Především je asi vhodné připomenout, že před 1. světovou válkou byly ve Střední Evropě jen DVA státy, a oba byly navenek monarchiemi ("císařstvími"). Většina států tehdejší Evropy byla rovněž monarchiemi, navíc často vzájemně propojenými rodinnými svazky; takže dokonce pokrevně byly propojeny panovnické rody Anglie také s Německem. Když nakonec vypukla koncem léta 1914 válka, mělo se za to, že to bude válka časově krátká. Už proto, že půjde jen o "lekci Srbsku". A také proto, že v porovnání vůči válkám 19. století měly teď armády nesrovnatelně ničivější vojenské vybavení. Stačí tu uvést palebnou sílu děl nebo kulometů. Německo tehdy svou průmyslovou produkcí předčilo již Velkou Británii. Ve Francii generace dědů měla ještě v paměti trauma francouzské porážky u Sedanu z roku 1870 od tehdejšího Pruska.

Sám Masaryk sice celý podzim roku 1914 horečně sondoval, co krizový stav touto počínající válkou navozený může přinést, ale k žádným konečným závěrům v tomto směru tehdy nedospěl. Česká politické scéna se zatím (a ještě dlouho potom) nepřipravovala vůbec na žádnou alternativu, pokud šlo o samotnou válku. Ve své "Světové revoluci" tu situaci Masaryk charakterizoval jako "politickou poušť" (vyd. z roku 1925, str. 11; další odkazy na toto vydání, Čin a Orbis, Praha). Pokud uvažoval Masaryk o svém případném odjezdu z Rakousko-Uherska, bylo mu jasné, že nemá žádný zmocňující "mandát", že by byl automaticky mluvčím nějaké politické strany či bloku osobností. Pro případnou krátkou válku byly vyhlídky na nějakou zahraniční akci ve prospěch nějaké české politiky málo perspektivní (viz str. 19). Přitom hned sám začátek války se nevyvíjel na západní frontě pro Francii příznivě. Francouzská vláda se již 2. září 1914 přestěhovala z Paříže do Bordeaux. Že celý ten válečný konflikt je třeba vnímat jako "světový", o tom Masaryk nepochyboval od samého počátku. Protože v tomto konfliktu (se střídavými úspěchy) bylo také Rusko, v části české veřejnosti byly živé -- ale nanejvýš mlhavé -- rusofilské nálady. Masaryk tento nekritický postoj k jazykově příbuznému "bratru" od počátku nesdílel. Ty "nálady" za politiku nepovažoval (str. 24). Copak nevěděl o Rusku dost, ještě předtím, než začal -- německy -- psát svůj spis "Rusko a Evropa" (2 svazky z roku 1913)?

Západní spojenci měli sice proti centrálním mocnostem vcelku bohatší hospodářský potenciál a disponovali větším počtem vojáků, ale válečné výsledky zatím byly v jejich neprospěch. Na Balkáně bylo třeba počítat s vojenským nasazením Turecka po boku Rakousko-Uherska, což nutně činilo postavení Srbska (kvůli němuž údajně válka vypukla) svízelnějším. Když Masaryk odjížděl z Prahy, vnímal to tak, že později napsal: "Nálada v Praze a [v] Čechách vůbec byla v prosinci 1914, když jsem se chystal do ciziny, stísněná. Cítila se již nejistota v odhadování Ruska a Spojenců; a cítila se jistá nejistota ve vlastních řadách..." (str. 31-32; podtrženo mnou -- M. D.).

Nelze v krátkém příspěvku líčit podrobnosti. I když byl Masarykem při příležitosti 500-letého výročí tragické smrti M. Jana Husa na jubilejní manifestaci ve Švýcarsku slavnostně vyhlášen odboj proti Rakousko-Uhersku, zdaleka nebylo ještě státoprávně nic vyhráno. I poté, co na různých bojištích vznikly československé legie, automaticky to neznamenalo, že daň krve umožní automaticky vznik nového státu ve Střední Evropě. Samozřejmě že nadmíru závažnou propagační roli v tomto směru sehrál fakt, že čs. legie v Rusku ovládly po bolševickém převratu celou transsibiřskou magistrálu (aby si takto zajistily plánovaný přesun na jiná evropská válčiště). I když prezident USA Wilson vstoupil koncem prosince 1916 aktivně do evropské politiky -- dotazem, jak má vypadat poválečné uspořádání v Evropě -- vyvolalo to kupodivu kromě perzekucí doma na české domácí půdě také nepřeslechnutelné projevy solidarity s Rakouskem (str. 150-153). I když byly koaličními spojenci nakonec oficiálně uznány čs. legie jako legální orgán Národní Rady, teprve až během roku 1918 jednotlivé západní spojenecké vlády uznávají právo "čs. národa" na samostatnost.

Wilsonových "14 bodů" z ledna 1918 ještě o nějaké státoprávní nezávislosti a teritoriálně vymezené svrchovanosti pro národy Rakousko-Uherska neuvažovalo. Tento zlom ve Wilsonově hodnocení poválečných perspektiv Rakousko-Uherska nastal až 18. října 1918. Rakousko-uherská monarchie přitom byla v té době již na pokraji sociálního a hospodářského bankrotu, takže tu válku nepřežil ani císařský majestát. Rakousko-Uhersko se rozsypalo vnitřní nesoudržností samo. Je zcela jiným příběhem, jaké pozitivní předpoklady pro relativně harmonický vznik nového státu ČSR vytvořil v zahraničí během čtyř válečných let Masaryk, spolu se svými spolupracovníky a s těmi desítkami tisíc často bezejmenných legionářů (jichž celkem bylo přes sto tisíc!).

Zvláštní kapitolou je -- možná jen prismatem jara roku 1968 nebo ledna 1993 vnímaný -- termín "československý národ". Občas lze také zaslechnout, jako kdyby "Češi" po říjnu 1918 využili příležitosti v dočasném "vakuu" k rozšíření svého teritoria. Sám Masaryk v již citované "Světové revoluci" uvádí hodnověrné svědectví, že už roku 1914 -- jako "napůl Slovák" -- uvažoval o možnosti slovenského národního sebeurčení. V politickém klimatu prvých desetiletí 20. století přitom nebylo dost "politické vůle" uvažovat o státoprávní samostatnosti pro národ, který po tisíc let nebyl na mapě Evropy. Koncept "československého" národa byl sice umělý, ale v nově vzniklém státě -- v ČSR -- automaticky pro Slováky udržoval "první místo" mezi národy státu; Němců (nikoli zrovna státotvorných!) bylo nejméně o 5 % víc než Slováků (plných 25%). Pokud by Slováci byli tehdy -- kulturně takřka zničení maďarizací! -- uvažováni samostatně, byli by bývali početně až "třetím" národem státu, na což by se také -- kromě té společně prolité krve "za svobodu" -- nemuselo zapomínat!

*) Píši "Střední" s "S", tj. v politickém, nikoli pouze v nějakém "zeměpisném" smyslu.