16. 10. 2006
Stranická disciplína je vydávána za největší ctnostV nedělním pořadu Otázky Václava Moravce mě zaujaly dvě takové maličkosti. Jak i moderátor podlehl samozřejmosti, s níž oba politikové zásadně mluví o eventuálním poslanci s jiným názorem než jeho politbyro, jako o přeběhlíkovi. Stranická disciplína je nenápadně vydávána za nejvyšší ctnost a její porušení je stejně manipulativně kriminalizováno. Povedená trojice se nám v dojemné shodě snaží nenápadně vnutit, že mít individuální pocit (např. poslanecké) odpovědnosti, mít vlastní názor na tu kterou věc veřejnou, je zrada, zločin a důvod k veřejné popravě. |
Konec konců, k porušení stranické disciplíny přece nemůže vést nic jiného, než korupce nebo ještě něco horšího. Vlastní individuální názor? Co to je? Něco takového přece řádný občan a poslanec nemůže mít! NORMÁLNÍ člověk si přece pro své názory chodí do svého politbyra. Od toho se ale odvíjí druhá manipulativní konstrukce - neřešitelnost tzv. patové situace po volbách. Smůla, že problém je neřešitelný jen za předpokladu stranické disciplíny. Ano, pokud obě protivná politbyra jsou v mocenské rovnováze, nejsou schopna se dohodnout. A zakáží to "svým" poslancům, takže pak teprve vznikne těžko řešitelná situace. Pokud ale respektujeme ducha Ústavy (celkem evidentní záměr zákonodárce), není to žádný problém. Stačí odvážně vybočit z pochybné politické rutiny partajničení. Nadřadíme-li zájem věci veřejné stranické disciplíně, jak to ostatně Ústava od nás (např. jako od poslanců) očekává, věci se dají řešit i při takovém volebním výsledku. Až zapneme mozek a přestanem se schovávat za názory a pokyny politbyra, můžeme se dohodnout. Pokud se dokážeme dohodnout, jsme schopni spolupracovat. Vzhledem k tomu, že Ústava nehovoří o stranické disciplníně a nedefinuje parlament jako shromáždění partajních šéfů a politbyr, považuji za svým způsobem obdivuhodné, dokázat ji kroutit v podobném smyslu. Nepochybně ale není o co stát, pokud jde právě o tuhle nevšední schopnost. Ústava jen předpokládá, že lidé se sdružují do politických stran pro názorové shody, podobnosti a sympatie. Předpokládá ale, že jim to nemůže (např. jako poslancům) bránit v osobní odpovědnosti za věci veřejné. Říká tak zcela jasně, že nadřazení věci veřejné stranické disciplíně NENÍ zavrženíhodné, ale naopak žádoucí. Pokud se tak v politické praxi neděje, jde o politováníhodné porušování Ústavy a o selhávání politiků. Ano, politická praxe pokulhává za duchem Ústavy a partajničí ostošest. Nemyslím ale, že její tvůrci jsou skupinkou od života odtržených idealistů. Naopak. Jsou to moudří lidé, kteří dobře vědí, jak těžké bude cítit, myslet a jednat ústavně. Jenom si dokázali uvědomit, že pokud by Ústavu ušili politice "na tělo", pak bychom se jako občané i jako společnost nikdy nehnuli nikam. Jsem přesvědčen, že je dobře, jak od nás Ústava požaduje vždycky o trochu víc, než jen čemu jsme zatím dorostli. Trapné slovní přestřelky, jichž se na té či oné straně účastní i média, jsou podle mého názoru zcela irelevantní a dětinské. Jenom posilují neústavní atmosféru ve společnosti. Na nic neupozorňují, nic nového nepřinášejí a východisko ani nehledají. Je mi opravdu trapně za novináře, že jen přilévají olej do ohně, místo aby například připomínali výstižné přiblížení ducha Ústavy od profesora Vojtěcha Cepla. Pokud by se na tohle téma odpovědně soustředili aspoň někteří, každou chvíli by nachytali na švestkách celou politickou scénu a - bohužel - i většinu svých kolegů. Závěrem je asi na místě připomenout nejen věřícím, že podle svatých knih nebudou o posledním soudu váženy názory, rady, příkazy a zákazy církevních autorit, ale jejich vlastní činy. Půjde o individuální odpovědnost. Nic nebude platné vykrucovat se, ale ONI nám říkali ... |