Se zájmem jsem si poslechl dobře natočený snímek, v němž cestovatel upřímně nabídl posluchačům pohled do svého soukromí a odkryl přesně ony nálezy a ztráty, jimiž byly jeho životní koníček a poslání naplněny. Poznávání cizích krajů, jiných kultur, odlišných lidí, ale také rozpad manželství a komplikovaný vztah se synem.

Zmínil poutavě fakta svého života, aby si posluchač sám utvořil představu, nehledal důvody, neobviňoval, avšak i přes jeho životní vitalitu a neskrývaný optimismus, byla kdesi v pozadí mezi slovy cítit jistá hořkost stárnoucího člověka. Cosi důležitého uteklo a jak nepřímo přiznává, především vztah s dospělým synem, s nímž se vidí minimálně.

V tomto jsou si jejich životy podobné, jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu. Zdá se, že ostřílený poutník Miroslav Zikmund, riskující v neznámých krajích i život si nedopřál prozření, jež by ho skrze přijetí ztrát zbavilo jeho hořkosti, ale skryl ji za slogan, který v pořadu s důrazem vyřknul : "Život je přesný součet náhod".

Je to fráze, neboť tvrzení obsahuje pouze individuální interpretaci, ale nenabízí žádné obecné vyústění. Aby to bylo možné, museli bychom vědět, co je ona náhoda, jež určuje náš osud. V případě Miroslava Zikmunda, stejně tak jako v životech jiných lidí, byla ale náhoda - ona příčina - projevem dobrovolné vůle, jež v sobě vždy nese logicky riziko zisků a ztrát.

Usuzuji proto, že všechno v životě, co člověk žije a odžije, je přímým důsledkem volby, jež je projevem a ziskem lidské svobody. Proto každé rozhodnutí, každý krok který uděláme podmiňuje a rozhoduje o mnoha dalších souvislostech našeho života, jež na sebe váží další a další souvislosti, jejichž kontrola se naší vůli postupně vymkne a jako nepochopeny se stanou onou náhodou.

Náhoda je pak onou abstrakcí a vinou, na kterou lidé přesunou svoji odpovědnost ve chvíli, kdy se její důsledky vrátí ke svému původnímu zdroji, totiž k člověku, který jim svoji volbou umožnil, aby se staly. Domnívám se proto, že je nesmírně důležitá správnost volby, přesnost rozhodnutí, jež by lidé měli dělat vždy v souladu se svým vnitřním přesvědčením.

Hlas svého srdce jistě vyslyšel i Miroslav Zikmund, když daleko od své rodiny s nadšením překračoval hranice světa. Ano, má krásné vzpomínky, kilogramy záznamů, kilometry filmů, ale cosi také nemá a i s tím tento svět, svět jiný, než kdysi poznával, také opustí. Nepochybuji o tom, že tohle všechno ví, vždyť každý z nás něco máme a něco už nikdy mít nebudeme.