Argumenty obsažené v těchto nálezech nejsou nikterak nové. Ústavní soud zde v podstatě jen opakuje názory vyslovené ve svých předešlých rozhodnutích. Opět se setkáme s tím, že "soud musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách... Cílem takového rozhodování pak musí být ...aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků.. Že by nemělo docházet k diskriminaci i jiných osob, než vlastníků, Ústavní soud zcela zjevně nepřipouští, i když si je vědom, že jde o sociálně nepochybně citlivou záležitost, při neexistenci státem podporovaného "sociálního bydlení", která má kořeny hluboko v éře totalitního systému.. Ale právě v těchto slovech, v představě, že soudy, když ne zákon, stanoví jakékoliv nájemné "podle místních podmínek", které ovšem vytvářejí a formulují právě jen pronajímatelé svými požadavky, spočívá onen zásadní omyl Ústavního soudu. Dobře je to patrné, pokud si připomeneme rozhodnutí Nejvyššího soudu z doby první republiky (tedy nikoliv z éry "totalitního systému"), ve kterých tehdy soud stanovil, že na straně nájemníkově musí být splněna základní podmínka aby se neocitl výpovědí nebo opatřením jiného dostatečného bytu v hospodářské tísni... nájemné jest z hlediska hospodářského tísnivé, musel-li by na ně vynaložit nájemník pětinu (20%) rodinného svého důchodu , neboť tím se porušuje rovnováha v ukojení ostatních nutných životních potřeb, a to nejen hmotných, nýbrž i sociálních a kulturních... (rozhodnutí z 13.1. 1932 R I 17/32 a R I 282/31). A jindy rozhodl, že nájemné musí být nejvýše tak vysoké, aby je nájemník mohl platit vzhledem ke svým důchodům bez újmy ukojení ostatních nutných potřeb... (rozhodnutí R I 545/30).

K takovému pojetí rovnosti práv i povinností a omezení libovůle vlastníka ani za situace, kdy u nás důchodci zcela běžně vydávají až 80 % ze svých důchodů na bydlení (Martina Navrátilová v LN 26. 5. 2007: "..moje máma by jen s důchodem nemohla žít v domě, v němž bydlí dnes...ceny jsou tu opravdu vysoké a normální staří lidé by to nemohli přežít..."), a kdy považujeme za možné regulovat dokonce i ceny taxikářů, se náš Ústavní soud nikdy nedobral. Představa, že výše nájemného může a dokonce musí být bez zákonných omezení stanovena jen těmi, jejichž požadavkům Ústavní soud opakovaně vyhovuje, a nájemci, kteří takové nájemné platit nemohou, budou odkázáni na (neexistující!) "státem podporované sociální bydlení", je za současné objektivní snahy o omezení sociálních výdajů státu, zcela mimo realitu. Pokud by byla respektována a realizována, pak by byla cestou k sociální katastrofě, neboť stovky rodin by si žádné bydlení nemohly opatřit.

Našemu právu chybí hodnotové ukotvení i jiných práv, než jsou práva vlastníků. Nelze se zbavit dojmu, že někteří soudci často rozhodují podle svých politických názorů a filozofických přesvědčení se zjevnou snahou převzít roli zákonodárce, ovšem bez jeho politické odpovědnosti. Je právo závazné proto, že ho jako srozumitelné a akceptovatelné posloucháme, nebo bychom jej měli poslouchat jen proto, že je závazné?

(autor je poslancem za ČSSD a předsedou Sdružení nájemníků)