Nedejme se však zmást formou diskuse, která je asi adekvátní dnes u nás převládající politické kultuře, a všímejme si raději podstaty věci. Nejde o nic méně, než o to, komu bude vlastně nová Národní knihovna patřit a kdo má právo projevit své estetické cítění a vyjádřit svůj názor. Knihovníci a architekti se přes své velké zásluhy uchýlí za pár let na zasloužený odpočinek, Pražané a jejich další generace však u toho zůstanou. Spolu s návštěvníky Prahy se na novou knihovnu budou dívat dnes a denně. Tisíckrát v nich vzbudí pocit krásna a pýchy, nebo si opakovaně řeknou, co nám to tu kdo postavil a proč se tomu nezabránilo, což si dodnes říkají před bývalým federálním shromážděním nebo před novou scénou Národního divadla. A oprávněně si postesknou, že to nebylo za peníze těch, kdo pravomocně rozhodovali, nýbrž za peníze daňových poplatníků, tedy za jejich peníze !

Hluboké rozdíly v názorech na architektonické řešení a umístění nové budovy Národní knihovny ukazují, že rozvíjející se diskusi by nebylo vhodné násilně utnout s argumentem, že jde o věc odborníků, do níž veřejní činitelé ani občané nemají co mluvit. Nic se nestane, když se pár měsíců věnuje korektně vedené výměně stanovisek pro tento zjevně rozporuplný a proto ne zcela dozrálý projekt, a proti němu. Velmi nápadná a z dálky viditelná budova knihovny na letenské pláni pár metrů od pražského hradu -- to je vlastně něco tak významného jako Zlatá kaplička nad Vltavou. Za celý svůj život nepamatuji tak důležitou novou kulturní stavbu ve svém rodišti, a na tak prominentním místě. Jsem proto přesvědčen, že při konečném rozhodování by měly mít názory pražanů a jejich veřejných představitelů při nejmenším stejnou váhu jako názory autora, komise a zadavatelů projektu. Možná že by to stálo za celopražské referendum, a je-li toto prakticky neproveditelné, volení představitelé najdou jistě vhodný způsob k projednání návrhu se všemi občany, jimž leží krása Prahy na srdci.

Vůbec nevadí, že svůj názor na projekt vyslovil emotivně už i Václav Klaus, i když se za to dočkal několika pokárání v tisku. Prezident na to má morální právo jako každý občan, jemuž česká kultura není lhostejná. Jeho kritické vystoupení ve věci knihovny určitě nepatří do stejné kategorie jako popírání globálního oteplování ! Václav Havel projevil však názor zcela opačný, což jen ukazuje, že projekt ještě nedozrál a neměl by se uspěchat.

Pokud jde o volbu místa, sám nemohu pochopit, jak se obří chobotnice přestrojená za ementál dostala právě na letenskou pláň. Dovedu si ji představit u široké vodní hladiny, v níž je odjakživa doma a z níž jakoby se právě vynořila jako bájná bytost. U moře nebo u jezera by mohla být krásná, avšak na horním konci letenské pláně, stísněná mezi stromy, domy a přetíženou dopravní tepnou, je to rušivý prvek, který se tam dostal jakýmsi omylem a rád by se odtud diskrétně někam odplazil, kdyby to jen šlo. A ta výška, nepřiměřená hmotnost a disharmonie tvarů i barev s panoramem Hradčan! Jsem si jist, že by si tak blízko Hradčan sama chobotnice připadala jako cizí vetřelec, který byl násilně umístěn někam, kam se vůbec nedral.

Nemohu si odpustit srovnání se dvěma architektonickými skvosty, které ideálně zapadají do svého prostředí, ač by např. na letenské pláni působily jako pěst na oko. Najděte si na internetu obrázky opery v Sydney z nejrůznějších úhlů nebo projekt nové Labské filharmonie (Elbphilharmonie) v Hamburku. A představte si je bez vodní hladiny kolem a bez jejich specifického pozadí, někde mezi obyčejnými činžáky.

Rozumný názor vyslovil Milan Knížák, který sice není vítězným návrhem nijak nadšen, chobotnici si však dovede představit někde jinde v Praze. Vhodné místo by se při dobré vůli jistě našlo. Přímo u Vltavy by to bylo nejlepší, zřejmě by to však nešlo vzhledem k umístění knihovních fondů pod zemí. Hledejme tedy důstojné místo a nikoli předměstskou odkladovou plochu někde jinde a nechme před naší milou chobotnicí trochu volného prostoru. Dejme jí tam nějakou nehlubokou vodní hladinu, ve které by se mohla aspoň shlížet, když už jí bude souzeno žít navěky na souši. Dejme jí tedy šanci, neprotlačujme ji však do prostředí, do něhož se nehodí a s nímž nemá kulturně nic společného.

Podívejme se přitom kvalifikovaně a nepředpojatě i na projektovanou cenu a riziko jejího překročení a na další docela přízemní praktické a finanční otázky (provoz, topení, klimatizace, údržba, izolace, čištění a renovace fasády, atd.), o nichž je známo, že je i nejlepší architekti rádi ignorují a často o nich dávají příliš optimistické informace. A nechme příslušným odborníkům a úředníkům starost o dořešení procedurálních otázek, jako např. zda zadání projektu připouštělo či zakazovalo umístění knihovních fondů pod zemí či zda byl vítězný návrh nějak zvýhodněn. Takové otázky nejsou pro širší veřejnost příliš zajímavé, i když i ony mohou mít pro celý projekt svou důležitost.