I starý člověk může být nepoučitelný trouba a zavilý optimista. V mém případě mě obestřela touha zůstat v obraze doby, nestati se nevěřícným penzistou, zapšklým staříkem. S penzí na úrovni Evropana si přece mohu něco dovolit! To by tak hrálo, abych naletěl poplašeným kejhalům, jak se v tomto státě schyluje k nevídanému soumraku.

Nu, krásně je na světě. Plánované technické vymoženosti urgujeme u geniálních tvůrců Tria, platíme daleko více, než jsme dosud platili, televize nefunguje, internet maximálně rychlý se změnil na ploužák v tempu raz dva tři, šou dva tři -- zkrátka reklama úspěšná, nachytaných dosti.

Se sluchátkem u ucha (nejlépe si ho je rovnou přišít, použijte nitě z dovozu) čekáte trpělivě mnoho minut na pracovníka, který vám odpomůže od poruchy. Pak se náhle ozve hlas, že máte volat kamsi znovu, protože... a protože komunikujeme asi s pracovníky firmy na úrovni ostrovních domorodců kmene Bohemikum, ptám se: vstoupili jste na náš pocuchaný trh, šlápli do naší malé domácí louže, jakpak se chováte za našimi hranicemi? Že by stejně? Pane jo, to nás v té Evropě čekají samé zajímavosti a slabší povahy chirurgické zákroky v oblasti srdce anebo ústavní péče pro choromyslné.

Když k tomu všemu zapijeme hořkost podvedeného zákazníka pivem vařeným nedouky odkudsi z dálav, pak si můžeme s klidem povědět: Bože, jak ty to děláš, že jsme pořád naivní?!