V rodině mé babičky po tatinkovi byly čtyři děti. Žili v Penze, na Volze. Rodina byla chudá, často měla na stole jen brambory a olej. Ale sousedé jim přesto záviděli. Alexejevovi žili velmi svorně a vesele, na problémy a chudobu se dívali s humorem. Mladší bratr mé babičky Gennadij Alexejev padl v roce 1944 při osvobození Varšavy. Mého bratra pojmenovali na jeho počest. Dopis z Červeného Kříže se zprávou o místě, kde byl pohřben Gennadij Alexejev, přišel několik dní po smrti babičky. Čekala na něj 58 let.

Můj otec se narodil v roce 1940 v předválečném Chabarovsku. Babičce se jen taktak dařilo zajišťovat dva kluky-dvojčata, téměř zemřeli hladem.

Můj otčím byl v sedmi letech zajat esesáci a z mogilevské vesnice jej poslali do Německa, kde jeho rodiče museli pracovat v německé rodině.

Oda dědové mého muže padli ve válce. Nikdy je neviděl.

Máme obyčejnou rodinu. V Bělorusku, kde za války zemřel téměř každý třetí člověk, jsou takových rodin statisíce.

Estonský premiér Andrus Ansip 23. dubna při proslovu v parlamentu řekl, že v hrobce na náměstí Tynismjagi, kde stál pomník Bronzového vojáka, byli pohřbeni buď "sovětští vojáci, kteří se opili a spadli pod vlastní tank", podle jiné verze "pacienti, kteří zemřeli v blízké nemocnici", podle další -- "popravení marodéři". Tato slova mi připadala jako facka pro mě osobně a pro moji rodinu. Myslím si, že jsem nebyla ani zdaleka sama.

Obzvlášť bolelo to, že tato slova řekl šéf estonské vlády. Ten Andrus Ansip, který 8. července r. 2006 při proslovu na sjedu veteránů 20. estonské dobrovolnické divize řekl, že jejich (SS-manů) boj byl "velkým činem, jehož si musíme vážit jak teď, tak i v budoucnosti".

Připouštím, že pro někoho byli estonští esesáci bojovníky za svobodu pro svou zem. Pro mne jsou oni, a také estonští policisté, členové trestních oddílů, jen bestie, které popravily tisíce nevinných Bělorusů. Nedokázala jsem pochopit, kterou Vlast osvobozovali v r. 1942 v běloruském městě Novogrudok nebo vsi Ďatlovo.

10. srpna 1942 dostala druhá rota 36. estonského policejního oddílu rozkaz zlikvidovat židovský tábor ve vsi Ďatlovo. V noci vyhnala asi tisíc a půl lidí na náměstí, položili je obličejem dolů na zem a ráno je donutili nasednout do aut, odvezli za ves a popravili. Toutéž dobou třetí četa druhé roty střílela Židy na železniční stanici Novojelňa. Padali do příkopů dlouhých kolem 60 metrů, hlubokých kolem metru a půl a širokých dva a půl metru. Tyto příkopy před popravou vykopali jiní zatčení Židé. Byli popraveni jako první.

Krátce nato byl stejným způsobem popraven asi tisíc Židů z města Novogrudok. Stříleli všechny -- staré lidi, muže, ženy s kojenci v náručí. Matky s dětmi padaly do jámy, naskrz prostřelené jednou kulkou -- po smrti se znovu staly jedním tělem. Neviděla jsem nic děsivějšího, než jsou fotografie těchto poprav -- matka, která ještě pořád objímá své dítě, ale už s ním vykračuje do věčnosti, zatímco za jejími zády se spokojení SS-ovci chlubí svými přesnými výstřely do zad ze vzdálenosti dvou kroků.

Svou vlast v Bělorusku «osvobozovali» mimo jiné lotyšští policisté a esesáci. Od této "osvoboditelské války" lidem, kteří znají novodobé dějiny Běloruska, naskakuje při slovech "Zimní kouzlo" husí kůže. "Zimní kouzlo" se říká zvláštní operaci, kterou na začátku r. 1943 provedlo 7 lotyšských oddílů, jedna lotyšská a jedna ukrajinská rota. Účelem bylo vytvořit přibližně 40 km širokou "neutrální zónu" na severu Běloruska.

"Osvoboditelé" přicházeli do běloruské vesnice, zabíjeli všechny, koho podezírali ze styků s partizány, nemocné a starší lidi. Ostatní šli pěšky do koncentračních táborů, tam byly děti oddělovány od matek. Matky vedoucí táborů posílali pracovat do Německa, děti -- do dětského koncentračního táboru "Salaspils".

V některých vesnicích vojáci naháněli obyvatele do jedné budovy, kterou pak zapalovali. Téměř všichni uhořeli zaživa a zářivé jiskry z jejich těl zmizely v nebě. Ty, kdo se pokoušeli dostat se ven oknem, policisté stříleli. Jen v Osvejské oblasti trestní oddíly za dobu "Zimního zázraku" spálily 183 vesnice, popraveno a upáleno bylo téměř 11,5 tisíc lidí (včetně 2118 dětí ve věku do 12 let), 14 175 obyvatel bylo odvezeno na nucené práce -- dospělí do Německa, děti do Salaspilského koncentračního táboru. Lotyšští esesáci se taktéž účastnili "osvobození" Běloruska.

Celkem bylo v Bělorusku za války vypáleno i s obyvateli 628 vesnic. 186 se už nikdy neobnovilo.

Stovky těchto vesnic ničili lotyšské, ukrajinské a estonské oddíly, říkaly zabíjení běloruských dětí osvoboditelskou válkou s komunisty. Dodnes se nikdo z vůdců těchto zemí neměl k tomu, aby se omluvil Bělorusům za utrpení, které "osvoboditelé" přinesli na běloruskou zem.

Co má moje rodina, moje děti, moji přátelé udělat s vědomím o "Zimním kouzlu"? Zapomenout na to pro bájnou politickou korektnost? Říct si, že uplynulo už 65 let, tedy můžu začít nazývat bestie "osvoboditeli" a stavět jim pomníky? Zavírat na to oči a klidně podávat ruku těm, kdo ničil všechno na naší zemi a dnes je na to pyšný? Moje ruka se k tomuto pozdravu nezvedne a ostatní ať se se svým svědomím vypořádají sami.

Autorka je šéfredaktorkou české redakce časopisu Rusko v globální politice