslovit spíše mladé, k revoltě tak či onak inklinující voliče, s veřejným odsouzením vlastní minulosti a na půdorysu alternativně vyhlížející levice.

S Vojtěchem Filipem v čele se pomyslná bárka českého komunismu naklání. Paroubkův přístup a sebevědomá nadřazenost ČSSD v levé části politického spektra komunistům odebírá stoupence, ne zřídka i z jádra skalní přízně. Již nyní jsou považováni v obecném povědomí za přívěsek Lidového domu. Vyklízí pozice. Ne jako mučedníci ostrakizovaní zákonem o zákazu propagace svého myšlení. Ale jako diletanti neschopní vnitřní reformy, přeměny mediálního obrazu a s leadershipem vynucujícím jen posměch, nikoli respekt a inspiraci.

Autor je středoškolský student.