iDnes: Drážďanům hrozí kvůli mostu škrtnutí ze seznamu UNESCO ZDE

UNESCO žádá po představitelích města, aby předložili alternativní řešení. Jak ale předložit alternativu k něčemu, co je ekonomické za situace, kdy společnost nedisponuje neomezenými zdroji? Budovat tunely pod městem jen kvůli panoramatu před padesáti lety rozbombardovaného města se neúměrně prodraží jakékoliv radnici. Jak cenná je historická podoba panoramatu města? Budou za ní jezdit "kulturymilovní" snobové, kteří používají seznam UNESCO jako bedekr? Naplní městskou kasu více než občané, kterým bude dopravní okruh sloužit k lepší dopravě do práce nebo domů? Co ekologické důsledky přecpaných silnic, zatímco budou politici kličkovat před "elitními" oraganizacemi za jakou se vydává i UNESCO

Petr Kužvart: Selhávání úřednictva pod nadvládou místních politických reprezentací a komunální volby ZDE

Kdyby v době rybníkáře Krčína exisotvali ekologové a ochránci krajinného panoramatu, asi by ho ukamenovali. Změnil tvář krajiny k nepoznání, nechal vytvořit Zlatou stoku, kanály na odvod velké vody do Nežárky, zreguloval vodu v krajině. Vytvořil soustavu rybníků, která nemá v Evropě obdoby. Urbanizoval celý region tak, jak se to nepovedlo nikomu po něm. Dal práci tisícům lidí, životní příležitost stovkám tisíc dalších po několik generací. Díky němu zůstane voda v Čechách o deset let déle. A máme kapří průmysl i kulturní tradici křesťanských vánoc s rybou. Stovky hektarů krajiny se změnily, vzácné biotopy vzácných lučních trav a květin vzaly za své. Jaká škoda zaniklého. Do jižních Čech přitáhli kormoráni, aby požírali ryby.

Bez brutálního barbarství spočívajícího ve zbourání starého židovského města, ze kterého přežil pouze hřbitov a Staronová synagoga bychom dnes v Praze neměli Josefov.

Kdyby v té době existovala diktatura "osvícených" lobbistů, nic z toho bychom neměli. Nenávist k pokroku, urbanizaci, logickým řešením a lpění na absurdně zakonzervovaných tradicích je smrtelnou chorobou "civilizované" Evropy. Stáváme se skanzenem bývalých myšlenek a koncepcí, stáváme se pohřebištěm bývalé slávy velkých architektů a stavitelů. Ti všichni museli bořit, aby mohli stavět. Svět stojí na troskách starých paláců a pohřebištích ohrožených druhů zvířat a rostlin. To jen my jsme si nedokázali doposud uvědomit, že automatické pračky patří do domácnosti v historických domech stejně, jako do města patří nový most.