Nikoliv ovšem respektovat to, co bulvár produkuje. Je nutné respektovat skutečnost, že bulvár, aniž by to bylo jeho primárním cílem, může ovlivňovat veřejné mínění i v záležitostech, které mohou mít celospolečenský význam a umět na základě tohoto vědomí eliminovat takové pokusy nebo mimovolné děje. Jedině tak je možné se s bulvárem "sžít", stejně jako s mnoha jinými civilizačními fenomény, které se zjevují tím, jak se společnost mění (třeba obezita). Pokud ale někdo jedná tak, že na jednu stranu bulvár kritizuje a na stranu druhou legitimizuje právě tu naprosto nelegitimní část existence bulváru (jeho produkci), je to jistě závažnější než to nejubožejší, co dokáže bulvár zplodit.

Nedávno uvedla Česká televize v rámci cyklu Ta naše povaha česká dokument Zákon bulváru, jehož ambicí je podle popisku na webu "podívat se bulváru alespoň trochu na zoubek".

Zároveň se zde bezostyšně uvádí, že autor získal pro tento dokument "některé z obětí bulvárních novin" . Dokument jsem viděl, a pokud byl v něčem přínosný, pak určitě ve zlepšení mediálního obrazu všech, kteří se rozhodli vypovídat. Není možné hodnotit individuální "mediální příběhy" těchto dělníků showbussinesu. Je ale možné konstatovat, že dokument byl ve své výpovědi deformován na zjednodušené schéma "zlého" bulváru a "bezbranné" oběti.

I přesto, že v rámci dokumentu padla zmínka o tom, že mediální hra je často iniciována ze strany tzv. "oběti" (zejména v okamžicích, kdy je nutné podpořit marketing nějakého produktu, který je s tímto člověkem prodáván), celkový dojem zastíral skutečnost, že bulvár a jeho "oběti" nejsou vzájemnými protipóly, ale že naopak koexistují v jakémsi zvláštním vztahu, který není založen na podružných událostech jednotlivců, někdy této společné závislosti využívajících, někdy naopak podléhajících, nýbrž závisí na nezvratitelných psychosociálních zákonech. Velmi zjednodušeně: přitažlivost, s jakou sláva přitahuje dav k modlám, může být zvýšena jedině jejich klácením. Tento fakt v dokumentu naprosto chyběl a jeho výpověď proto byla zavádějící, zjednodušující a evidentně nepravdivá, vedoucí k povrchním a zcestným závěrům.

Legitimizace skutečnosti, že bulvár je vnitřně pevně zakořeněnou součástí života společnosti se nezdařila. Na to je třeba skutečného vhledu do problému. Zato legitimizaci toho, co bulvární žurnalistika společnosti předkládá, zvládá ČT bravurně. V "zábavném" pořadu ČT 168 hodin se objevila reportáž o tom, že premiér jezdí v autě. Skutečně, nic víc tato reportáž nepřinesla než to, že premiér jezdí v autě. Senzaci měla vzbudit skutečnost, že auto nepatří premiérovi, ale jeho přítelkyni, která jej koupila od přítelkyně premiérova poradce. Podezření na něco nekalého mělo spočívat v tom, že k této obchodní transakci došlo prostřednictvím autobazaru, který auto nejprve koupil a posléze prodal.

Majetkovými poměry politiků by se měla média jistě zabývat nanejvýš pozorně, jenže problém spočívá v tom, do jaké míry jsou schopna tyto poměry věrohodně rozkrývat. Jak dokazují případy Stanislava Grosse nebo Jiřího Čunka (bez ohledu na jejich skutečné majetkové poměry), média jsou schopna papouškovat v podstatě cokoliv, co je jim podstrčeno, aniž by dokázala proniknout za oponu hry, která je s nimi hrána. Co ČT v reportáži o tom, že premiér jezdí v autě, snesla jako důkazní materiál, to přece vůbec nestačí k tomu, aby mohlo seriozní médium takovou reportáž uveřejnit. Premiér jezdí v drahém autě.

To není nic podivného. Auto patří jeho přítelkyni. Nic podivného. Auto koupila od společné známé. To je v našem právním systému možné a eticky neutrální, pokud tato koupě nebyla úplatkem (ČT nic takového netvrdí). Koupě proběhla přes prostředníka. To je v našem právním systému možné a eticky neutrální, pokud se za tímto způsobem obchodu neskrývá něco protizákonného, např. daňový únik (ČT nic takového netvrdí). Z celé reportáže by si tedy divák odnesl pouze to, že ví, v jakém autě jezdí premiér. A protože v ČT vědí, že to je pro diváka (který je zvyklý na kalibr bulváru) dost málo, je nutné nějakým způsobem vyvolat podezření. Proto se během reportáže, jen tak mimochodem, mihne záběr na stránku bulvárního deníku, ze kterého hňupsky křičí otázka "Kde na to vzala?".

Tuto otázku by samozřejmě mohla položit sama ČT, kdyby měla dostatek důkazů k tomu, že majetkové poměry nemohly dovolit přítelkyni premiéra, aby si koupila drahé auto (v souvislosti s případnou kompenzací). Jenže protože k pokládání takové otázky nemá pravděpodobně ČT dostatečný a prokazatelný důvod, volí cestu, která je ze všech nejméně šťastná. Podle si bere na pomoc to, co jinde s naivně moralistním zápalem kritizuje, tedy bulvár.

Odsuzovat bulvár je vcelku jednoduché. Jeho praktiky kolidují s etickými principy, které jsou považovány za součást svobody jednotlivce. V takto okleštěném kontextu je pak vcelku jednoduché vybrat si toto téma a ztvárnit ho s jednoznačným etickým odsudkem, ačkoliv jeho mnohavrstevnost něco takového nepřipouští. To se dá pochopit, pokus rozkrýt široké souvislosti tohoto tématu se z nějakého důvodu nepodařilo. Využívat bulváru a zakrývat tím vlastní nedostatky ale ukazuje na pokrytectví, které je daleko horší než bulvár samotný. Na rozdíl od něj jde jen nesnadno demaskovat.