Začnu s informacemi ze včerejšího vydání Spiegelu online. Podle něho se nejen pokusil ordinariát řezenského biskupa Gerharda Müllera ututlat pohlavní zneužívání dětí kněžími vyplácením peněz, ale zároveň dal pak možnost těmto kněžím-pachatelům trestných činů, aby pracovali v církvi dále s dětmi, což také zřejmě znovu využili k dalšímu pohlavnímu zneužívání chlapců. Není to zatím právoplatně dokázáno, ale vyloučené to není.

Mně ale stačila už jen ta možnost, abych měl nadále potíže s porozuměním katolické církvi.

A divte se nebo ne, tím jsem u Čulíka a u jeho připomínky o pokrytectví týkajícím se ramadánu. Chci při tom upozornit na to, že jednání věřících vlastně nemůžeme připisovat k tíži víry, protože posuzování víry musí být alespoň potud odděleno od jednání věřících, pokud oni prostě nedělají, co jim víra ustanovuje.

Jednání oněch muslimů, které zná Čulík, a jednání Müllera v Řeznu tedy nejsou měřítkem víry samotné , s čímž by asi Čulík souhlasil, ale měřítkem jednání jednotlivých věřících, a v Müllerově případě ovšem také katolické církve, protože on není jen hříšným věřícím, ale je to i biskup a tím vysoký představitel téhle organizace .

Cílem této poznámky není ale jen poukázat na odpovědnost církevních hodnostářů, za to co sami dělají a co žádají od věřících, ale také na to, co se požaduje v základech jejich víry.

A tím jsem u Wagnera a u desatera a u těch přikázání, ve kterých je řeč o bližním a o tom, co mu patří a o co se nemá ani žádat. Tušíte, co mám na mysli? Je to úplně jednoduché, alespoň v těch textech, které znám v těch jazycích, v kterých se umím nějak vyjádřit. Vůbec se tam nemluví o nikom odlišném. Proto klidně takový žid nebo křesťan může klidně žádat o dům toho, který není z jeho komunity.

A už vůbec žádný problém neexistoval na příklad pro křesťanské rytíře, kteří se zmocňovali podle nich neprovdaných žen, protože ty ženy přece nebyly provdané podle křesťanského rituálu...

Nechám toho už pro dnešek. Nechce se mi psát víc o pravdivosti či nepravdivosti bible nebo o postavení žen ve společnosti. Chtěl bych ale ještě jednou poukázat na to, že myšlenka, že pokrytectví našich sousedů není velký problém, byla opravena jen na první pohled. Ano, musíme si dělat starosti ohledně pokrytectví šéfů nejrůznějších organizací, ale neměli bychom zapomínat, že oni mají moc jen potud, pokud jim to lidé tolerují. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Smradlavá ryba ovšem není tím hlavním problémem: skuečný problém nastává teprve tehdy, když lidé ty smradlavé ryby radostně pojídají...