Se starými bytostmi bývají potíže. V minulosti se stavěly vejměnky a vejměnkář odkázán na milost "mladých" nemohl do ničeho hovořit, chtěl-li dostat co mu patřilo, co ve smlouvě napsáno a stvrzeno podpisy. V líbezných vískách se odehrávaly tragedie. Příběhy cynismu a krutosti lze nalézt v kronikách, v literatuře a dramatickém písemnictví. Moclikrát zneužívaný vejměnkář ukončil ubohost živobytí vlastní rukou, nedbaje biblických přikázání a doporučení -- že život si nikdo nesmí vzít, neboť si ho nedal. Dnes by z kazatelen zaznívaly hlasy pastýřů opět a denně a přesto nebylo by nám dohlédnout konců neblaze vytyčených.

V dnešních veselých časech sepisuje se smlouva, že majetek má břemeno -- tím břemenem jest babička, dědoušek, no, jakýsi modernější vejměnek pro slabé a vystavené nahodilostem mravním a citovým. Neurvalci lačnící po majetku, penězích a statcích získaných dědictvím naříkají nad neomaleností státního dohledu -- chceš dědit? Zaplať? Dědil si v roce dvakrát kvůli úmrtí -- zaplať dvakrát! Chceš dům, zaplať! Chceš peníze ze spořitelní knížky? Zaplať! Plať a plať a hlavně rychle! Státní Otesánek musí být krmen denně, jinak by zahynul. Byrokratické tetinky a strejďulkové za naše peníze vysedávají hluchá vejce a huby mají tržně prořízlé, doporučení krátká a jasná -- neotravuj, mravenče, vypadni, vystřel, nezdržuj, vykládám si pasiáns, hledám na inzerátech On a ONA...dobře je u nás doma dohlížitelům, vymahatelům, packalům a státním podrštaškům. Lidi? Co to vykládáte, lidi jsme my!

Krutost a živočišnost potomstva přivedla k černým myšlenkám vzdělance i nádeníka, vzteklouna i beránka, tichošlápka i hrdinu. Kdysi na jeden zámek obývaný uměleckými osobami dojížděla pravidelně rodina významného literáta a historika, vymetla mu šuplata, odebrala starci obnos a odjela s financemi a nezatíženým svědomím do hlavního města, aby užívala finanční prostředky starouše -- co on už potřeboval k živobytí? Snad dobrá slova, ale kde je stále hledat, prosím vás?! Pohlazení? Nebyl pohledný! Porozumění? Proboha, copak je času na zastavení a tlachání?!

Sociální zlodějna příbuzenská kvete a kvete. (Kdyby jen ona, že?!) Duchovní bída mravní táhne se od školních let do let kmetských. Nevychovatelní pazdráti, vychovají zase jen pazdráty. Otrlost lidského pokolení je neměnná -- kdo špatně vychová děti, bude uložen k ledu. Kdo zasel jedovaté bylinky, nesklidí dobrou úrodu. Bože, jak jednoduchá pravidla k úctě a úcty nikde!

Neplatí slova: věrnost je mou ctí. Ovládat starci a stařenky tyroleinu, pak bychom zaslechli ze sociálních ústavů jódlování a radostné tance konány byly by na dvorech, v halách a společenských místnostech. Zkuste se dobře dívat kolem sebe a počítejte -- kolik šťastných starých tváří uvidíte? Je-li pravdou, že štěstí je muškou jenom zlatou, potom u nás jich poletuje velmi, ale velmi poskrovnu. Neurvalost vychází ze sociální polobídy, z malé lásky, z neúcty. Věrnost je mou ctí se skoro již nenosí a neříká.

Náš penzista ve většině případů může cestovat leda prstem po mapě. Nabídky cestovních kanceláří preferují děti, jistě, dítě samo nejede, že? Kdy nalezneme na lákavých letácích nabídku: senioři, cestujte s námi, zaplatíte cestu, my to ostatní. Poznávání by nemělo končit vyšším věkem. Udržovat se v duchovní kondici z prostředků minimálních je obtížné, pravda, ale nutné. Být nechtěným kusem ve stádu je bolestné. Ponižující. Společnost nevyužívá dlouhodobě seniorských znalostí ke svoji škodě. Znalosti a zkušenosti nekoupíš, nevytrucuješ, nepokradeš.

Nakupovat zdravou výživu doporučovanou odborníky je díky malým důchodům poměrně obtížné, jo bůček, mleté, sádlo a škvarky -- to jsou naše demokratické marky! Natláskat se nezdravým a upalovat pro mastičky a prášky do lékárny a nezapomenout před cestou rozbít prasátko; vychovanější seniorská většina nezapomíná posílat pozdravné pohlednice na ministerstvo zdravotních proměn a pitevního účetnictví. Zdar ministerská chaso, jak ty to děláš, že pod sebe stále děláš, to nám prozraď! In herzlichen kamaradschaft, tvoji důchodci.

Existují státy a země, kde věkovitost nezavdává příčiny k absurdním polemikám, k vytváření tlaku na seniory, ke zpochybňování jejich zásluh a vymýšlení změn ve vyplácení penzí. Mýty o hnusné mladé generaci, usilující doslova o život starých občanů, jsou uměle pěstovány v rámci neschopnosti státně nedokonalého barbarství a neotesanosti. Dnes jako včera a předevčírem mladí lidé vyrážejí do sociálně společenského boje o uchvácení místa na slunci. Nemohou v mnoha případech věnovat čas rodičům a prarodičům. Výchova v rodinách pokulhává za standardy vyhovujícími představám o pomoci člověku v nouzi. Postrádáme zkušenost a odhodlanou lásku v posledních dnech života našich blízkých.

Mluvil jsem s desítkami seniorů majících k dispozici pouze "evropansky obrovitou" penzi, tedy seniory žijícími denně z ruky do huby. Až na výjimky by chtěli dokončit život v domech péče vedených řádovými sestrami. Proč? Nabyli přesvědčení, že duchovní rozměr je zaručen právě osobami majícími blízko ke Kristu samotnému, ačkoli dosti z nich bývalo zavilými ateisty. Kdo si nedělá starosti se stářím je obdařen neskonalou vírou v příbuzenstvo anebo pozbyl již dávno zdravého rozumu; spoléhání na Alzheimera nemusí vyjít.

Nelítostná statečnost seniorů plaší ekonomické šmíráky a zadělává na státní záduchu. Pravda, stáří je jen pro hrdiny! Hezkého ke konci samotném na málokoho čeká, přitom na startu přehlíželi jsme osoby v cílové rovince, je to ještě daleko, a kdo ví, co bude, říkali jsme si alibisticky...a ono náhle cosi je, kupodivu.

Buď pozdraveno mládí a požehnáno stáří.