V zápalu boje: svůj ke svému

30. 8. 2006 / Pavel Pečínka

Nad křižáckým hradem Beaufort vypínajícím se u libanonské řeky Lítání už bombardéry s šesticípou hvězdou přestaly vykreslovat po obloze bílé čáry, opačným směrem už nesviští přebytky z raketových skladů někdejší sovětské armády s přimalovaným zeleným půlměsícem. Zatím. Když tam pomocí vyhledávače Googole nahlédneme a spatříme okem družice přes mraky domy, auta na silnicích, zasněženou horu Hermon a pestrou mozaiku polí, ještě víc vynikne, o jak miniaturní přelidněné území se zde desítky let lidi řežou.

A že výsledkem obrovských černých chomáčů dýmu po explozích jsou na obou stranách ve zdrcující většině farmář bez nohy, obchodnická rodina zavalená troskami domu nebo kojenec se spáleným obličejem. Tedy oběti bez uniforem.

Při pohledu na fotografie těch, kteří to všechno prováděli, ať už v uniformách islámských fanatiků, izraelských dělostřelců atd., však vůbec nemáme dojem, že hledíme do tváří zrůd. Vypadají normálně, lidsky, navzájem podobným dvacetiletým záložnicím izraelské armády, palestinským milicionářkám nebo libanonským křesťankám z fašistické falangy nelze dokonce upřít jistou jižanskou přitažlivost.

Při své "práci" se jenom drží vzorce, který se v historii stále opakuje -- nemůžeme-li dostihnout našeho ozbrojeného soupeře, pak alespoň zdeptáme civilisty, patřící k jeho kmeni, náboženství či národu, a tak ho traumatizujeme a dostaneme na kolena. Světu ale ukážeme jen "svoje" mrtvé a budeme se dožadovat solidarity.

Židovské spolky a pravice v Česku se tak až na pár výjimek nedojímaly osudem Arabů z libanonských vesnic a bejrútského předměstí. Prakticky nikdo z arabských a muslimských organizací a polostalinské levice zase neuronil slzu nad oběťmi v zemi, kde sanitky nemají červený kříž, ale Davidovu hvězdu. Česká pravoslavná církev v minulosti bědující nad Srby se nezajímala o kosovské muslimy, "humanitární bombometčíci" ignorovali Srby v troskách bělehradské televize.

Antikomunistický bojovník Jaromír Štětina, burcující proti lhostejnosti nad osudem civilistů pohřbených pod troskami čečenských měst, zase uváděl, že bomby do domů ruských civilistů nastrkali asi sami Rusové, čečenský teror jakoby neexistoval.

Odsuzování likvidace civilistů nepřítele jde politikům snadněji až při historických bádání, kde vzniká odstup. Krutosti nacistického a japonského režimu tak už dnes nejsou vesměs brány jako ospravedlnění plánovité likvidace obyvatel Hamburku, Drážďan či Hirošimy britskými a americkými letci, podíl židovských komisařů NKVD na stalinských čistkách v Pobaltí nepředstavuje jakoukoliv omluvu tamních antisemitských pogromů.

To, že v akutním případě "boje o přežití" mezi Izraelci a Araby se ono "kmenové dělení" vynořuje zas, je znepokojující. Především Strana zelených, která by ze své podstaty měla hájit civilisty z obou stran fronty, k tomu však za celou dobu nevydala jediný řádek. Její zmodralá elita má holt jiné starosti.

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.8. 2006