Táž převaha je vysvětlením pro relativně nízký počet amerických obětí v průběhu útoku na Irák a po něm. Zranění, jež by před třiceti lety ve Vietnamu vedla k rychlé smrti, nepředstavují pro americké vojenské lékaře neřešitelný problém. Vojáci zasažení improvizovanou explozivní náloží (anglicky IEDs - Improvised Explosive Devices), tedy nejčastější zbraní iráckého odboje proti americkým vojákům, jsou během desítek minut přepraveni do polní nemocnice, kde se jim dostane okamžitého ošetření. Tam, kde je to nutné, dojde k rychlé amputaci utržených končetin. Rány jsou vyčištěny, krvácení zastaveno. Stav zraněného vojáka je stabilizován tak, aby vydržel cestu vrtulníkem do Baghdádu. Ještě týž den, většinou ve večerních hodinách, je letecky přepraven do Německa na leteckou základnu v Ramsteinu a z ní pak do vojenské nemocnice v nedalekém Landstuhlu.

Počet amerických vojáků zabitých v Iráku činí k datu 31. května 2007 oficiálně 3474. Přiložený graf zobrazuje počty mrtvých vojáků v jednotlivých měsících od invaze v březnu 2003. Údaje se mohou lišit podle toho, zda jsou založeny na datech různých tiskových agentur nebo zda vycházejí ze statistik Pentagonu. Vždy však jde o odchylku maximálně v jednotkách, přičemž celkový počet mrtvých vojáků se zpravidla shoduje.

Jeden z přehledných zdrojů shrnujících tyto údaje ZDE

Z grafu je patrno, že po ztrátách při invazi počet amerických obětí výrazně poklesl. Jde zřejmě o období charakterizované pozitivním očekáváním iráckého obyvatelstva, které se přes značnou podezřívavost nevymezovalo vůči americkým silám nepřátelsky. Období relativního klidu ovšem končí na jaře 2004 a posledními měsíci s minimálním počtem amerických obětí jsou březen (31) a červenec (39) roku 2006.

V grafu jsou patrna tři maxima. Jde o měsíc duben 2004, kdy došlo k prvnímu americkému útoku na Fallúdžu (135 zabitých vojáků), a měsíc listopad 2004 se 137 zabitými americkými vojáky; tehdy proběhl druhý útok na Fallúdžu, při němž došlo k masakru mnoha civilistů a většina města byla srovnána se zemí. Třetím maximem je květen 2007 (minulý měsíc), kdy byli zabiti 123 vojáci americké armády.

Do grafu je vynesen také dvanáctiměsíční klouzavý průměr. Je zřejmé, že první rok po invazi byl obdobím s nejnižšími americkými ztrátami. V únoru 2005 dosáhl průměr za uplynulých 12 měsíců maximální hodnoty 79, což reflektuje oba boje o Fallúdžu v roce 2004. Pak dochází k poklesu, který se zastavuje v druhé třetině roku 2006. Poté klouzavý průměr opět roste a v měsíci květnu 2007 dosahuje absolutního maxima za celé hodnocené období. Rostoucí počet obětí, spjatý s posilováním americké přítomnosti v Iráku a s bezpečnostními operacemi, jimiž chtěl prezident Bush Irák pacifikovat, byl očekáván; Britské listy o něm informovaly v únoru letošního roku.

Lze přitom očekávat, že americké ztráty ještě dále výrazně porostou. Předvídá je dokonce sám George Bush, který tak vykazuje neuvěřitelnou necitelnost ke katastrofálnímu selhání své "nové" strategie, již zvolil v rozporu s doporučeními tzv. Bakerovy komise.

Skutečné počty amerických obětí přitom mohou být výrazně vyšší. Na webových stránkách shromažďujících veškeré dostupné příspěvky o Iráku (jde např. o překlady článků z arabského či čínského tisku nebo o blogy amerických veteránů z Iráku) se totiž opakovaně diskutuje o možnosti, že Bushova administrativa úmyslně tají značnou část amerických obětí. Údajně jde o tyto způsoby manipulace:

• Zesnulí vojáci jsou do Spojených států zásadně přiváženi večer nebo v noci. Veřejnosti tak uniká, kolik takových letů se uskutečňuje a kolik rakví je po přistání vykládáno.
• Do počtu vojáků zabitých v Iráku se zásadně nezapočítávají ti, kteří opustili iráckou půdu. Údajně i voják zasažený IED, který zemře 10 minut po startu letadla mířícího do Ramsteinu, již není veden ve statistice zabitých v Iráku.
• - Další manipulace spočívá údajně v tom, že úmrtí následkem nepřátelského útoku jsou vydávána za úmrtí způsobená nemocí nebo úmrtí následkem dopravní nehody. Zabití v Iráku jsou přitom někdy vedeni ve statistice jako zahynuvší např. v Kuwajtu.

Skutečný počet amerických vojáků zabitých v Iráku je pak odhadován v širokém rozpětí: Od dvojnásobku (6 až 7 tisíc) po desetinásobek (přes 30 tisíc). Oprávněnost takových dohadů je ale nemožné ověřit.

Dalším problémem, o němž se ve Spojených státech zatím nehovoří, je stav vojáků, jimž byl díky vynikající zdravotní péči zachráněn život. Do své vlasti se totiž vrací obrovské množství mrzáků, jimž chybí ruce, nohy nebo oči. Jsou často sežehnuti ohněm či jinak znetvořeni. Válečné utrpení, jehož byli svědky nebo jež sami způsobili, jim přivodilo tzv. "Posttraumatic Stress Disorder", což je psychický stav, který jim znemožňuje žít normálním životem a prakticky je vyřazuje ze společnosti, již při odjezdu do Iráku opouštěli. Dalšími těžce postiženými jsou vojáci, kteří přežili bombový útok bez vnějšího poškození, ale kterým se při prudkém rázu způsobeném výbuchem "utrhl" setrvačnou silou mozek v hlavě.

Právě náklady na léčení a zabezpečení těchto válečných invalidů, kteří měli to pochybné štěstí přežít Irák, jsou základem pro odhad Lindy Bilmes a nositele Nobelovy ceny za ekonomie Josepha Stiglitze, dle kterých v budoucnu zaplatí Spojené státy za válku v Iráku dalších 1000 až 2000 miliard dolarů.