A na svoji dobu to bylo něco pozoruhodného. Viděl jsem tehdy věci nevídané a svým pražským spolužákům jsem nebyl s to vysvětlit, co jsou to Flinstounovi nebo Planeta opic. Nevěřili, že něco takového existuje. V jugoslávské státní televizi jsem viděl i jiné věci. Třeba to, jak si dělají legraci ze sovětské moci a Rusy líčí jako nafoukané pitomce, co si nevidí na špičku nosu.

To už jsem nikomu ve škole neřekl, ani své mladé třídní, oddané svazačce, která věřila straně, protože zocelila její disciplínu natolik, že dovedla zhubnout. Viděl jsem tam také česká bévépéčka, sestřihaná se záběry nacistických tanků, to celé ukončené logem SS-FOR.

Nemyslím si, že režisér spotu o SS-FOR sáhnul po záběrech českých vojáků náhodou. Mohl si přece vybrat potomka německých okupantů, nikoli zástupce etnika, s kterým měly národy Jugoslávie nadstandardní vztahy prověřené v různých epochách pohnutých evropských dějin. Byl to zřejmě záměr, byl to políček české demokracii, krutý a bezectný, ale spontánní.

Přesto, když se ohlédnu a vše zhodnotím nazpět, byla jugoslávská televize informačním zdrojem zajímavějším než svého času Hlas Ameriky či Svobodná Evropa. Kritizovala východ i západ, padni komu padni, takže jsme doufali a snili, že i my jednou budeme žit takto, žit v pravdě. Že to jde. Bylo to velmi inspirující. Proto jsem měli rádi jugoslávskou televizi, měli jsme rádi i jugoslávské celníky, protože auta s českou espezetou pouštěli do Rakouska bez ptaní a s ledabylým úsměvem. Asi proto, že jsem měli wartburga.

Státní televize Jugoslávie byl velmi důležitý symbol, po dlouhá a dlouhá leta dávala lidem za ostnatým drátem naději. Ukázala totiž, že se nemusíme neustále hrbit, přisluhovat. Proč taky? Je to nepřirozené. Rád vzpomínám na ty iluze.

Popisek k fotu:

Jeden z omylů během bombardování Jugoslávie - budova porodnice v centru Bělehradu. Přes ulici proti ní stojí ministerstvo vnitra, jenž mělo být zřejmě tím pravým cílem. To však zůstalo bez jediného škrábance.

(foto autor)