V pojetí zpěváků vyznívá inscenace jako výraznější ve srovnání s jinými uvedeními. Představení je působivější, než kdysi navštívené pražské. Tam bylo mrzuté, že dojem kazila reprodukovaná hudba. Sice divák věřil, že kdesi v úkrytu pražského divadla hrají živí hudebníci, ale vidět je nebylo a reprobedny měly velkou důležitost. Muzikál tehdy začínal za nízkého zájmu, vzpomínám, že v sobotu se hrála přesilovka - snad nás bylo deset diváků a dalšího dne bylo představení zrušeno "z technických důvodů".

Základ mýtu mnozí chápeme jako příběh opravdického člověka. Možná od muzikálové verze příběhu se znovu rozšířil podivný názor, že Ježíš a Jidáš mohli sledovat společný cíl. Udáním něco konečně změnit, uspíšit.

Čím to asi je, že postava zrádného Jidáše má napsanou náročnější, tedy lepší pěveckou roli, nežli hlavní hrdina Ježíš? Snad tím, že dějiny dvou tisíciletí zdaleka nebyly vedeny Ježíšovým přístupem, nýbrž byly víc poplatné nešťastným přístupům?

Představení bylo ukončeno - narozdíl od bible - všeobecným povstáním, zásluhou netradičního zvyku několika diváků.

Uzavřu vzpomínkou k závěru nádherné filmové verze tohoto muzikálu z roku 1973, režiséra N. Jewisona. Tam film končil tím, že skoro všichni důležití herci po skončeném natáčení nasedají do svého autobusu. Diváci sledují zmenšující se záběr vztyčeného kříže v pouštní krajině. Před lety se malá věřící divačka nevěřícně zeptala: "Oni ho tam nechají?"