Zejména mne fascinuje otázka odpadu. Zatímco zboží má volný pohyb, odpad nikoliv. Přitom je nedílným cyklem nebo fází existence onoho zboží. Je dokonce zbožím sám o sobě. Zdá se, že někde, neznámo kde, ztrácí zboží svůj internacionální charakter a stává se národním problémem. Žijeme v zemi, kde má většina z nás problém „kam s ním“ hluboce zažitý už od školních let díky nerudovskému fejetonu. Ale jak říká pan Čtvrtníček, asi spíš jak kdo. Ovšem na to, že se zplodinami z komínů se kšeftovat může a to dokonce pod taktovkou Bruselu, zatímco s PET lahvemi to nejde, na to už je třeba vyšší dívčí nebo chlapecká, abych byl „džendr“. Logika nám říká, že třeba PET flašky spálit a pak bude teprve byznys, protože už je to v luftu a ten se jaksi nedá národně rozdělit i když mezinárodní právo zná pojem národní vzdušný prostor. Prostě větrům se dá těžko poručit. Jenom někde a někdy a jak u koho. Znám to.

Těžko, přetěžko dnes v Evropě říci, co, kam a komu patří. A přitom to pořád všichni řeší. Existuje proklamace jednotného trhu, ale v něm je základním problémem vždy dohnat toho, kdo za to může a kdo je za to či ono na národní úrovni odpovědný. Přitom není jasno ani v tak triviálním pojmu jako nadnárodní společnost. Svět i EU jsou jich plné a my pořád hledáme v jaké jurisdikci jejich problémy na národní úrovni řešit. Jestli podle majetkové struktury nebo organizační struktury nebo podle teritoria trhu. Co určuje tuhle „nadnárodnost“ těžko říci. Při hledání odpovědných tak tápají také nejrůznější posuzovatelé kvality zemědělskými produkty počínaje a uměleckými a vědeckými díly konče. Země původu a původ vůbec, tedy vlastně národnost, domicil je to, co nás ve sjednocené a jednotné Evropě trápí ze všeho nejvíce. Asi ještě více než ta problematická nadnárodnost. Nikdo neřekne, že to jsou evropské brambory nebo evropský film nebo evropský patent, přestože je na všem nalepené CE a má to samozřejmě prohlášení o shodě, protože by to jinak nemohlo na trh.

Opravdu půvabnou historku o domicilu představuje problém, kde má být vedeno konkursní řízení s úpadcem. Velice mne zaujal v tomto kontextu článek Pavla Utěšeného, advokáta z advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák z aktuální praxe Evropského soudního dvora s názvem Duplicita konkurzního řízení. V rubrice Daně& Právo ho přineslo letošní EURO číslo 15. Mohu vřele doporučit, ale to jen jeden příklad za mnoho a mnoho dalších.

Nemohu se v tomto článku nepozastavit nad volným pohybem osob a jejich právy. Nejde o žádný Schengen nebo americká víza. Jde mi o práva nejrůznějších menšin. Dnes stačí,abych někde v Evropě prohlásil, že jsem gay nebo, že bych chtěl pracovat a mám po právech. Nemohu otevřeně vystupovat a možná mi zakáží i některá města. Je mi úplně srdečně jedno, že tím městem není zrovna Praha. Pokud jsem v Evropské unii a ta neváhá kárat Českou republiku za finanční a rozpočtovou kázeň, tak bych byl rád, kdyby se také opřela do těch, kteří omezují svobodu pohybu. Do těch, kteří blokují svobodnou a volnou hranici, do těch kteří staví kolektivní smlouvy a odborová práva nad pilíře Evropské unie, do těch, kteří vyhánějí z měst lidi jakkoliv odlišné nebo alespoň odstraňují jejich sochy. Starosta Pávek kdysi dal před Jindřichovice pod Smrkem cedule o zákazu vstupu úředníků a měli jsme z toho psinu. Doufám jen, že si to dnes alespoň oznámí, když se vrací jako náměstek ministra vrací domů. Jindřichovice však byly, jsou a asi zůstanou spíše tou veselejší stránkou celého problému.

Dnes, bohužel, na mnoha místech stojí reálné a virtuální cedule o tom, komu je vstup zakázán nebo není vítán. „For authorised only“ nebo spíš „For normalised only“ A je jich čím dál tím víc. Takové cedule vynášejí politiky do sedel a drží je tam bez ohledu na to, co dělají respektive nedělají. Vzpomeňme jen na vsetínské virtuální cedule, které vyhnaly ty méně přizpůsobivé z města a kraje a na gloriolu autora tohoto chirurgického řezu, bývalého starosty Čunka, kterou neumí smazat nejen jeho arogance a neschopnost, ale dokonce ani zhrzená sekretářka s půlkou policejního sboru. A to, jak říká klasik, uražená dáma - nejhorší nepřítel. Ale je jich spousta po celé Evropě. Nejen uražených dam, ale především těch cedulí. Připomenu jen cedule rakouské a polské. Ty jedny proti právu svobodně si vybrat si zdroj energie a ty druhé proti právu vybrat si objekt citu, lásky a touhy.

Možná, že se podobně jako v případě odpadu někde, neznámo kde, mění někteří z nás ze žádaného evropského zboží v nechtěný národní odpad. Nevím. Jen mi pořád ještě není jasné, kdo a jak o tom rozhoduje. Jsou nějaká kriteria nebo je to „ad hoc“ česky „vod voka“ ?!? Bojím se obojího, toho, že to někdo organizuje, snad ještě více než toho, že je v EU v této věci umožněna zvůle. Jen aby to někdo nechtěl zase řešit tak, že by nás odlišné chtěl poslat do luftu. I v tom máme hezké evropské tradice, byť to díky „konečnému řešení“ házíme především na Němce.

Těžko se můžeme divit, že nás někde u sousedů nechtějí, když se mi sami nechceme mezi sebou. To platí o rodině, stejně jako o obci regionu, státu nebo Evropské unii. Jak se mohu zlobit na USA, že chtějí regulovat počet příchozích do své země, když my sami se umíme smířit a dokonce často se i ztotožnit s tím, že někdo sociálně nebo etnicky čistí město nebo region a ještě dokážeme něco takového aktivně podporovat.

Nenechme se proto zcela v duchu poučení páně Čtvrníčkových zmást „jurospíčem“ a dívejme se na to, co se kolem nás doopravdy děje. A dobře si naopak všímejme toho, jaké výrazy pro ta malá každodenní zvěrstvíčka „jurospíč“ používá a jak je cudně halí... Možná nás napadnou takové paralely, že nás i zamrazí.