12. 7. 2007
Věda a morálkaOno je to moderní, já vím. Řekne se, že evoluce způsobila to či ono, že lidé jsou svými geny předurčeni k tomu či onomu, ba že jsme vlastně jen opice, a tak se není co divit, když se podle toho chováme. To dokáže říci každý a v Britských listech to nedávno zaznělo od různých lidí. Vypadá to tak, že podle nich věda už řekla všechno, že to všechno dokáže pochopit každý a směle z něj vytvořit bulvární závěr, že např. nevěra (nebo cokoli vás napadne) je vlastně zcela přirozená věc, vynucená naší genetikou a evoluční strategií přežití. Nicméně umí-li někdo exaktně spojit DNA, čili dědičnost, se způsobem morálního chování jedince, předběhl dobu zřejmě o celá staletí a má mít po zásluze několik Nobelových cen najednou. |
Tam, kde to dokážeme trochu lépe, totiž v oblasti nemocí, se ukazuje něco, co zřejmě mnohé zmíněné mudrlanty zaskočí, byť to potvrzuje i běžná zkušenost, totiž to, že různí lidé mají různé geneticky podmíněné sklony vůči různým nemocem. Proč by -- kdybychom už připustili existenci přímého predeterminování morálky genetikou -- tomu tak nemělo být i v morálce? Jsme-li už stroje nebo zvířata, jsme rozhodně různě nastavené stroje či zvířata a nikdo z nás to nastavení předem nezná, tudíž argument typu "sorry, já jsem svině, protože prostě svině být musím", neplatí. Aby tento argument platil, je zapotřebí mít nějakou jasnou metodu, pomocí níž by dokázal daný člověk vědecky určit, že je naprogramován daným způsobem. Možná (a proč ne?) je naprogramován tak, aby v určitých bodech -- podobně jako Prigoginovy systémy "daleko od rovnováhy" (což je jedna z hlavních charakteristik živé hmoty) -- dosáhl možnosti rozhodnout se tak i tak, čili "podle svého". Možná není naprogramován vůbec! Ostatně není ani zřejmé, co by metafora "naprogramování" měla v tomto smyslu de facto znamenat. Ale co když stroje ani zvířata nejsme? O podstatě života toho víme tak málo! Když čtu nové a nové články o tom, jak to funguje uvnitř jedné buňky, točí se mi hlava a zdá se mi, že to nikdy nepůjde nijak "deterministicky" (ostatně determinismus ve fyzice padl už dávno) vysvětlit. Živé systémy jsou z pohledu fyziky a chemie příliš komplexní, příliš nerovnovážné a naprosto "neideální". Moderní buněčná a molekulární biologie neumožňuje uvažovat v jednoduchých závislostech. Pro mne osobně je míra podobnosti, kterou někdo shledává mezi lidmi a zvířaty (stroje nyní vynechám), otázkou osobní volby, na co se upře pozornost. Když vezmete vyměšování nebo také kopulaci, krevní oběh, některé primitivní sociální vazby atd., jsme jistě zvířata. Já sám však upřednostňuji u sebe i u jiných lidí jiné věci, které už u zvířat nejsou běžné, tak např. je to schopnost abstraktně myslet a tyto myšlenky vyjadřovat, rozumět jim a diskutovat o nich, kromě toho je to třeba i láska ke klasické hudbě, radost z přírodní scenérie (když jsem měl psa a chodil jsem s ním v noci na procházky, díval jsem se na hvězdy a přemýšlel nad Kantovým slavným výrokem o hvězdách a morálním zákonu, zatímco můj pes zřejmě vůbec netušil, že nad ním něco je) nebo milující úsměv. Vždy jsem cítil hlubokou nechuť k těm, kdo tvrdili, že "jsme vlastně zvířata". Pro mne je totiž to, v čem se od zvířat lišíme, to nejdůležitější. Jsme-li něčím vlastně, vidím-li něco na člověku podstatné a důležité, tak jsme rozhodně velice jiní než zvířata. Podobně lze říci, že zvířata mají mnoho podobných vlastností s kameny (tak třeba rozlehlost, hmotnost, skládají se z chemických prvků, drží tvar atd.), ale přece jen mnohé, jež je odlišují a jež u zvířat považujeme za podstatné. To není žádný předsudek, že si s opicí nepopovídám o tom, co ráno píšou v novinách, to je prostě fakt -- a mně se zdá dost důležitý. S tím věda nemá nic společného. Už před vědou je tu jakási elementární lidská zkušenost s vlastní existencí, s jazykem, s bližními, s kulturou, ona velmi široká rozmanitost prožívání, jak je tu s námi po tisíciletí, zpřítomňována uměním nebo náboženstvím. Není na ní nic absolutního ani exaktního, ale prostě tu je a není vůbec jasné, zda a proč by měla být horší než to, co říká (a potom zas odvolává) věda. To je zejména jasné těm, kdo dokáží nad vědou, ve vědě a o vědě přemýšlet tak pronikavě, jako to kdysi dokázal Arthur Eddington. Dovolím si jen jednu malou citaci v angličtině z jeho geniálních přednášek, které přednesl v dubnu a květnu 1934 na Cornell University (Sir A. Eddington: New Pathways in Science, Cambridge at the University Press 1947, page 324): "There are two factors which, it seems to me, explain the comparative success of the mathematician. In the first place the mathematician is the professional wielder of symbols; he can deal with unknown quantities and even unknown operations. Clearly he is the man to help us to sift a little knowledge from a vast unknown. But the main reason why the mathematician has beaten his rivals is that we have allowed him to dictate the terms of the competition. The fate of every theory of the universe is decided by a numerical test. Does the sum come out right? I am not sure that the mathematician understands this world of ours better than the poet and the mystic. Perhaps it is only that he is better at sums." (Eddington byl velice zajímavá osobnost, k níž bych se chtěl v Britských listech ještě vrátit. Jako kvaker a vědec, který se hluboce věnoval podstatě přírodních věd, nebyl komunistické přírodní vědě, idiotsky materialistické, milý (stejně jako Poincaré či Duhem), a proto se o něm v Česku téměř neví, přitom patřil k největším postavám fyziky dvacátého století.) PS: Ještě se mi vrací na mysl "moudrost" babičky pana Kalouse. Prý se amorální činy mohou dělat, ale ostatní je nesmí vidět. Tohle je možná chytré v džungli, ale jinak je to popření všech hodnot naší civilizace. Je to sprostý a hanebný názor. Hodnota člověka je v tom, že dokáže jít svou vlastní cestou, že dokáže ctít hodnoty pro ně samé, nezávisle na tom, kdo jej vidí nebo nevidí. Vrah zůstává vrahem, i kdyby o jeho vraždě věděl jen Bůh. A podstatné je to, zda ten či onen je vrahem, nikoli to, zda ho za vraha (jako třeba Hilsnera) pokládá okolí. Od principu páně Kalousovy babičky už není daleko k principu, že druzí to mohou vidět, ale je jim třeba vysvětlit, že je to "vlastně dobré". A to už jsme u morálky nacistů a komunistů, kteří uměli i z masakru miliónů nevinných lidí udělat správnou věc (krásně to zachycuje Viscontiho film Soumrak bohů -- ale kritika podobných názorů, jaké zastávala Kalousova babička, je známá už od starověku, krásný koncert, ukazující, kam to vede, podává Boccacciův slavný Dekameron, nebo v jiném ohledu Orwellovo 1984)./p> |