Schopnost mezinárodního společenství mírově přimět Írán ukončit jaderný program, popřípadě podřídit jej inspekcím, je malá. Příklad ekonomických sankcí, kdysi uvalených na Irák Sadáma Husajna ukázal, že sankce sice mohou život v zemi ztížit prostým obyvatelům, samotný nedemokratický režim však ke změně názoru nepřimějí.

Je tedy jediným možným řešením íránské jaderné krize vojenský úder? A pokud ano, jaký?

Pohlížet na Írán jako na monolit je chybné a každý čtenář si jistě uvědomuje, že i v nikoliv demokratické íránské společnosti existují různé názorové skupiny – od přísně náboženských až po světské, Západem se inspirující, subkultury.

Různé pohledy však existují i ve vedení země. Existují dva základní mocenské bloky, které spolupracují, ale současně si i konkurují a soupeří o moc. Jedním blokem jsou náboženské organizace, které jsou přímo řízené duchovním vedením země, v jehož čele stojí ajatoláh Chameneí. Druhým blokem jsou Revoluční gardy, z nichž vzešel a s nimiž úzce spolupracuje prezident Ahmadinežád. Obě skupiny soupeří nejen o vliv politický, ale také ekonomický, protože náboženské nadace a podniky zřízené Revolučními gardami jsou „státy ve státě“, které ovládají značnou část hospodářského života země a mají pod kontrolou obrovské majetkové hodnoty.

Postoj íránského vedení se navenek jeví jako jednotný. Nelze však přehlédnout, že během posledního roku ajatolláh Chameneí opakovaně varoval před riskantní zahraniční politikou a nepřímo, avšak zřetelně, tak kritizoval opakované silácké výroky prezidenta Ahmadinežáda.

Duchovní vedení země nyní vyčkává a dokud Ahmadinežád neudělá zásadní chybu, nelze očekávat, že by proti němu otevřeně či skrytě vystoupilo.

V případě, že by USA zahájily proti Íránu regulérní válku, jejímž cílem by bylo nejen zničení či poškození íránských jaderných kapacit, ale také změna politického režimu v zemi, je jisté, že duchovní a politické vedení Íránu by válce čelilo jednotně. Rozpory by byly zapomenuty.

Naopak určitou naději na úspěch by měly omezené vojenské údery, zaměřené výlučně, nebo téměř výlučně na vojenská zařízení. Takové útoky by v Íránu vyvolaly pobouření tamní veřejnosti, avšak byly-li by skutečně jen omezené a byly-li by ze strany USA věrohodně vysvětleny, mohl by se hněv veřejnosti za zavlečení do války obrátit i proti politickému vedení země. V takové situaci by duchovní vůdcové země zřejmě převzali odpovědnost za vedení Islámské republiky a vliv prezidenta by významně pokles, pokud by přímo nebyl z funkce sesazen. Nové islámské vedení Íránu by pak mohlo být mnohem přístupnější mezinárodní dohodě o ukončení nebo důsledném monitorování jaderného programu, který duchovenstvo narozdíl od Revolučních gard nepovažuje za prioritu země.

Vojenský konflikt USA s Íránem je riskantní záležitost s nejistým výsledkem. Má-li však k němu dojít a má-li mít alespoň nějakou naději na úspěch, musí se jednat o vojenskou akci s jasně vytyčeným cílem, striktně omezenou co do rozsahu i délky trvání. Jen tak lze předejít rozpoutání mohutné války, která by zničila Blízký východ jak jej dnes známe.

Autor je redaktorem proizraelského serveru Eretz.cz

Související články na serveru Eretz

Írán míří 600 raketami na cíle v Izraeli ZDE